Útok osudu - závěr

Anotace: Závěr povídky o tom, jak by to celé mohlo a nemuselo skončit

Sbírka: Útok osudu

sobota 4.srpna 2001

Ráno šla Cristine ke kadeřnici. Když se vrátila, čekala už na ni její kamarádka ze svatebního salonu. Pomohla jí obléci si svatební šaty. Byly překrásné. Horní část byla jen na ramínka a zdobil ji velký výstřih. Sukně sahala až ke kotníkům a byla bohatě nabíraná. Celé šaty se třpytily tisícovkami drobných stříbrných flitrů. Cristine si nasadila náhrdelník, který jí půjčila Bonie a Andrea jí pomohla sepnout závoj do čelenky. Čelenka i náhrdelník byly stříbrné s broušenými křišťály. Pak pro ně přijel Martin. Měl na sobě taky nový oblek a přivezl kytici, kterou tvořily bílá kala a růžové orchideje.
Ani Michael nezahálel. I on si pořídil nový oblek, světlounce šedý, protkávaný stříbrnými nitkami. Když byl oblečený, nasedl do KITTa a jeli na místo obřadu. "Pořád tomu nemůžu uvěřit, KITTe. Zase se žením a opět tu ženu velmi miluji," svěřil se. KITT odpověděl: "Přeji Vám hodně štěstí Michaele. Tentokrát to určitě vyjde, neměj strach."
Přijeli před kostel a Michael vešel dovnitř. Kostel už byl téměř zaplněn. Chyběli už jen Devon a Cristine. Michael převzal prstýnky od Martina, který mu šel za svědka. Konečně vešli Devon s Cristine a obřad mohl začít. Varhany hrály svatební pochod a Devon vedl Cristine střední uličkou k oltáři, kde již čekal Michael. Když hudba dozněla, promluvil kněz: "Sešli jsme se zde, v našem chrámu Páně, abychom zde před zrakem Boha a všech přítomných svědků navždy spojili do manželství Michaela a Cristine. Proto Vás prosím, pokud má kdokoliv pochybnosti o tomto svazku, ať promluví nyní, nebo ať mlčí navždy." Poté se na chvíli rozhostilo naprosté ticho.

Kněz tedy pokračoval: "Než tedy přistoupíme ke složení slibu, prosím svědka ženicha, pana Martina, aby přečetl z Písma." Martin přišel k oltáři, stoupl si za pultík, otevřel Bibli a četl tu krásnou pasáž z 1. listu apoštola Pavla Korinťanům.
"Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.....(1.Kor 13,4-5)"
Do těchto slov se jemně rozezněly tóny varhan. Tu melodii Cristine okamžitě poznala. Byla to píseň "Love Hurts" od Nazaretu, píseň, při které se s Michaelem seznámili. Zachvěla se vzrušením a málem jí vytryskly slzy. Michael jí stiskl dlaň a oba se na sebe usmáli.
Když doznělo čtení z Bible, ujal se slova opět kněz. " A nyní se táži Vás, Michale Knighte, berete si zde přítomnou Cristine Begley za svou zákonitou manželku? Budete ji milovat, ctít a opatrovat, v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i chudobě, dokud Vás smrt nerozdělí? "
Michael odpověděl rozhodně: "Ano!"
Kněz pokračoval: " Nyní se táži Vás, Cristine Begley, berete si zde přítomného Michaela Knighta za svého zákonitého manžela? Budete ho milovat, ctít a opatrovat, v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i chudobě, dokud Vás smrt nerozdělí ?" Cristine se opět zachvěla a pak vyřkla: "Ano."
"Nyní si na znamení svého slibu nasaďte prsteny." Oba snoubenci tak učinili, kněz jim přes ruce přeložil štolu a prohlásil: " Z moci mi svěřené Vás nyní prohlašuji za manžele. Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj! Nyní si můžete dát první manželský polibek."
Michael zvednul Cristine závoj a něžně se políbili. Všichni jim provolávali slávu.

Novomanželé nasedli do KITTa, za kterým byly přivázány nezbytné plechovky, a odjeli na hostinu. Dostali mnoho krásných darů, ale ten největší dar jim předal Devon. Byly to klíče od toho apartmánu, kde strávili svou první milostnou noc.

