Výkřik do tmy

Anotace: V podstatě moje prvotina tohohle žánru

Nepamatuji si, co přesně se stalo.
Jediné, co vím s přesností, je, že jsem jela s přáteli na diskotéku. Nikdy předtím jsem s nimi nejela, i když mě mnohokrát zvali. Nikdy mě podobná zábava nelákala. Ve svých necelých devatenácti bych návštěvy diskoték a podobných zařízení spočítala na prstech jedné ruky. Ale tehdy mi bylo mizerně. Cítila jsem potřebu se opít a zmořit svoje tělo tancem až do úplného vyčerpání.
Opustila mě přítelkyně a já byla v háji. Opustila mě žena, kterou jsem milovala víc než kohokoli jiného. Ale nedalo se nic dělat. Opustila mě, protože jsem udělala blbost. Bolí mě to, mrzí mě to, ale to už je teď jedno… .
Vybavuje se mi, že jsme na tu diskotéku ani nedojeli. Mí známí mě vyzvedlo doma a všimla jsem si, že ačkoli večer teprve začínal, už byli posilnění alkoholem. Jedna velká pravotočivá zatáčka a bylo po všem. Pásy byly pod mou důstojnost… tehdy. Velká rána, jak jsem prolétla předním sklem a následná ztráta vědomí.
Probudila jsem se až po 2 týdnech nemocnici, kde mě udržovali v umělém spánku. Všechno mě bolelo. Teď už je mi dobře… V rámci možností… .

Když jsme se stěhovaly s matkou do nového domu před sedmi lety, ani jedna z nás netušila, že tam nebudeme dlouho. Paraplegik se do dvoupatrového domu prostě nehodí. Zvlášť když má pokoj ve druhém patře. Do našeho domu se totiž s vozíkem vjet nedá, i kdybych sebevíc chtěla… A já v podstatě ani nechci. Nechci se tam vracet. Ne po tom, co se stalo. Nemůžu… Nejde to.
Babičku tak čekají rozsáhlé úpravy předního vchodu a koupelny, protože na rozdíl od nás bydlí v přízemí a má bezbariérový vstup. Stejně jsem byla vždycky víc u ní. A její garsonka je pro mrzáka jako dělaná. No není to skvělé?

Stěhování proběhlo poměrně v klidu. Máma mi sbalila všechny věci z mého bývalého pokoje a naskládala do skříní stylem, kde nemám šanci nic najít. Sama si to přeskládám. Jednou, až budu mít chuť… Anebo taky ne.
Když jsem poprvé vjela do babiččina bytu, měla jsem docela štěstí, že teď vlastním kolečka, protože by to se mnou asi jinak seklo. Rodiče vymalovali na světle oranžovou, což je barva, kterou nesnáším, přidali jednu polohovací postel pro mě, ale hlavně vylepili po stěně plakáty, které dříve zeď v mém pokoji. Matka asi pozapomněla, že je všechno jinak. Že koukání na „stars“ na zdi už mě nebaví.
Vztekle jsem přirejdovala k nejbližšímu plakátu a bez bližšího ohledání, kdo je ten nešťastník, jsem ho sloupla ze zdi, zmuchlala ho do kuličky a naštvaně ho hodila do koše. Vždycky jsem měla špatnou mušku a ani teď jsem se netrefila. Měla bych ho jít hodit do koše. Jít? Tak to těžko, uchechtla jsem se pro sebe. Spíš dojet. Ale co, však on to někdo zvedne. Já jakožto mrzák se na to můžu akorát tak vykašlat.

