Vzkaz na zdi

Anotace: na konec si ponechám trochu naděje...Jde o postavu z jedný knížky, kterou jsem kdysi četla, ale tam byla jen pro zaplácnutí místa, já jí chci dokončit příběh...

Sbírka: příběhy bloudících zapomenutých andělů

Stála jsem na mole a vítr mi do obličeje s barevnými šmouhami zavál spršku deště a trošku slané vody. Ignorovala jsem to, no co alespoň nebudou vidět slzy. Čekala jsem. I po tom co se stalo jsem pořád čekala. Věřila jsem mu že konečně jednou udělá co slíbil. Já pitomá kráva. Tohle bylo přece od začátku naprosto jednoduchý a jasný. Ale stejně si pomoct nemůžu. Co jsem udělala špatně?! Nikdy jsem ho nenechala čekat zbytečně, nikdy jsem ho neposlala do háje když o půlnoci klečel na rohožce před mým bytem, brečel a prosil, ať ho pustím dál a že bylo dost důvodů, abych ho vykopla jak z chodby, tak z celého svého života. Nikdy bych nevěřila, že mě jednou donutí litovat jak jsem se nad ním vždycky slitovala a když každou svojí "tu jedinou" přestal po čase bavit a odkopla ho jako kus hadru s báglem do noci, mohl jít ke mě a nějakou dobu zůstat. Pravda, moje chyba byla, že jednoho dne už nebyl jenom kamarád, který má smůlu na přítelkyně, byl někým, s kým jsem chtěla zůstat. Nakonec se z počátečního "konečně jsem našel holku, se kterou to má smysl" stalo něco, co já asi doteď neviděla. On mě jednoduše odkopnul jako nějakou kurvu!! Takhle "hluboký" teda ve skutečnosti byly ty kecy o tom jak mě "miluje" a jak "beze mě nemůže žít" bla bla bla bla... Cítím se jako bych byla poslední měsíce v rauši a teprve teď jsem to konečně zase já. Kašlu na to, na všechno, však přijde den, kdy bude litovat, že mě nechal čekat přes hodinu a marně. Rázuju po mole zpátky a po schodech na parkoviště dupu, jako by se na mě každý z nich dopustil nějaké osobní křivdy. Konečně jsem u auta, odemknu a nastartuju. Ani nevím jak jsem dojela domů, kařdopádně celá ta cesta z pobřeží do Londýna je za mnou. Už vím co udělám, takhle nemá cenu dál existovat...

Následujícího dne večer se velkým domem poblíž Katherine Road v East Ham v Londýně ozval mužský výkřik. Mužský sice byl, ale zněl jako ze špatného hororu. Duch ženy v noční košili sedící nikým nespatřen nad oknem bytu, ze kterého křik přicházel málem začal radostí skákat. Tak přece jen zase přišel. A ani to netrvalo moc dlouho, měl vlastní klíč, takže když vešel dovnitř, mohl si pohled na skoro umělecké dílo namalované fixou na zdi koupelny (jen jedna věla - I loved you but you killed me!) vychutnat v klidu a samotě, hihi. Každopádně mrtvola ve vaně ležící ve vodě rudé její vlastní krví dosáhla přesně toho účinku, jakého dosáhnout měla podle záměru její majitelky. Když se muž vzpamatoval z počátečního šoku, uvědomil si jak velkou chybu udělal, když nezavolal a nezrušil tu schůzku. Sice byly jeho důvody jiné, než jakými se původně jistě musely zdát, ale přesto udělal velkou chybu. Teď o ni přišel. Přišel o důvod vlastní existence. Ačkoliv se spolu vždycky smáli těmhle slovům, když zněla ve filmech, pravdou bylo, že jedině takhle se dala podle něj vyjádřit skutečnost. Už mu bylo jasné co udělá. Opatrně, jako by se bál aby ji nevzbudil, vzal ženino tělo pod pažemi a posadil jej. Vlezl si k ní do vany a k zbavení se břímě smutku, který jediný zůstal po její ztrátě, použil nůž, který ona dosud svírala v ruce. Když je za dalších několik dní našel majitel domu, seděli naproti sobě ve vaně, on ji držel za ruku a ve vaně byla krev z nich obou.

Po smrti se snad setkali a všechno si vysvětlili. Snad tyhle dvě duše našly věčný život každá po boku té druhé. Já bych jim to teda rozhodně přála...