Po týden trvajících líbánkách se Michael s Martinem opět vrhli do práce. A tentokrát měli úspěch. Vypátrali jednoho Araba, který dříve pracoval pro United Aerolines. Celý týden ho sledovali a v pátek za ním šli i do jednoho místního muslimského centra, které sloužilo i jako mešita. Abdulah Omar, to byl jejich podezřelý, však nešel do modlitebny, ale do jiné vedlejší místnosti. Tam se sešel s dalšími muži a začali spolu vzrušeně debatovat.
"KITTe? Oni mluví arabsky. Mohl by jsi nám přeložit, co říkají? Prosím," žádal Michael.
"Dobrá. Takže říkají toto - Tato bezbožná země musí trpět a mnoho nevěřících zemřít. Alláh je mocný. Dva velcí bratři padnou a veliké město vzplane. Tak začne naše svatá válka! Alláh je mocný."
"Rozumíš tomu, Martine?"
"Moc ne, ale radši zmizíme dřív, než nás objeví. Vzhledem k tomu, že jsme oba křesťané, mohli bychom špatně skončit."
"Souhlasím, Michaele."
Oba muži rychle opustili centrum a před vchodem na ně už čekal KITT. Když do něj nasedli a rozjeli se, zeptal se Michael KITTa: "Co si o tom myslíš? Co vlastně chystají?"
KITT odvětil: "Nejspíš nějaký teroristický útok a někde, kde bude hodně lidí, v nějakém velkém městě. Proto říkali, že mnoho nevěřících zemře a že vzplane velké město. Akorát nevím, co má znamenat ta zmínka o dvou velkých bratrech."
"Velký bratr - tak se někdy říká FBI," přemýšlel nahlas Martin.
"A tu bychom měli taky informovat. Mám kontakt na agenta Johnsna. Informuji ho a třeba nám řekne víc," rozhodl Michael. A tak se taky stalo. Ale když se s agentem sešli, tak ani on jim o moc víc neřekl. Oznámil jim jen: "Takových výhrůžek už jsme pár zaznamenali. Ale stále nevíme, kam směřují. Každopádně Vám děkuji za informace. Ty teď potřebujeme ze všeho nejvíc."
"Doufám, že Vám pomohou k tomu, aby jste jejich plány odhalili včas," řekl Michael a s agentem Johnsonem se rozloučili.

pátek, 7.září 2001

Cristine ráno vstala a cítila se mizerně. Už třetí den, vždy po ránu, měla žaludek jako na vodě. Během dne jí však potíže ustaly. Nejdříve to přičítala lehké viróze, ale dnes ji napadla jiná ohromující myšlenka. Otevřela svůj diář a začala v něm horečně listovat. Došla až na středu před svou svatbou. Opravdu to byl den, kdy měla naposledy menstruaci. A to už bylo před šesti týdny.Polila ji vlna horka a štěstí. "Já jsem asi těhotná!" pomyslela si. Cestou do práce si koupila těhotenský test. V práci si ho pak při první příležitosti vyzkoušela. Po chvíli čekání na toaletě se na papírku objevily dvě zřetelné čárky. Test byl pozitivní. V polední pauze se objednala ke svému gynekologovi. Byl to jeden její známý a objednal ji hned na následující pondělí. Cristine chvíli váhala, zde má tuto zprávu sdělit Michaelovi, ale pak se rozhodla, že mu to řekne, až to bude mít potvrzené od doktora. Po práci se vrátila domů a nachystala večeři. Asi za půl
hodiny po ní dorazil domů i Michael.