Cvakly dveře, asi přišla máma. Neobtěžovala jsem se ani ohlédnout.
„Tak jak se ti to líbí?“ Ptala se hned se starostlivým výrazem.
„Hmm,“ zabručela jsem.
„Hm jo, nebo hm ne?“ položila druhou otázku a já bych se klidně vsadila o co chcete, že zvedla jedno obočí. To dělá vždycky, když je naštvaná. „Proč? Já se snažila, i plakáty jsem ti přinesla…“ řekla snaživě.
„Mně je to jedno,“ odpověděla jsem a popojela k oknu, jako by mě zajímalo, kdo se venku promenuje. Přitom jsem zavřela oči a měla sto chutí se rozbrečet, jako už tolikrát od doby, co jsem se probrala.
„Ale to by nemělo být!“ argumentovala.
„Ale i přesto je!!“Zvedla jsem hlas, i když jsem to neměla v úmyslu.
„Jdi pryč, prosím,“ požádala jsem tiše matku a radši zavřela oči, aby mi slzy nevytekly na tváře. Ne teď, když tu nejsem sama.
„Jak chceš,“přehodila mi přes moje nehybné nohy deku, aby mi nebyla zima a tiše odešla.
Hned jak za ní zaklaply dveře, utekly mi myšlenky k té, která mě naprosto právem opustila. Před dlouhými třemi měsíci. Teď je to už všechno jedno.
Měla jsem už stokrát v ruce mobil. Stokrát jsem měla vytočené její číslo, ale ještě předtím, než to na druhé straně stihlo zazvonit, jsem to vždycky típla. Možná jsem hloupá, ale nemůžu jí jen tak zavolat. Kdybych byla zdravá, tak možná. Mohla bych to všechno urovnat. I když.. šlo by to ještě vůbec?
Opět jsem se přistihla, jak žmoulám v ruce mobil.
„NE!“ Zařvalo na mě moje druhé já a já mobil radši ihned odhodila pryč.
Nemůžu se na ni vázat. Skončilo to. Mojí vinou.
Nechci soucit a nemůžu jí na krk uvázat holku s handicapem.


Cítila jsem se mizerně.
Nechala jsem už volně stékat slané potůčky po tvářích. Brečela jsem skoro stejně hystericky, jako když mi oznámili, že není naděje na vlastní pohybující se nohy. Přeražená páteř a kompletně přerušená mícha – nemusím být doktorka, abych poznala, že tohle je konečná. Život na kolečkách… Měla jsem plné zuby nemocniční psycholožky, která u mě vysedávala den co den, celých 12 týdnů. Nejprve jsem na ni řvala, co mi hlasivky a plíce stačily, později jsem upadla do apatie a já se rozhodla, že nebudu reagovat na nic. Dělala jsem, že nevnímám nic co se kolem mě dělo. Ani pláč své matky, která mi denně žmoulala studenou ruku a snažila se ze mě vymámit aspoň jedno jediné slovo, ani psycholožku, která do mě hustila cosi o plnohodnotném životu na vozíku. Všechno to jsou kecy!
Vydrželo mi to něco málo přes 3 týdny. Pak jsem se rozhodla že na to kašlu. Na všechno kašlu. Bez Niky to nemá cenu. Rozbila jsem skleničku a přeřezala si žíly. Ve špitále to byl ale hodně hloupý nápad. Nebylo to k ničemu, jenom jsem si ohrozila ještě hybnost ruky… . Každopádně teď už je to v rámci možností v pořádku.
Nika mi probíhá hlavou v mnoha situacích které jsme spolu strávily. Na koncertě, na baru jen tak u drinku, nebo po společné noci u ní doma. A já jí ublížila, do smrti nezapomenu na její oči, když se to dozvěděla.
Nevěřím na boží mlýny, ale…
Ale tohle je trest.

