Nath - Kapitola XIV.

Anotace: Představoval jsem si nějakou osobu, která by tu vedle mě seděla a držela by mě v objetí. Ale když jsem se jí chtěl podívat do obličeje, neviděl jsem nic.

Seděl jsem tam, oči zavřené, hlavu prázdnou, skoro jsem nevnímal.
Přál jsem si, aby sem za mnou někdo přišel, abych konečně nebyl sám. Představoval jsem si nějakou osobu, která by tu vedle mě seděla a držela by mě v objetí.
Ale když jsem se jí chtěl podívat do obličeje, neviděl jsem nic.
Spatřil jsem pouze prázdný obličej, neforemnou tvář.
Hodně mě to mrzelo a nutilo další slzy proniknout ven.
Podle většího hluku kolem sebe jsem usoudil, že film už asi skončil. Najednou se kolem mě procházela spousta lidí, hlavně párů.
Opatrně jsem si je všechny prohlížel. Někteří se na mě podívali, asi si mysleli, že jsem bezdomovec na lavičce spící, ale mně to bylo jedno.
Sklopil jsem hlavu a zahleděl se do chodníku pod sebou. Nohou jsem si pohrával s jedním kamínkem na zemi a snažil se ignorovat všechny ty dvojice.
Najednou mi někdo položil ruku na rameno. Trhl jsem sebou.
Byl to Nath, nezmohl jsem se na jediné slovo.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě.
„Neměl bych být?“ snažil jsem se vyhnout odpovědi.
„Sedíš sám skoro o půlnoci v parku a vypadáš jako bezdomovec… ne, nejsi v pořádku.“
„Díky, umíš potěšit, ale nemusíš se trápit. Ještě včera ses se mnou nechtěl ani bavit.“
„To jsem chtěl, aby sis nechal všechno projít hlavou, ne, abys přespával v parku.“
Mlčel jsem. Nechtěl jsem nic mu vyvracet, nechtěl jsem zbytečně mluvit, nechtěl jsem se zbytečně hádat.
Nathan pořád nespouštěl dlaň z mého ramene.
„Kde máš toho číšníka?“ zeptal jsem se ho po pár vteřinách mlčení. Neodpověděl, pouze se ohlédl přes rameno.
Jeho doprovod stál na konci chodníku a trpělivě vyčkával.
„Měl bys jít…“ zabručel jsem.
Nath trošku zaprotestoval zmáčknutím mého ramene. „Jdi!“ odsekl jsem.
„Fajn, jak chceš…“ zareagoval téměř okamžitě. „Ale zítra se zastavím…“ řekl a odkráčel s rukama v kapsách.
Neodvážil jsem se po něm ohlédnout. Měl jsem z toho pohledu strach.
‚zítra se zastavím‘, přehrával jsem si jeho poslední slova v hlavě dokola. Nevím, jestli ho chci vidět. Nevím, jestli ho snesu poblíž sebe.
Mít ho vedle sebe s vědomím, že se ho nemůžu ani dotknout.
Pomalu jsem si uvědomoval, že Nathan už pro mě není tím, čím tak dlouhou dobu byl. Už to není jen přítel.
Ale co vůbec on?
Myslel jsem si, že prvotřídní zmatek mám v sobě pouze já. Ale on mi ještě včera chtěl dát čas a najednou se se mnou chce sejít?
Myslí si, že to pro mě bude snadné?
…
Tak i tak, teď s tím nic nenadělám. Půjdu domů a pořádně se vyspím.



Zvonek u dveří zvoní už asi potřetí. Snažím se ten protivný zvuk ignorovat a hlavu bořím pod polštář. Zvonek se rozeznívá počtvrté a tentokrát ve svém znění vytrvává.
„Sakra!“ zakřičím tak hlasitě, jako kdybych chtěl ten zvuk přehlušit a vstanu z postele.
Dojdu ke dveřím, ani se nepodívám kukátkem, kdo se tak vehementně snaží dostat dovnitř. Stejně vím, kdo to je.
Stlačím kliku a odcházím zpátky do postele.
„Ahoj,“ slyším za sebou známý hlas.
„Čau…“ zabručím a svalím se na lůžko.
Nathan vkročil do mého pokoje a chvíli se na mě díval. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem na sobě měl jen pyžamové kalhoty, nebo tím, že neměl co říct.
„Proč jsi tady?“ zeptal jsem se.
Mlčel.
„Hm?“ vybídl jsem ho.
„Nevím…“ odpověděl váhavě. „Nemohl jsem se na tebe včera dívat, jak se trápíš.“
„Nikdo se netrápí, to byl jen chvilkový zkrat.“
„Jasně. To, v tom kině, mě mrzí. Byla to dost blbá náhoda.“ Vysoukal ze sebe.
„Jo, to byla.“ Pronesl jsem do polštáře.
„Můžeš se na mě aspoň podívat, když se ti snažím omluvit?“ zeptal se.
„Ty mě? Za co se omlouváš?!“ podíval jsem se na něj na jeho žádost a podložil jsem si dlaní hlavu.
„Za tenhle tvůj stav asi můžu já. Vedle omluvy mám na tebe ale ještě jednu žádost.“ Sklopil hlavu.
„No?“ znervózněl jsem.
„Můžeš mi říct… jak… jak mě bereš?“ Pohlédl zase na mě.
Zíral jsem na něj s tupým výrazem.
On má v sobě stejný zmatek jako já.
Ač se snažil působit vyrovnaně, v očích měl výraz týraného štěněte.
Ten zmatek mezi námi působil špatně i jemu.
„Vždycky jsem měl za to,“ pokračoval, když viděl, že nereaguji a jen si ho prohlížím, „že jsme přátelé, potom se stalo, ty víš co… a teď kolem sebe chodíme jako kdybychom měli kolem pasu omotanou výbušninu.“
Hlas se mu začínal třást. Čekal na odpověď. Kdyby jeho oči mohly mluvit, křičely by.
Křičely by, ať odpovím.
A já jsem odpověď znal. Ale nevěděl jsem, jestli je správná, jestli ji chce slyšet, jestli ji můžu říct.