"Jé, tady to voní... " volal už od dveří a pokračoval: " Lásko! Musím ti něco říct."
"Ano, Miku. Poslouchám tě."
"Nadace posílá mne a Martina na kongres všech dobročinných nadací do New Yorku."
"Jé, New York! Někdy bychom tam mohli letět spolu. Chtěla bych se projít po Broadway, nakoupit na Páté Avenue, políbit tě na Times Square a vidět Světové obchodní centrum. Ty dva veliké mrakodrapy mne fascinují už dávno."
"No a já je uvidím a navštívím už v pondělí. Právě tam s totiž ten sjezd koná. Ve velkém společenském sále,který se nachází v patnáctém patře jižní věže."
"Tak to ti závidím. Škoda, že nemůžu letět s tebou. Kdy se vrátíte?"
"Kongres končí v úterý odpoledne, takže poletíme v noci. Ve středu ráno tě probudím,aby jsi nepřišla pozdě do práce."
"A až mne ve středu ráno probudíš, tak ti taky něco řeknu. Jedno malé tajemství. Aspoň na mne budeš stále myslet."
"To budu i tak, lásko."
Uplynul víkend. V pondělí ráno se Michael rozloučil s Cristine a jel s KITTem pro Martina. Pak pokračovali na letiště, kde na ně čekalo speciální letadlo nadace FLAG, které je dopravilo do New Yorku. Cristine se vydala k lékaři. Ten ji prohlédl a konstatoval: "Je to jasné. Jsi těhotná, Cristine, gratuluji. Je to sedmý týden, takže už by mohlo být slyšet srdíčko dítěte. Chceš ho slyšet?"
"Jistě! To už takhle brzo?"
"Ano. Poslouchej!" Doktor jí přejížděl ultrazvukovou sondou po břiše. Nejdříve slyšela své srdce, jak tepe ve svém pravidelném rytmu. Náhle však zaslechla bušení sice slabé, ale velmi rychlé. "To je mé dítě?"
"Ano, to je srdce tvého dítěte. Nelekej se toho tempa, to je zcela normální. Jestli chceš, tak ti ten záznam dám. Můžeš ho Michaelovi pustit, až se vrátí. Bude určitě velmi šťastný."
"To ano. Bude z něj skvělý otec."
Když přišla domů, rozhodla se, že tu zprávu musí Michaelovi za každou cenu předat. Ale jeho mobil byl nedostupný, stejně jako mobil Martinův. Proto se poprvé odhodlala vytočit zvláštní číslo, které jí Michael dal pro případ nouze. Po chvíli se ozval z telefonu KITTův hlas: "Zdravím tě, Cristine. Co tak nutného potřebuješ, že jsi použila moje tajné číslo?"
"Promiň KITTe, ale nemůžu se Michaelovi ani Martinovi dovolat. Co se děje?"
"Jsou na slavnostní večeři u starosty Giulianiho. Proto mají vypnuté telefony."
"Aha, tak to jsi mne uklidnil. Mám vzkaz pro Michaela. Můžeš mu ho předat, až bude vhodná chvíle?"
"Jistě Cristine. Můžeš mluvit. Nahrávám."
"Michaele, miláčku! Jsem těhotná! Ano slyšíš dobře. Čekáme spolu dítě! Jsem v sedmém týdnu. Chtěla jsem ti to říct osobně až ve středu, ale už jsem to nevydržela. Poslechni si toto. Je to tlukot srdce našeho dítěte." Cristine pustila záznam, který dostala od doktora a pak pokračovala : "Miluji tě, drahý. Přijeď prosím co nejdřív. Musíme to oslavit. Posílám pusu! Ahoj!"
"Je to vše, Cristine?" zeptal se KITT. "Ano to je vše. Předej mu tu zprávu v ten pravý čas, prosím."
"Ano, spolehni se. Předám. Sbohem Cristine."
"Pá, KITTe," řekla a zavěsila.


Úterý 11.září 2001, New York

7:00
Michael s Martinem se probudili v hotelovém pokoji. Včerejší večeře se nakonec protáhla a do postele se dostali teprve před pár hodinami. Sešli do restaurace, kde posnídali a pak se rozjeli směrem k budovám Centra. Vjeli do parkoviště v Jižní věži, zaparkovali KITTa a směřovali k výtahu. Ten je dopravil do patnáctého patra, kde se nacházel společenský sál.

8:00
Začal druhý den kongresu. Sál už byl plný lidí. S některými se již Michael znal, s jinými se teprve seznamoval. Poté již všichni usedli na svá místa, protože se k pultíku postavil první host a začal se svým projevem. Asi po půl hodině už začínal Michael klimbat. Projevila se u něj jednak "pásmová nemoc" a taky včerejší večer u starosty. Ani Martin na tom nebyl lépe. I on stěží přemáhal spánek.

8:46
Náhle kdosi, sedící u okna, vykřikl: "Letadlo! K severní věži se rychle blíží letadlo. Vypadá to, že má asi poruchu, protože letí dost nízko." Všichni se nahrnuli k oknům. A viděli na vlastní oči to, co potom následovalo. Letadlo narazilo v plné rychlosti do severní věže a okamžitě začalo hořet. Michael s Martinem se na sebe podívali a oběma v ten moment bylo jasné jedno. Těm lidem musí pomoci. Nasedli do KITTa a vydali se k severní věži. Pomohli pár skupinkám lidí dostat se ven. Mezitím uplynulo pár minut...


