Prázdnota

Anotace: Smrt blízkých je nepřekonatelná, prázdno v duši někdy zatmí i rozum.

Dětský pláč už mi nedal ani usnout. Co se to u sousedů děje? Proč k tomu malému nikdo nejde? V půlnoci, když se po chvíli ticha, pláč ozval znovu, nevydržela jsem a vyběhla v županu na chodbu a zazvonila u sousedních dveří.
Občas jsem viděla pohlednou mladou paní s pěkným moderním kočárkem. Vlastně o nich nic nevím, jen z cedulky na dveřích jméno, ale to je málo na to, že několik let žijeme pár metrů od sebe.
Nikdo neotvírá. Co se mohlo stát?
Co teď mám dělat? Budím Karla, ten jen něco zamumlá, otočí se a spí dál. Jenže já už vím, že neusnu. Jediné, co mě napadá, je zavolat policii. Ale co když je to zbytečný humbuk, dítě je nemocné a znavená maminka na chvíli usnula? Vnitřní nejistota mě rve, ale strach a obavy jsou silnější. Lehnout si jít opravdu takhle nemůžu a tak vytáčím číslo 158.
Vykoktám adresu a vyhrknu, že tu celý den a celý večer pláče dítě. Zní to divně. Proč pro takovou banalitu volám policii? Když ale dodám, že nikdo neotvírá, dispečerka zpozorní a ptá se na údaje, které neznám. Jediné, co opakuji je adresa a jméno, které znám z vizitky na dveřích.
Zalezu do postele a čekám, určitě budou slyšet rány, možná bude někdo zvonit. Zatím chlapec ztichne a já si říkám, zda neplaším zbytečně. Z dřímoty mě vytrhne zvonění, než mi dojde, co se stalo, chvilku to trvá a to už se probírá i ten pařez Karel. Běžím ke dveřím, div se nepřerazím a po cestě navlékám župan. Samozřejmě policie, chtějí jméno a další údaje, jako by to teď bylo důležité. Žádný pláč slyšet není, připadám si jako blbec. Druhý mladičký policajt zvoní u sousedů a nikdo neotvírá, tak jako před chvílí mně. Zavřu dveře, ale z rozrušení nemůžu spát, co se vlastně děje?
Můžu nějak pomoci?
Udělala jsem všechno?
Po hodině mi to nedá a jdu znovu na chodbu, kde mezitím přibylo spousta lidí, vedlejší dveře už jsou otevřené, za nimi se pohybují policisti, je jich tam víc, vidím i doktora, nosítka, zvědavost a strach se mnou lomcují.
Od výtahu přicházejí dvě ženy, jedna mladičká, jedna starší, přísná. Vypadají civilně, vůbec si je nedokážu zařadit, co tam chtějí? Raději zase zavřu. Nedojdu ani do obýváku a zvonek. Ta starší z žen stojí za dveřmi, otevírám jí a v mých očích čte otázku, co chce, kdo je?
Vytahuje služební průkazku a mě se rozsvítí, no jasně, sociální pracovnice. Na pozvání jde dál a vyptává se na sousedy, stejně jako policisté, nedoví se vůbec nic a během chvilky se zvedá k odchodu. Ani nevím jak, ale neudržím se a vyhrknu: „a co s ním bude?“ Myslím s tím kouzelným ranečkem, který občas zahlédnu v kočárku a který slyším už tolik hodin plakat. Přes to, že sociálka vypadá skoro jako paní Zubatá ve Svěrákově Koljovi, je milá a vysvětlí mi, že malému budou hledat příbuzné a dokud je nenajdou, bude v Klokánku. „Můžu se na něj přijít podívat?“ Vyhrknu. Sociálka vysvětluje, že to je možné, ale záleží právě na vedení Klokánka, zda mě tam pustí. Koulí se mi slzy a myslím, na svého maličkého, který byl mým největším štěstím. Ale to štěstí nemělo trvání. A teď je tu jiný maličký, který by mě také tolik potřeboval.
Ráno jdu normálně do práce, ale celý den se nemůžu soustředit, myslím pořád na malého Lukáše. Jak se jmenuje mi asi omylem prozradila sociální pracovnice a moje představy o chlapečkovi se zhmotňují. Rozum mi napovídá, že už se určitě našel tatínek, babička, tetičky a hromada dalších příbuzných, kteří se o broučka starají a milují ho.
Moje rozpukaný srdíčko si nenechá nic vymluvit a rovnou z práce běžím jako blázen k nejbližšímu Klokánku, s bušícím srdcem zvoním a modlím se, aby byl právě tady, aby Klokánkové byli takoví, jak se tváří v televizi a chtěli pro malého opravdu to nejlepší. Ke dveřím přijde paní, která se mi vůbec nelíbí. Vypadá trochu jako čarodějnice, trochu jako přísná zdravotní sestra a ještě k tomu se mračí. Moje naděje zhasíná.
Kupodivu mi „ježibaba“ (tak jsem si pojmenovala tu ženu, které by se báli i Mařenka s Jeníčkem) otvírá dveře a zve mě dál. Když jí řeknu, že se jdu podívat na Lukáška, vede mě do patra, do pokojíčku, kde malý spokojeně leží v postýlce, čisťoučký.
Je mi jasné, že se o něm nic nedovím, ale aspoň se obelhávám, že si ho jen kontroluji, a že jsem mu chtěla přinést pár drobností. Když vezmu chlapečka do náruče, srdce mě rozbolí až k nevíře.