Telefon odhozený na pokrývku na posteli se rozvibroval a rozsvítil. Jako vždy jsem měla vypnuté vyzvánění. Měla bych ho zvednout, ale nemám zájem s nikým mluvit, ať už je na druhém konci kdokoli. V několika posledních týdnech mi volá a píše zprávy každý, s kým jsem si kdy vyměnila číslo. Jak se mám, co dělám, jak se mi vede… kreténi, jak asi!!
Znovu jsem se rozhlédla po známém, ale i přesto cizím pokoji. V rohu stojí televize jako vždycky, ale hned vedle je postavený malý počítačový stolek s mým stolním miláčkem. Stolek je sice malý, ale i tak jsem si všimla,že je upraven pro vozíčkáře. K obyčejnému bych se totiž nedostala. Všichni jsou tak ohleduplní až je mi z toho zle. Odhrnula jsem deku a podívala se na své nohy. Pevně jsem zaťala zuby, abych se zase nerozbrečela. Vždycky jsem byla oplácaná a zatím mi to zůstalo. Ale už teď jsem bezpečně věděla, že časem se mé nohy změní. Svalová hmota mi udělá pápá a ze zatím docela pěkných nohou mi zbudou slušně řečeno pařáty. Na svoje oblíbené krátké sukně mohu zapomenout…
Mezitím mi telefon přestal zvonit, Konečně se mohu podívat, kdože mě to sháněl. S obtížemi jsem se na koberci rozjela k posteli a trochu s lítostí si vzpomněla na dlouhé dlážděné chodby v nemocnici, kde se jezdilo skoro samo. Z tašky na boku vozíku jsem raději vytáhla cigarety a popelník, a otevřela okno. Roztřesenými prsty jsem vyklepala jednu cigaretu, přiložila ke rtům a zapálila. Kouř s nikotinem mi vnikl do plic a já si znovu uvědomila, že se pomalu uklidňuju. „Máti nebude ráda,“ pomyslela jsem si a vydechla kouř k oknu. Vždycky jsem byla víkendový kuřák, ale… všechno se to zlomilo. Před třemi měsíci.
Konečně jsem sáhla po mobilu. Jeden ztracený hovor, neznámé číslo… Hm, kdo to asi je? Ani po bližším ohledání mi tohle číslo nic neříká. No, ať to byl kdo chtěl, ať si zavolá ještě jednou. Ne, opravdu nemám sebemenší zájem ti volat nazpátek, drahý neznámý.
Mobil v ruce mi zase začal připomínat Nikol. Na chvíle, kdy jsme si volaly, protože jsme nemohly být spolu, na naše bláznivé smsky… Už to jsou tři měsíce a já mám stále její fotku na tapetě. Ten rok s ní byl nejlepší v mém životě. A celé to skončilo mou blbostí, mým šlápnutím vedle v podobě nevěry s holkou, kterou jsem předtím ani neviděla, a pravděpodobně už ji nikdy nepotkám. Byla jsem opilá, ale netvrdím, že mě to omlouvá, protože vím, že neomlouvá. Protože nevěru neomlouvá nic. Já jí ublížila. Nikdy nezapomenu, jak se tvářila, když se to dozvěděla. Bolest z vlastního selhání je naprosto šílená a bude mě provázet do konce života. Ale nejvíc mě ranily vrácené dopisy s jejím ručně napsaným vzkazem - adresát nepřijímá.
Nemohla jsem se divit, ale i tak mě to mrzelo. Tři dny jsem stála pod jejím domem, z toho 2 v dešti a zírala do slepých oken. Čekala jsem jako pes na každé zvlnění záclony v jejím pokoji. Kašlala jsem na školu, každý den ráno jsem běžela hned k jejímu domu. Asi dvakrát jsem ji zahlédla, když neopatrně přešla blízko záclony. Jednou se zadívala přímo na mě, ale v jejích očích jsem viděla jenom zklamání, ne něhu, kterou jsem tam nacházela, kdykoli jsem se do nich předtím podívala. Já pochopila, že je to beznadějné. Ten večer jsem šla rovnou do baru, kde jsem do sebe v rychlém sledu kopla
tři panáky absintu a utekla bez placení. A druhý den jsem jela na tu prokletou diskotéku….

Ze zamyšlení mě opět někdo vyrušil. Tentokrát to byla Aida, moje roční boxerka a můj miláček. Boxeři jsou podle mě nejlepší psi, jiného bych ani nechtěla. I Nikol si ji zamilovala, i když psy jinak nemusela. Když na mě Aidinka upírá své tmavé oči, vždycky si znovu připomenu, proč je pes nejlepším přítelem člověka. Položila si hlavu do mého klína, přivřela oči a já se konečně začala cítit jako doma. Podrbala jsem i za ušima a Aida zavrtěla zbytečkem svého kupírovaného ocasu. Protože to je a vždycky byla lumpice, vyškrábala se mi do klína a tam se uvelebila. Dělávala to vždycky a nikdy nepochopila, že je moc veliká a jí ji opravdu nemohu chovat. Nasáčkovala se mi do křesla a já ji objala.
Zatímco jsem ji hladila po hedvábných uších, myslím na školu. Jak to teď bude? Já byla vždycky dost hloupá, proto jsem šla na obchodně podnikatelskou činnost, protože obchodku bych nezvládla. Každá hodina v jiné učebně, přecpané chodby a o bezbariérových vchodech asi nikdy nikdo neslyšel… Výtah u nás ve škole taky neexistoval… snad to nějak máma zařídila.