9:02
Michael to uviděl jako jeden z prvních. Druhé letadlo se rychle blížilo k jižní věži. Opět následoval strašlivý náraz doprovázený silnou explozí. Z obou věží se nyní kouřilo jako z obrovských komínů.
"KITTe! Analyzuj situaci a šanci těch lidí na přežití!" poručil Michael. KITT chvíli mlčel, zatímco se na jeho displejích objevovaly řady složitých výpočtů. Pak řekl něco, co oběma mužům vzalo dech.
"Obě věže se zřítí."
"Cože? To přece není možné. Vždyť je to pevná železobetonová konstrukce. Ta se jen tak nezřítí," oponoval mu Martin.
"Bohužel je tomu tak. Žár z hořícího kerosinu je natolik silný, že roztaví nosné výztuhy v konstrukci. Až se tak stane, zřítí se jako první ta část nad místem exploze a pod tíhou sutin spadne celá budova."
"Jako domeček z karet," dodal Michael. Po chvíli se zeptal:" Za jak dlouho to bude, KITTe?"
"Asi za hodinu. A pro Vaši informaci, obě letadla byla unesena a patřila společnosti United Aerolines."
V tu chvíli to bylo Michaelovi jasné. "Tak už vím, co ta výhružka znamenala. Ta, kterou jsme před časem vyslechli v Los Angeles. Dva velcí bratři padnou. Vždyť těm mrakodrapům se říká Dvojčata! A tisíce lidí zemřou! Můj bože, musíme jich co nejvíce zachránit!" rozhodl Michael.

"Rozdělíme se," řekl Martinovi a pokračoval: "Ty budeš zachraňovat v severní věži a já v jižní. KITT bude stát poblíž a bude nám jistit záda."
"Ale oba naráz nezachráním,", odvětil na to KITT. "Co když budete oba v nebezpečí, koho mám zachránit prvního? Na takovou situaci nejsem naprogramován..."
"Dobře, KITTe. Takže platí, kdo první zavolá o pomoc, k tomu pojedeš jako první. Ten druhý bude muset počkat. To se nedá nic dělat."
"Výjimečná situace vyžaduje výjimečná řešení, " uznal KITT. Zajel tedy přibližně stejně daleko od obou věží a oba muži se dali do práce. Minuty plynuly dál...

9:59
Z Martinovy vysílačky se ozval KITTův hlas: "Martine! Všeho nechej a co nejrychleji vyjdi z budovy. Jižní věž se právě zřítila a Michael zůstal někde v troskách. Musíš mi ho pomoct najít." Martin rychle seběhl po únikovém schodišti. Před vchodem do budovy už stál KITT. "KITTe! Oba máme přece implantované miniaturní vysílačky. Podle jejího signálu Michaela najdeme."
"To ano. Už jsem ten signál lokalizoval. Ale sám ho nevyprostím. S tím mi budeš muset pomoci, kamaráde."
Kličkovali tedy mezi panikařícím davem lidí a sutinami,až dorazili na místo, odkud vycházel signál z vysílačky.
"Už ho vidím, KITTe! Je zaklíněný pod betonovým blokem."
"A je v bezvědomí. Odtlačím ten horní blok a ty ho vytáhni. Nalož ho a co nejrychleji odsud mizíme. Za několik minut se nejspíš zřítí i severní věž a pak to tu nechci vidět."
"Jasně kámo," odpověděl Martin vystoupil. KITT zabral a nadzvedl horní betonovou desku, pod kterou byl Michael zaklíněn. Martin ho vytáhl a naložil na místo spolujezdce. Sám se posadil za volant. "A jedeme pryč! Musíme Michaela dostat do nejbližší nemocnice."
Vystartovali. Ještě několik dlouhých minut kličkovali mezi sutinami a davem, ale pak už se dostali do tunelu pod řekou Hudson. Když vyjeli na druhé straně, ukazovaly hodiny na KITTově palubní desce čas:


10:28
Martin se podíval do zpětného zrcátka a viděl, jak i druhá věž podlehla svému osudu.Stále nemohl uvěřit vlastním očím. Pak se ale soustředil na Michaela. Nebyl na tom vůbec dobře, stále byl v bezvědomí.
"Jak je na tom Michael? Už si hotov s analýzou KITTe?"
"Ano jsem Martine. A příliš tě nepotěším. Michael utrpěl vážná vnitřní zranění, má natržená játra a slezinu a rozsáhlé vnitřní krvácení. Obávám se, že ani ta nejkvalitnější a nejrychlejší lékařská pomoc by mu nebyla platná..."
"On umírá, KITTe?"
"Ano. Ale musím ho ještě aspoň na chvíli probrat. Měl bych mu totiž předat dost důležitý vzkaz od Cristine."
"Aha. Tak jak myslíš. Ale radši někde zastavíme, ne?"
"Souhlasím. Za chvíli přijedeme ke stadionu. Je nyní prázdný - ideální místo."
Dojeli na stadion. KITT otevřel jednu ze svých přihrádek. Byla v ní injekční stříkačka s nějakou bezbarvou tekutinou.