V hlavě se mi přehrává film, který začíná svatbou, velikou krásnou, já jako princezna, na rukou nošená, milovaná. Pak šťastný sled dní, Honza můj princ a já šťastná, veselá. Společné snídaně, milování, návraty domů. Moje bříško, které Honza líbá a hladí. A pak už jen střepy, hluk, krev, bolest. Dvě rakve a raněné srdce, které pořád krvácí.

A raneček, který mám v náruči, jako by mě vrátil do slunných časů, do radosti, lásky a štěstí. Dokážu ho položit zpátky do postýlky? Dokážu odejít? Bolí to, tak to bolí.
Druhý den jsem zpátky, nesu banány a jablka, čokolády pro ostatní děti, abych si odůvodnila svojí návštěvu. A znovu stejné štěstí a muka.
A doma hodný, ale nechápavý Karel, žijící si svůj spokojený život. Ničím se netrápí a mému srdci nerozumí. Vzala jsem si ho, abych zahnala samotu, ale jsem teď sama stejně jako předtím. Nerozumí mi, nemůže mi rozumět. Nemám mu to za zlé, ale jsem tak sama, tak nešťastná, tak prázdná.
Chtěla bych zjistit, jak to s Lukáškem je. Jak to, že je pořád v Klokánku, proč si ho nikdo nebere domů. Jdu za tou paní, která v tu noc byla u mě. Najít jí není vůbec jednoduché. Nevím, jak se ten úřad jmenuje, nevím kde jí hledat, ale nakonec jí vidím za stolem a úlevou vydechnu. Jenže k ničemu to nevede, nic mi nechce říct, prý tajemství, osobní údaje a tak. K čemu to tomu maličkému je? Proč ho chrání, když leží opuštěný, sám v postýlce? Mám chuť té ženské vyškrábat oči. Možná je všechno podle zákona, ale kde je srdce? Kde je rozum?
Rovnou z úřadu běžím za svým sluníčkem. Mám ho v náruči a těším se s ním. Protože chodím pravidelně, Klokánek je ke mně vstřícný. Však jsem tu nechala tolik čokolády…
Když Lukáška přitisknu na hruď, cítím se skvěle, v hlavě příjemné myšlenky, zapomenutí…
Co kdybychom takhle zůstali navždy? Proč mi ho mají brát? Když ho přitisknu víc… Je tu okno, poletíme spolu… Dlouhá cesta vzduchem, let dvou ptáků, kteří se milují, chci za svými i s novým miláčkem, moje srdce je prázdné, musím ho zaplnit.