V tom se ozval zvonek. Máma byla v práci, babička někde na zahradě, bylo pěkné počasí, tak byla asi ve skleníku. Shodila jsem teda Aidu a opět se s námahou rozjela po koberci. Sakra ten musí okamžitě pryč!
Zvonek mě netrpělivě popoháněl, takže jsem pokud možno pomalu sjela ze chodu, který mi naši předělali na nakloněnou rovinu a s velkými obtížemi jsem otevřela dveře do chodby. Zrovna když jsem otvírala dveře, zvonek ztichl. Otočila jsem se napravo, a rozjela se ke dveřím, abych otevřela. Ani jsem se nemusela moc dívat částečně prosklenými domovními dveřmi, abych poznala JI. Abych poznala ty krásně světle hnědé vlasy lehce pod bradu, které lemovaly ten nejkrásnější obličej, který jsem kdy viděla, a do kterého jsem se loni zamilovala.
Nemohla jsem uvěřit, že za mnou přišla. Byla jsem naprosto neschopná pohybu, jen jsem zírala do jejích zelenohnědých očí. Její tvář zračila výraz, který nasazovala pokaždé, když něčemu nerozuměla. A teď zřejmě nechápala, proč jsem nepřišla po svých.

Odtrhla jsem od ní pohled a zavrtěla hlavou. Současně jsem se otočila. Tohle... tohle přece nejde. Tři měsíce jsou dlouhá doba, a když ještě vydržím, všechno nakonec přebolí. Už aby to všechno skončilo. Kruci, proč to ale bolí mě? Vždyť je to pro její dobro. Já nemám právo být dotčená a já nejsem. Jenom to prostě takhle nejde. Ona si najde jinou, lepší a zdravou, která jí nebude ubližovat.
Tohle všechno mi v rychlém sledu proletělo hlavou za tu setinu sekundy, kdy jsem se rozhodovala, zda otevřít, nebo ne. Když ale zazvonila podruhé a zvonek úpěnlivě zakvílel, změnila jsem názor a otevřela.
Znovu jsem sáhla po kolech, abych jí mohla otevřít. Sklopila jsem oči, já se nemohla dívat na tu, kterou tolik miluji, a které jsem tolik ublížila. Kousek jsem couvla, aby mohla vstoupit. Vešla do dveří a až příliš tiše a příliš dlouho zavírala dveře. Pak se otočila a strnule se dívala se na špičky svých černých sandálků. Nadechla jsem se a daleko vyšším hlasem, než jakým mluvím obvykle jsem ji jenom krátce pozdravila: „ Ahoj.“ Odpověděla a zase se rozhostilo dlouhé ticho.
Sebrala jsem tedy všechnu svou odvahu a možná i trochu zbytečně se zeptala: „Chceš…chceš jít na chvilku dál?“
„Chci,“ konečně začala reagovat. Udělala krok ke mně a pořádně mi otevřela dveře, které se mezitím zase přibouchly. Otočila jsem se tedy a vjela na krátkou rampu, abych vjela do své nové garsonky. Bohužel jsem neudržela nerezová kola a nezadržitelně jsem začala sjíždět zpátky. Tohle bylo poprvé, co jsem zkoušela poprvé vyjet nahoru sama a bez pomoci. Není to tak lehké, jak jsem si myslela. Než jsem však stačila sjet až dolů, Ničiny ruce se pevně chopily madel, aby mi mohla pomoci nahoru. Ostřeji než jsem měla v úmyslu, jsem na ni vyjela: „Díky, ale zvládnu to sama. Nepotřebuji pomoc, ničí pomoc.“
Ona mě nepustila, stále pevně svírala madla a pomohla mi až do kuchyně. Díky ní jsem cestu do svého bytečku zvládla.
„Dáš si kafe?“ Vzpomněla jsem si na její závislost. Zeptala jsem se, ale stejně poněkud zbytečně, protože na sporák, ani na linku z vozíku prostě nedosáhnu.
„Dám. Mám ho udělat?“
„Ano, budeš hodná. Děkuju,“ odpověděla jsem a opět jsem přišpendlila oči k dece na svých kolenou. Slyšela jsem jak bere hrnečky z vrchní poličky, v jiné skříňce bere dózičku s rozpustnou kávou a opatrně ji sype do připravených hrnečků. Rychlovarná konvice brzy ohlásila provedenou práci cvaknutím a Nikki hrnečky jemně zalévala. Už mnohokrát jsem ji pozorovala při tomto rituálu a vždycky si to užívala. Ačkoli jsem se na ni ani nepodívala, měla jsem každý její pohyb před očima jako film, který jsem viděla snad tisíckrát. Nakonec položila na stůl oba hrníčky, cukřenku a k tomu našla ve spíži pár sušenek, které narovnala na talíř. Z lednice vytáhla mléko do kávy a konečně si sedla. „Potřebuješ pomoct?“ zeptala se, když jsem se nemohla hnout z toho mizerného koberce a v tu chvíli jsem ho opravdu proklínala.
„Budeš hodná, děkuju. Víš, teprve dneska mě pustili ze špitálu, nemám to ještě všechno prozkoumaný… ten koberec musí pryč, ale to musí dát pryč naši.. já to sama poněkud nezvládám. Vlastně nic nezvládám… ale to je jedno. Nějak se musím naučit žít. Ono to nějak půjde.“
Nikki si mezitím sedla proti mně, nasypala do kávy 2 lžičky cukru a nalila jedno mléko. Nezvykle dlouho míchala a pak se zeptala: „Jak se ti to stalo?“
Nadechla jsem se a odpověděla. „Na to je lehká odpověď. Moje blbost, rychlá jízda pod vlivem alkoholu… odnesla jsem to nejhůř…“