"Co s tím mám dělat? " zeptal se Martin KITTa
"To je adrenalin. Píchni ho Michaelovi přímo do srdce. Já mu budu přivádět k obličeji čistý kyslík a snad se na chvíli probere."
Martin udělal, co KITT požadoval a opravdu se po chvíli Michael probral.
"Co...se...děje? KITTe?"
"Klid Miku. Už jsme mimo nebezpečí. Musíš žít a bojovat, rozumíš? Předám ti vzkaz od Cristine."
Zazněl vzkaz a Michael se pousmál. "Tak já budu táta! A ty strýček Martine.Jsem tak šťastný..."
Chvíli se odmlčel a pak řekl: "KITTe! Zaznamenej prosím tento vzkaz pro Cristine."
"Ano Michaele, nahrávám."
"Cristine, má lásko. Mám obrovskou radost z toho, že čekáš mé dítě. Ale zároveň cítím velký smutek. Cítím, že svého syna už asi nikdy neuvidím. Vím, že to může být i dcera, ale já jsem si vždycky přál syna, aby pokračoval v mé práci a poslání. Každá doba potřebuje svého rytíře a já věřím, že se takovým rytířem stane i můj syn. Miluji tě Cristine a buď šťastná, protože i v tuto strašně smutnou chvíli jsem i já šťastný. Budu tě navždy milovat, má lásko. Sbohem."
Pak Michael zavřel oči. KITT sledoval na monitoru tep jeho srdce. Po několika vteřinách se však tepající křivka života změnila v strnulou linii označující jediné. Michael Knight již nebyl mezi živými, jeho statečné srdce navždy dotlouklo.
Po pár minutách hrobového ticha promluvil zdrcený Martin: "KITTe! Jedeme na letiště a letíme domů."

Úterý 11.září, Los Angeles

Cristine měla tu noc ošklivý sen. Již dříve se jí vracela ve snu vzpomínka na rodiče, kteří zemřeli při nehodě. Dnes však v autě neseděli její rodiče, ale ona s Michaelem. A pak světla v protisměru, náraz, řinčení skla a smrt. Hrůzou se probudila. Venku bylo ještě šero. Displej jejího budíku ukazoval 5:46

"Měla bych ještě spát, to byl ale hloupý sen!" pokárala sama sebe.
Napila se čaje, který měla na nočním stolku. Ulehla a po chvíli opět usnula. Probudilo ji opět řinčení skla. Teď to však nebyl sen. Uviděla totiž, že z protější strany pokoje spadla její svatební fotografie. Vycházející slunce odhalilo celou spoušť. Sklo, chránící fotografii, bylo roztříštěno po celém pokoji. Obula si pantofle, aby se nepořezala a smetla střepy.
Budík ukazoval čas 6:59.
"Zatracené otřesy. Ale střepy přinášejí štěstí..." pomyslela si. Jako rodačka z oblasti Los Angeles byla na drobná zemětřesení, při kterých řinčelo sklo, zvyklá. Fotografii si dala do kabelky, nasnídala se a vyrazila do práce. Ve své kanceláři byla včas - bylo něco po osmé hodině, proto ji překvapilo, že zatím nikoho nepotkala. Sotva však usedla za svůj pracovní stůl, vrazila do kanceláře její kolegyně a vzrušeně jí sděluje: "Cristine! Konečně! Musíš jít hned do jídelny. Jsou tam všichni a koukáme na CNN."
"Na zprávy? Co se tak zvláštního stalo?"
"V New Yorku narazila dvě letadla do Světového obchodního centra. A další do Pentagonu a čtvrté spadlo někam do polí. No a obě věže centra se zřítily..."

Cristine utíkala za svou kolegyní do jídelny. Když tam dorazila, uviděla na velké televizi ty strašné záběry, které mezitím obletěly a šokovaly celý svět.
"Ó můj bože! Vždyť tam jsou Michael a Martin! Snad se jim nic zlého nestalo," vykřikla a utíkala zpět do své kanceláře. Snažila se s Michaelem i Martinem spojit, ale bez úspěchu. Přišel za ní její šéf, který si všiml, jak je rozrušená a uklidňoval ji: "Cristine! Uvidíte, že bude vše v pořádku. Je tam určitě šílený zmatek a nejspíš zkolabovaly mobilní sítě. Za pár hodin se určitě ozvou. Nemyslete na to, věnujte se své práci, tak přijdete na jiné myšlenky."
"Díky, pane Robertsi, " odvětila a opravdu se pustila do své práce. Ale její obavy ji neopouštěly.

