Umírající naděje

Anotace: Práce na seminář - první odstavec zadán, stejně jako limit slov. Původně jsem chtěla poprosit o rady, komentáře a kritiku, abych to mohla vylepšit než to odevzdám, ale termín mám zítra, takže mi držte, prosím, pěsti :) Ale za kritiku budu ráda tak jako ta

Přecházela nervózně po pokoji. Bezděčně si přehazovala klíč z ruky do ruky. Pátrala očima po místnosti. Kde jen najít ten správný úkryt?
Je to moje pojistka. Přemýšlej, napomínala se. Jen kdyby mě tak hrozně nebolela hlava. Proklínala minulou noc, kdy to přehnala s alkoholem.
Energeticky sklonila hlavu nad keramickou mísou, rychlým pohybem vložila klíč na její dno a zakrylo ho barevnými kamínky. S úlevou vydechla a zhroutila se do křesla. Jako film se jí před očima přehrávaly události posledních dní, kdy poznala Patrika, elegantního muže s nebezpečně uhrančivým pohledem.


//„Sakra, holka, ty máš kliku,“ ozvalo se mi za zády a Lucka dopadla na židli vedle mě. Postavila přede mě panáka, ťukla si s ním, ještě než jsem ho stihla sebrat, a už odkládala prázdnou skleničku. Holka s tebou to zas blbě dopadne, pomyslela jsem si a obrátila jsem svou, už taky prázdnou, skleničku dnem vzhůru.
„Proč mám kliku?“ zeptala jsem se a přemýšlela, jestli s ní dneska budu držet krok.
„Protože ten hezoun, co na tebe už deset minut zbožně kouká, se mi líbí taky,“ zasmála se, mrkla kamsi za mě a já se instinktivně otočila. Nejdřív jsem zahlédla jeho koutek, zvednutý v ležérním úsměvu. Přes zářivě bílé zuby, trošičku zakřivený nos, možná mu ho dřív zlomili, blesklo mi hlavou, a dlouhé řasy jsem se dostala k lehce přivřeným očím, od kterých jsem se už nebyla schopná odpoutat…//


Pořád se dívala do dálky a dělala diváka své osobní tragédii. Ruka se jí lehce prohrabovala v misce s kamínky a ona bezděčně vybírala ty červené.


//„A co vůbec děláš, Patriku?“ Seděli jsme na terase klubu a popíjeli archivní víno. Neuvěřitelné. Za ty tři roky, co sem chodím, nikdy neměli na víno ani skleničky a on se během třiceti vteřin dostal přes dav u baru a vrátil se zpět ke mně spolu s lahví a vývrtkou. Prostě neuvěřitelné.
„Vedu takovou malou organizaci.“ Jeho úsměv byl odzbrojující, ale pořád se nemohl rovnat těm černým očím. Moje sklenička už byla skoro prázdná, to víno bylo božské.
„A čím se zabývá?“ zeptala jsem, ale už pouhou setrvačností. Jeho pohled mě dočista zhypnotizoval a já se nebyla schopná soustředit. Až moc dobře věděl, co se to se mnou děje. S chladnou přesností mi podal ruku a jediným pohybem zápěstí mě přimknul k sobě. Najednou jsem nebyla schopná ovládat své tělo. Celá malátná jsem se k němu přitiskla a s prvním polibkem těch dokonale chladných rtů ztratila vědomí.//


Zvuk kamínků dopadajících na podlahu ji probral. Leknutím převrhla misku a kamínky se vysypaly ven. Zůstal jen klíč, bezpečně ležící na dně nádoby. Jakmile se ho dotkla, film pokračoval.


//Probudil mě zbloudilý paprsek světla. S němým výkřikem jsem se posadila a zmateně vytřeštila oči. Kolem mě se až na onen paprsek rozprostíralo šero a okamžité ticho, rušené jen pravidelným oddechováním postavy na vedlejší posteli. Podle typické křivky boků jsem poznala, že to byla žena. Stejně tak mi napověděly i dlouhé temně červené vlasy zakrývající jí obličej. Vyděšeně jsem se rozhlédla kolem sebe - tahle místnost vypadala jako půda něčeho a to se mi vůbec nelíbilo. Rychle jsem doběhla k oknu, jen abych zjistila, že krom malé skulinky je celé zazděné. Zrovna když jsem k ní tlačila oko ve snaze podívat se ven, na záda mi dopadlo ostré světlo ze zrovna otevřených dveří.
„Vítej,“ oznámil mi, mě známý, neznámý s uhrančivýma černýma očima.//


Prý služka - milenka. Prý ji stejně nikdo hledat nebude. Prý má konexe. Vzpomínala, že když jí s mrazivou sebejistotou všechno tohle říkal, chtěla toho parchanta holýma rukama zaškrtit, teď si ale uvědomovala, že mohla dopadnout mnohem hůř.

Pomalu naházela kamínky zpět do misky a znovu se zadívala na klíč. Pořád ještě nemohla uvěřit, že se jí doopravdy podařilo utéct. Takovou koncentraci štěstí a náhod snad neměl nikdo na světě. Ale zároveň se vystavila neuvěřitelnému nebezpečí. No, dokud nemají ten klíč, jsem v bezpečí, pomyslela si a slastně vydechla.

Tiché cinknutí posledního kamínku dopadajícího mezi ostatní přerušilo prásknutí dveří. Otočila se a dívala se do tváře elegantního muže s uhrančivýma očima.

S jistotou lovce a s pořád stejně dokonalým úsměvem přišel až k ní, a aniž by z ní spustil oči, sáhl do misky svými dokonale pěstěnými nehty, uchopil klíč a pevně ho sevřel v dlani. Pochopila. Vzala si moc velké sousto. Smířila se s nevyhnutelným a lehce sklopila hlavu.

Poslední, co viděla, bylo jeho pohrdavé zakroucení hlavou a slabý odlesk malého zlatého klíčku, který najednou, jako její poslední šance na přežití, zmizel z jejího života. Stejně jako zmizel její život sám. Poslední, co slyšela, byla tichá rána zašeptaná z pistole s tlumičem.
Poslední, co cítila, byla umírající naděje.