„Tohle,“ pohled jí utekl k mému lesklému vozítku, „ máš už napořád?“
„Jo, asi.. asi určitě jo,“ uhnula jsem očima. Pokračovala svým charakteristickým tónem: „Jak to teď všechno bude?“
Dala jsem si na čas: „Co všechno myslíš?“
„No všechno – ty a já, škola… co myslíš, že teď bude?“
Zvedla jsem oči, zapíchla je do ní a zašeptala: „ No co asi myslíš? Vzhledem k tomu, co jsem, že jsem mrzák.. já nechci soucit, jasný? Nepotřebuju nic. Jsem v podstatě v pohodě.!“Ani jsem si neuvědomila, že zvyšuju hlas.
„V podstatě,“ odfrkla, „Martino, uvědomuješ si, že ty stále říkáš, že jsi v pohodě a přitom nejsi? Kdybys byla, nikdy by se nic z toho, co se stalo za poslední 3 měsíce, nestalo, nemyslíš?“
Nechtěla jsem se hádat, radši jsem změnila téma. „Jak ses vlastně dozvěděla, že jsem měla úraz?“
„Mezi řečí jsem se to dozvěděla asi před hodinou v baru. Já neměla tušení, že se ti něco stalo. Vůbec jsem nevycházela z domu, jenom do školy a zpátky. Pak jsem se taky stavovala asi minulý týden u tebe, ale tvoje máma na mě byla docela hrubá. Co jsi odešla od našeho domu, po těch dnech, co jsi tam stála od rána do večera, nevěděla jsem o tobě nic. Já si jenom nadávám, že kdybych si nehrála na uraženou a zhrzenou, mohla jsi být v pořádku… Já prostě potřebovala chvíli klid, abych se s tím mohla vyrovnat – a to se taky stalo. Já.. uvědomila jsem si, že tě miluju. Ublížila jsi mi, ale chybu může udělat každý. A už je to pryč.“