New York, 13:00

Martin přijel na letiště. Letadlo nadace FLAG teprve doplňovalo palivo a nemělo potřebná povolení ke zpátečnímu letu. Martin proto zavolal Devonovi. Naštěstí na letišti již síť fungovala, takže telefon zvonil hned na první pokus.
"Zdravím tě, Martine a jsem rád, že tě slyším. Už vím, co se v New Yorku stalo. Viděli jsme to v televizi. Jste všichni v pořádku?"
"Ahoj, Devone. Byl to strašlivý zážitek. Tento den jen tak z paměti nevymažu. Já a KITT jsme v pořádku. Ale Michael ... on to nezvládl. Zavalily ho sutiny jižní věže. KITT ho sice vyprostil, ale už mu nebylo pomoci. Devone on umřel. Slyšíš dobře - Michael Knight je mrtvý."
"Kriste na nebi! To je mi líto. A co Cristine, už to ví?"
"Zatím ne. Jsi první, komu to říkám. Musíš zařídit, abychom mohli odletět ještě dneska. Chci být doma a to co nejdřív."
"Dobře, Martine. Zařídím to. A možná bude lepší to říct Cristine osobně."
"Díky, Devone. A je mi to líto, že to takhle končí."
"Martine, byl to i tvůj partner a navíc švagr. Přileťte co nejdříve a kontaktuj Cristine. Řekni jí, aby přijela do L.A. na letiště. Sbohem."
"Na shledanou, Devone."
Co Devon slíbil, to také dodržel. Asi za půl hodiny se Martinovi ozval přímo ředitel letiště, se zprávou, že jejich letadlo má mimořádně povolen odlet dnes v 16:00 místního času. Asi hodinu před odletem se Martin odhodlal zavolat Cristine.

Los Angeles 12:00

Cristine dojídala svůj oběd, když ji vyrušilo zvonění jejího mobilu. Podívala se, kdo volá, a uviděla Martinovo číslo.
"Ahoj bráško! Konečně voláš! To musela být hrůza, viděla jsem to v televizi."
"Máš pravdu, Cristine. Byl to šílený den. Naštěstí se mi podařilo zařídit, že za hodinu z tohoto prokletého města odletíme a po sedmé hodině večer tvého času se zase uvidíme."
"Jsem ráda, že jsi zavolal a jste v pořádku. A určitě Vám přijedu naproti na letiště."
"To je fajn. Vezmi si průkazku Nadace a pustí tě až na plochu. Tam se setkáme. Měj se. Ahoj!"

"Ty taky, brácha. A pozdravuj Michaela. Sbohem," řekla a spokojeně zavěsila. Rozhovor s bratrem ji uklidnil a tak jí zbytek dne rychle uplynul.
Když přišla z práce domů, navečeřela se a vyrazila na letiště. Do letištní haly dorazila právě, když hodiny ukazovaly čas 19:09.

