Krádež času

Anotace: opět po roce budu nudit vynuceným "slohem"

Největší sazby by měly být za krádež času...
Miroslav Holub

Sedával jsem v ošoupaném křesle a do vzduchu před sebou kreslil obrazce, co mi pluly hlavou. Nic mě nerušilo, občas jsem usnul, občas zůstal vzhůru a tvořil. Čas pro mě znamenal jen číselný údaj, co zářil do tmy. Všechno bylo tak úžasně jednoduché až do chvíle, kdy jsem potkal jedince, smýšlející naprosto jinak
Procházel jsem se po nábřeží a sledoval davy na druhém břehu. Město mě nabíjelo a zabíjelo zároveň, všechno bylo tak organizované, sešněrované, dané. Všichni spěchali, auta zastavovala na semaforech, aby pak mohla bleskově vystartovat a pokračovat v cestě. Tramvaje vyplivovaly a nabíraly lidi do svých útrob. Barevné tečky se mi začaly míhat před očima, až jsem nápor nevydržel a spadnul na zem.
„Je vám dobře?“ Ozvalo se mi u ucha. Na tvářích jsem cítil něčí vlasy, pomalu jsem otevřel oči a díval se do tváře dívce, jíž podobných bylo dvanáct do tuctu. Její rysy nebyly ničím zvláštní, další z těch rádoby přirozeně krásných. Pátral jsem po něčem nesymetrickém a našel, rázem mi byla sympatičtější.
„Udělalo se mi špatně ze všech těch světel odnaproti.“ Ospravedlňoval jsem svůj pád. Kývla hlavou a postavila se.
„Dobře, teď klidně ležte. Záchranka by tu měla být každou chvilku.“ Seznámila mě s fakty a odběhla. S mobilem u ucha. Zachytil jsem útržky hovoru, neznal jsem kontext, ale bylo mi jasné, že kvůli mě nestíhá něco, co by stíhat měla.
„Nemusíte tu se mnou čekat.“ Řekl jsem jí, když se vrátila. Omluvně se usmála.
„O tu chvilku se to nezblázní.“ Prohodila. Zase mluvila o časových údajích. Její svět se zřejmě měřil na dlouhé a krátké chvíle.
„Proboha, teče vám krev!“ Vypískla po chvilce a znovu si ke mně klekla. V jejích očích jsem zahlédl lítost. I já cítil lítost, vůči ní a jejímu světu, který byl časovanou bombou odpočítávající vteřiny, minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce a roky s nechutnou přesností chvil. Jemně mi zvedla hlavu a na ránu přitiskla svoji dlaň.
„Musí vás to strašně bolet, ale opravdu vydržte. Říkali, že to bude trvat maximálně pár minut, ale ten provoz...“ Mluvila páté přes deváté, snažila se udržet moji pozornost napnutou. Necítil jsem nic jiného než lítost vůči té osobě, co se snažila zastavit krvácení z mé hlavy. Mé! Z krve se mi vždycky dělalo špatně. Nesnášel jsem její kovový pach i barvu. Hnusila se červená, ale ještě víc jsem nenáviděl tu špinavě hnědou barvu, co zbyla po zaschnutí. Otřepal jsem se. Částečně zimou, částečně hnusem. Slyšel jsem zrychlený dech té dívky a uvědomil si, že přestala mluvit. Zvednul jsem k ní oči. Dívala se do dálky, vypadala, že něco popohání.
Přivolaná záchranná služba mě převezla do nemocnice, kde mi doktor ránu sešil a nechal si mě na pozorování. Všechen personál měl stejně odpornou vlastnost jako ta dívka, co mě zachránila, neustále mi bylo sdělováno, že za pár dní budu moct jít domů. V nemocnici se čas odměřoval dny a ranními a nočními směnami.
Po mém zranění se i mé chápání světa trochu změnilo. Když jsem něco potřeboval opravdu nutně, stačilo lidem říct, že vyřízení této věci bude trvat jen „chvilinku“. Slyšeli na to a celkem ochotně vyplnili vše, co jsem chtěl. Tuto taktiku jsem zjevně nepoužíval jen já, používal ji i personál výše postavených ředitelů, politiků, i vedoucích galerií. Začal jsem být stejně vzteklý a unavený jako všichni okolo. Okrádají mě o můj drahocenný čas! Všichni mě o něj okrádají. Čím víc jsem spěchal, tím míň jsem stíhal. Kvůli nedostatku času ve dne jsem zůstával dlouho do noci vzhůru, pil hektolitry kávy a začal kouřit. Prach se kupil na snadno dosažitelných místech, ale já neměl kdy ho setřít. Ze samé nervozity, jestli stihnu dodělat všechna díla svou zatím nejdůležitější vernisáž, se u mě vyskytly žaludeční vředy. Bolest mě dohnala až do nemocnice, kde mi laskavě sdělili, že můj vřed určitě prasknul, což si žádá okamžitou operaci. Zdravotní sestra mě těšila, že operace bude trvat jen chvilku, stejně jako rekonvalescence.
„Jak dlouho přesně?!“ Křičel jsem. Nikdo mi nedokázal přesně odpovědět. Zoufale jsem se díval, kam až jsem dohlédnul a čekal. Čekání otupělo mou touhu vyzvědět, jak dlouho budu čekat na operaci, za jak dlouho se zhojí moje tělo a kdy budu moci jít domů. Čas plynul stejně jako vždycky, jen já ho teď vnímal jinak. Perioda se znovu opakovala. Jako všechno.
Probudil jsem se s trhnutím. Přetočil jsem se tak, abych dokázal přečíst časový údaj z nástěnných hodin. Ještě nebyly čtyři hodiny odpoledne. Venku za okny právě sílila dopravní špička. Všichni kradli čas sami sobě. Usmál jsem se na právě příchozí mladou zdravotní sestru.
„Taky máte občas pocit, že svět se měří jen na chvíle s různou intenzitou?“ Zeptal jsem se jí. Nechápavě na mě vypoulila hnědé oči.
„Nemám zavolat pana doktora?“ Zeptala se na oplátku.
„Ne, nechci ho okrádat o čas.“ Zazubil jsem se na ni. Vzdychla, asi byla znechucená z toho, že jsem jí často kladl podobné otázky a dožadoval se odpovědí. Do ruky mi položila tabletu a do druhé podala sklenici s vodou.
„Zapijte to. Dneska jste můj poslední pacient.“ Řekl a pozorovala, jestli náhodou lék nevyplivnu. Poslušně jsem polknul a zahloubal se.
„Co myslíte, že je nejdražší na světě?“ Měl jsem na ni přichystanou další otázku.
„Asi čas, když vás tak poslouchám.“ Odpověděla.
„Přesně. A žaloval už někdo někoho za jeho krádež?“ Optal jsem se znovu.
„Pochybuju. Ale zkuste to, třeba vysoudíte miliony.“ Poradila mi.
Radu zdravotní sestry jsem poslechnul. U soudu jsem neuspěl, ale utvrdil se v názoru, že není nic důležitějšího než chvilka času s neomezenou trvanlivostí.