„Já tě nemůžu tahat s sebou. Jsem mrzák a už nikdy nebudu chodit. Nic už nebude jako dřív. Nic nebude..“ zatímco jsem mluvila, zvedla se od stolu a se zrůžovělými tvářemi ke mně přistoupila. Najednou jsem cítila její prsty na bradě a cítila jsem, jak mi zvedá hlavu, abych se jí podívala do očí. Srdce mi tlouklo jako zběsilé, její prsty mě pálily a já jsem pohled nevydržela a uhnula pohledem k oknu. Tolik jsou toužila jí říct, že ji taky miluju, tak strašně moc, ale nemůžeme… tohle prostě nemůžeme. Nemůžeme být spolu. Tolik jsem ji chtěla políbit, ale dobře jsem věděla, že nesmím. Nemůžu to dělat ještě těžší. I když jsem nechtěla, opět mi začaly slzet oči. Nikki toho využila a vzala mou hlavu do dlaní. Ani nevím jak se naše rty spojily jako už tolikrát předtím. Veškeré mé sebeovládání šlo stranou. Položila jsem jí ruce na boky a přitáhla si ji k sobě blíž, abych ji mohla pořádně obejmout.

Ztrácela jsem pojem o čase, ale až moc jsem si uvědomovala, že tohle se nemělo stát – a to vědomí bolelo. Spustila jsem ruce zpátky na opěradla vozíku a odtáhla se. Sáhla jsem po kolečkách, poodjela od ní a hlavně se otočila. Nemůžu.. nesmím….

„Niko,“ začala jsem a snažila se, aby se mi netřásl hlas, i když se mi to vůbec nedařilo. Její polibek mi vehnal slzy do očí, když jsem si uvědomila, že tohle je s největší pravděpodobností naposled.
„Udělala jsem něco špatně?“
„Všechno je špatně!“
„Lásko,“ řekla prosebně a slyšela jsem její kroky čím dál blíže za mnou.
„Tohle se nemělo stát. Nech mě!“ vyjela jsem na ni, když jsem ucítila její hlavu na rameni. Její ruce se pomalu obtáčely kolem mě. Potichu mi do ucha šeptala: „Zvládneme to, všechno spolu zvládneme…“
„Ale já tě nemůžu tahat dolů. Nikki, já s tím musím nejdřív srovnat sama.“
„Tak mě nech. Neodháněj mě od sebe. Já ti chci pomoct. Je to moje povinnost. Se vším ti chci pomoct. Zvládneme to.“
„Nemůžu..“ Začala jsem.
„Ššššt, to už je pryč. Hrabat se v minulosti nemá cenu, ale máme před sebou budoucnost. Teď jsem tady s tebou… a rozhodně tě neopustím,“ dodala, když zpozorovala mé zaječí úmysly.
„Ty si chceš vážně na krk uvázat holku na vozíku?“
„Ne,“ odpověděla, „ chci být s tou, kterou miluju. A že má ta úžasná holka nějaký problém mě nezastaví. Je to vedlejší. Chci s ní být, ať se děje co chce. Na ničem jiném mi nezáleží. Jenom na Tobě,“ odtáhla se. „doba bez tebe byla strašná. Tohle už nechci zažít. Nikdy to nechci zažít. Slyšíš?!“ Ani se na mě nepodívala, jenom pořád nabírala na intenzitě až na mě úplně řvala. Pak si to uvědomila a hlas ztlumila do normální intenzity: „A navíc vím, že mě pořád miluješ.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Kdyby ti na mně nezáleželo, nehádala by ses teď se mnou. Já poznám, když mi lžeš. Nikdy jsi nebyla dobrá lhářka.“
„Ale já ti nelžu,“ namítla jsem, „ já jsem vážně naprosto přesvědčená, že ti beze mě bude líp.“
„Blbost!! Martino nech toho. Vím, že mě miluješ. Z toho, jak se na mě díváš, jak jsi mě teď políbila… Vím to. Miluju tě a rozhodně na tom nezmění maličkost, že teď máš handicap. A já ti pomůžu. Nenechám tě v tom.“
Znovu mě objala a já se cítila po dlouhé době zase bezpečně a dobře. Věděla jsem, že ji miluju, že se mi vrátila, že mi odpustila. A to je pro mě to nejdůležitější.
Vůbec si nejsem jistá, že to vyjde. Ale doufám, že to bude dobrý.