Přes sklo odbavovací haly již viděla kamion nadace, ke kterému rolovalo letedlo. Zastavilo pár desítek metrů od kamionu. Přijížděly k němu právě schůdky. Cristine se rozběhla ke dveřím vedoucím na letištní plochu. Strážci, který stál u vchodu, ukázala svou průkazku. " Paní Cristine Knightová - nadace FLAG," četl strážník nahlas. Pak dodal: "V pořádku, můžete na plochu, paní Knightová."
Cristine došla ke kamionu, kde se setkala s Bonie a Devonem. Oba se tvářili smutně a ustaraně.
"Co se děje, Bonie? Něco není v pořádku s KITTem? "
"Ne, KITT je v pořádku. Podívej se, právě vyjíždí z nákladového prostoru letadla."
Ze schůdků mezitím sešel Martin. Cristine ho uviděla a srdečně se s ním přivítala.
"Bráško! Konečně jsi doma! Už jsem se vás nemohla dočkat. A kde je Michael?"
"Je v KITTovi, Cristine."
Cristine došla ke KITTovi. Na jeho karoserii se odrážely poslední paprsky zapadajícího slunce.
"KITTe, to že dá Michael přednost tobě před setkáním se mnou, to jsem si nezasloužila. Asi začnu žárlit," zažertovala.
KITT však řekl: " To, že je Michael u mne má zcela jiné a velmi vážné důvody."
Pak se otevřely dveře spolujezdce a na sklopeném sedadle ležel Michael přikrytý modročernou dekou se zlatým logem nadace. Cristine přišla úplně blízko a viděla, že má Michael zavřené oči. Dotkla se jeho tváře, ta však již byla chladná. Vtom si všimla, že lehký Michaelův úsměv je jen strnulou tváří jisté smrti.
" On...je...mrtvý, KITTe?"
"Ano Cristine. A je mi to moc líto, jestli to takhle můžu říct."
Cristine se rozplakala a začala Michaelovo tělo objímat.
"Michale, miláčku, lásko... Proč? Proč se to muselo stát? Ty musíš žít, budeš táta, rozumíš? Ach lásko moje... Co si bez tebe počnu?"
Její nářek přerušil KITT: "Cristine! Měla bys vědět, že jsem tvůj vzkaz předal. A mám pro tebe na oplátku vzkaz od Michaela. Pustím ti ho, když dovolíš."
"Jistě KITTe, pusť ho..."
Zazněla slova,která Michael zanechal krátce před svou smrtí v New Yorku. Když vzkaz dozněl, řekla Cristine tichým, smutným hlasem: "Díky KITTe. Za oba dva ti děkuji," a opět se rozplakala. Martin ji odvezl domů a Devon s Bonie začali zařizovat Michaelův pohřeb.

Středa, 12.září 2001


Cristine tu noc téměř nespala. Stále nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Když se s prvními paprsky slunce probudila, chvíli si myslela, že vše byl jenom zlý sen. Do reality ji však vrátil telefon od jejího šéfa, pana Robertse. Vyjádřil jí hlubokou soustrast a dal jí až do konce týdne volno. Svým způsobem byla ráda. Stejně by se nemohla soustředit na práci.

Otevřela svou kabelku a objevila v ní fotografii, na které byla s Michaelem v jejich svatební den. Zase se rozplakala. "Co jen budu bez tebe dělat, lásko... Bylo to všechno tak krásné, a teď je naše budoucnost napadrť. Ach Miku, tak moc tě miluji..."
Z jejího truchlení ji vyrušil další telefon. Tentokrát volal Martin. "Za chvíli se pro tebe stavím. Musíme všichni do sídla nadace, prý je to důležité," sdělil jí. A opravdu za chvíli zvonil u jejich dveří. Nasedla do jejich starého Forda a vyrazili.

Když přijeli do sídla nadace, čekali na ně Devon, Bonie a ještě jeden muž.
"Jsem agent Johnson, FBI," představil se ten muž Cristine.
Agent pokračoval: "Vážení! Je mi velice líto toho, co se včera stalo. O Vaši nadaci se zajímám už celkem dlouho. Nikdy jsem proti jejímu fungování neměl jakýchkoliv námitek. Ale teď se situace změnila. Michael Knight je mrtev. A vlastně fakticky nikdy neexistoval. Byl tu jen Michael Long, který byl vážně zraněn u Tres Piedras, když šel po Tanji Wolkerové a jejích kumpánech. A tento Michael Long pak přijal velkorysou nabídku Wiltona Knighta a stal se jeho nástupcem. Dokonce přijal i jeho jméno a díky tomuto krytí pak Tanju Wolkerovou dostal. Ale nyní nemá nadace žádný další smysl a FBI si nepřeje, aby tady pan Begley pokračoval v práci pana Knighta. Budete mi muset všichni, jak tu stojíte, slíbit, že na Michaela Knighta zapomenete. Dále musí být to vozidlo jménem KITT deaktivováno."

