MYSTÉRIUM LÁSKY: VIII. ZPROPADENÝ LORD

Anotace: ...

Nevím, jak dlouho jsme se dívali jeden druhému do očí, ale sotva co jsme se na sebe vynadívali, William tichým hlasem pravil: Miluji Vás, má lásko. Jeho krásná slova na mé tváři vyloudila úsměv a dodala jsem: Můj milý, jestliže mne opravdu milujete, povězte mi prosím upřímně, kdo Vás tak ošklivě poranil?! William malinko zvážněl, ale pak se pustil do řeči. W: Dobrá tedy, ale slibte mi prosím, že se nebudete zlobit?! „Proč bych se na Vás měla zlobit?!“ W: Povím Vám to, ale nejdříve chci slyšet Váš slib. „Williame, nechci Vám slibovat něco, co třeba nemohu splnit, prosím nenuťte mne.“ William se rozesmál a odvětil: Má paní, Vaše upřímnost mne nepřestává udivovat, jste věru neskutečná, a proto Vás tolik miluji. Tak tedy povím Vám po pravdě vše, ač mám jisté obavy. Na to, jsem ho políbila na čelo a zašeptala: Děkuji.
William mi vyprávěl, jak musel naléhavě odjet ze své země, aby podpořil svého nejlepšího přítele, kterému chtěli zabavit veškerý majetek. Protože nesouhlasil s novým zákonem, který vydal jeho král. Ten zákon se nelíbil ani Williamovi, jelikož byli poddaní nuceni platit vyšší daně za to, že byla v letošním roce špatná úroda. A jelikož se Sir Edward (nejlepší přítel Williama), zastal poddaných a odmítl dát svůj hlas pro nový zákon, rozhodli se, že mu zabaví vše, co měl, aby tak přišel k rozumu. Nakonec se to vyřešilo tak, že Sira Edwarda vykázali na jeden rok ze dvora. Což není tak zlé. V den odjezdu Williama zpět do své země, dostal naléhavou zprávu, aby se dostavil na kolbiště. Jelikož se Sir Edward snaží zpřerážet kosti Siru Henrymu. Oba totiž milovali stejnou ženu, Lady Clare. William přišel právě včas, neboť Sir Henry se chystal jeho nejlepšímu příteli zasadit smrtelnou ránu.
V tu chvíli popadl William Sira Henryho a uštědřil mu vší silou ránu do brady, až se Henry skácel k zemi. To se nelíbilo jeho příteli Siru Thomasovi, tak prudce uhodil Williama. Ten se jen trochu zapotácel a se stejnou prudkostí vrátil ránu Thomasovi. Ten to však neustál a stejně jako Sir Henry se odporoučel k zemi. Když se William skláněl ke svému příteli, aby se přesvědčil, že je v pořádku, najednou pocítil tupou bolest v zátylku. Na to, se otočil, aby se podíval, který chytrák mu uštědřil ránu. Ale sotva se otočil, dostal další ránu, rovnou do obličeje, až se mu spustila krev z nosu. William se rozzlobeně postavil na nohy a dodal: Ale, ale, samotný Lord Richard se na nás přišel podívat. Jen co to dopověděl, znechuceně si odplivl. To naštvalo Lorda Richarda tak, že vyštěkl: Williame, místo těch hloupých řečí se raději chop zbraně a ukaž, co umíš! ŽVANILE!!! William se pobaveně zasmál a dodal: Můj pane, odpust mi mou troufalost, ale odkdy se král bije s poddanými?! Sotva to dořekl, odhodil svůj meč, padl na kolena a se slovy: Zabij mne, můj pane, roztáhl obě paže. Lord Richard vřel zlostí jako samotné peklo a zařval: Williame, však on tě ten smích přejde. A to hned! Pak už klidnějším hlasem dodal: Viděl jsem tvoji paní na obrázku, musím přiznat, že je velmi krásná, až se divím, že si vzala za muže, takového „HŇUPA“ jako jsi ty. Kolik chceš zlaťáků za svou ženu, aby se stala mojí milenkou?! Williama opravdu smích přešel a vyštěkl: Moje žena není na prodej! A s těmito slovy udeřil Richarda do obličeje. A pak se do sebe oba pustili, jako dva kohouti. Ale nemělo to dlouhého trvání, neboť je od sebe odtrhla králova stráž. William pak dostal, co proto za to, že napadl Lorda Richarda.
K ránu ho vykopli za hlavní bránu vedoucí do královského sídla a pohrozili mu, že pokud v klidu neodjede a bude dělat problémy, přijde o svůj holý krk. Po cestě potkal William svého přítele Edwarda a oba zbití jak psi se vydali do sídla Sira Edwarda. Později se Edward omlouval Williamovi a prosil ho za odpuštění. William ho poplácal po zádech a pravil: Jsi můj nejlepší přítel, byla to má povinnost a čest tě bránit. A za to, že jsem bacil Lorda Richarda, ty nemůžeš. Ten „ZPROPADENEC“ urážel moji milovanou ženu, proto jsem ho uhodil. Jen při pomyšlení na hanlivá slova Lorda Richarda, viděl William rudě a zatínal pěsti.
Brzy ráno se oba přátelé srdečně rozloučili, objali se a Edward popřál Williamovi šťastnou cestu. K večeru dojel do svého sídla, kde na něj už netrpělivě čekala Lady Victorie.
Když mi William dovyprávěl svůj příběh, bylo už dost pozdě na něžnosti. Jen jsem ospale dodala: Můj milý, jsem na Vás hrdá. A lásku, jež k vám chovám, nezná mezí. S těmito slovy jsem ho políbila na rty a s naprostou důvěrou jsem usnula v jeho náruči.