Všichni ostatní se na sebe nechápavě podívali. Pro Cristine byla tato informace novinkou a tak se ozvala jako první: "Cože? Jak mám na Michaela zapomenout? Vždyť to je ... vlastně byl můj manžel! "
"Chápu Vás. Pro Vás to bude velmi těžké. Měla by jste si vzít zpět své dívčí jméno, aby Vás nikdo nemohl s panem Knightem spojovat. A vašemu bratrovi jsem nabídl práci pro FBI. A on mou nabídku přijal."
Nakonec všichni s podmínkami agenta Johnsona souhlasili. Když agent odešel, přišla Bonie ke KITTovi.
"KITTE, musíme tě deaktivovat," řekla.
"Ano to vím. A jsem s tím smířený. Moje programování bylo stejně natolik spjato s Michaelem, že bych stejně nemohl dál dobře fungovat. Ale slib mi jedno Bonie. Ze zpráv, které zanechali Michael a Cristine v ten osudný den mi vyplývá, že Cristine čeká Michaelovo dítě. Proto bych i já chtěl mít jednou svého nástupce. A chci, aby byl programově spojen s potomkem Michala Knighta."
"Ale KITTe, co když to dítě bude děvče? Copak z dívky může být rytíř?"
"A co Johanka z Arku? Ale Michael byl celkem přesvědčený o tom, že zplodí syna. A zachovej prosím tu část mé paměti, ve které jsou uloženy ty vzkazy. Možná se budou někdy hodit."
"Dobře KITTe. Slibuji ti, že udělám, co budu moci. I když už v té době budu o dvacet let starší..." povzdechla Bonie a začala odpojovat jednotlivé KITTovy obvody.
Do soboty, kdy se měl konat pohřeb, byla s prací hotova a z KITTa bylo jen obyčejné auto Pontiac Firebird TransAm.




Sobota, 15.září 2001

Obřad se konal na jednom malém hřbitově na předměstí Los Angeles. Truchlících mnoho nebylo. Nechyběli Martin a Cristine, Devon s Bonie, agent Johnson a pár přátel z nadace. Agent Johnson obstaral tři černošské zpěvačky a reverend Malcolm obřad vedl. Zpěvačky dozpívali jakýsi žalm a pak reverend četl z Bible pasáž o léčivé moci času.
"Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat ... je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat..." (Kaz 3,2-4) Když dočetl, řekl: "Loučíme se dnes s naším dobrým přítelem Michaelem. Jeho tělo nyní odevzdáváme zemi a věříme, že jeho duše spočinula v nebi s nadějí ve vzkříšení v poslední den. Odpočinutí věčné dej mu Pane a světlo věčné ať mu svítí, ať odpočívá v Tvém svatém pokoji. Amen."
Po těchto slovech začali pohřební zaměstnanci spouštět rakev do hrobu. Zpěvačky opět začaly zpívat. Ale teď tu píseň poznala i Cristine. Byla to píseň "I will allways love you" z filmu Osobní strážce. Slova té písně se zarývaly do srdce Cristine, jako ostré střepy.

"Hořkosladké vzpomínky
to je všechno, co si s sebou odnáším.
Tak se měj. Prosím tě, nebreč.
Oba víme, že nejsem to, co potřebuješ.
A já tě budu navždy milovat..."

Uvědomila si, že to byla poslední Michaelova slova: " Stále tě budu milovat..." V tom se jí zatočila hlava a omdlela. Martin ji rychle zvedl a odvezl do nemocnice.
Po chvíli slyšela z dálky jakýsi hlas: "Cristine, vzbuď se! Cristine!" Otevřela oči a nad ní se skláněla dobrácká tvář doktora Peterse, jejího gynekologa. "Konečně! Musíš být statečná, Cristine. Byl to jen kolaps z naprostého vyčerpání. Naštěstí jsi ty i tvé dítě v pořádku. Ale musíš pravidelně jíst a pít! Aby jste byli oba v pořádku. A mám pro tebe ještě jednu zprávu, Cristine. Udělali jsme nějaké další testy a nyní už vím, jestli budeš mít chlapečka nebo holčičku."
"Děkuji Marku. Ale nevím, jestli to chci právě teď vědět," odvětila Cristine.
"Dobře. Tady máš obálku. Je v ní lístek se symbolem pohlaví tvého dítěte. Až budeš chtít, tak ji otevři.Sestro! Dejte paní Knightové tu obálku."
"Jsem Cristine Begley," opravila ho.
"Aha. Chceš si nechat dívčí jméno. To chápu," odpověděl jí na to Mark.
Když lékař se sestrou odešli, přemohla Cristine zvědavost a obálku otevřela. Na lístku byl symbol. Kolečko se šipkou vzhůru. "Tak bude mít Michael přece jenom syna," pomyslela si. A v tu chvíli věděla, že její syn ponese alespoň otcovo křestní jméno, když příjmení muselo zůstat zapomenuto.
A tak se 11.května, v 9 hodin a 11 minut narodil Michael Begley. A po třech letech přátelství si Cristine vzala za muže Marka Petersona. On sám mít děti nemohl, a tak malého Mika adoptoval. Z Michaela Begleyho se tak stal Michael Peterson.

K O N E C