Vzlet

Anotace: Trochu bolestná záležitost mojí dušičky.

Proběhla jsem dlouhou chodbou. Studené stěny mě doháněly k šílenství. Musela jsem odtud pryč. Zoufalství čišelo z každé částečky mého okolí a já už jsem to nemohla dál snášet. Moje tělo se vzpouzelo tomu područí lidské omezenosti. Ne už ne. Odcházím. A tohle tělo musí zmizet. Nenávidím ho. To jediné co mě s ním drželo je pryč. Odešlo to. Navždy. On.
Ne na tohle nesmím ani pomyslet. Zatím ne. Nesmím ho vpustit do svých myšlenek. Ovládl by celou mojí bytost. On a ten smutek a žal spojený s jeho odchodem. Musela jsem zpomalit. Kolem vrátnice jsem se prakticky proplížila, jen aby si mě nikdo nevšimnul. Nehodlala jsem poslouchat další soucitné řeči a snášet jejich pohledy. Utekla jsem. Tak snad už naposledy. Snad už mě tohle nikdy nepotká. Už znovu nezažít tu bolest.
Utíkala jsem pryč. Pryč z toho místa naplněného vzpomínkami. Vydala jsem se dolů po schodech k řece. Tohle místo jsem měla ráda. A teď jsem doufala, že je to naposledy co ho vidím. Nemohla bych snášet jeho přítomnost v místech, kterými chodil. Věcí, kterých se dotýkal.
Už jsem dost daleko. Uvědomila jsem si, že jsem uběhla hodně dlouhou cestu. Moje druhá polovička se dostávala na povrch. Nebyla jsem ani zadýchaná. Tohle tělo je každým dnem bez něj slabší. A teď už nemá naději na záchranu. Naposledy jsem otevřela svou mysl a vzpomínala na jeho obličej. Na jeho modré oči a uklidňující hlas. Naposledy.
Sáhla jsem do trávy a vytáhla kamen. Křemen. Připomněla jsem si, co vím o jeho stavbě. Stačilo jen zavřít oči. Bylo to najednou tak jednoduché. Rychle jsem se soustředila. Pomalu se mi začínal v ruce formovat. Nakonec mi na ruce ležel nůž. Ale ne jen tak nějaký nůž. Matná bronzová čepel se leskla a řezba na jílci měla dokonalou podobu. Dva safíry místo očí. A rysy podobné něčemu, čím jsem dřív byla. Člověka. Byl to obětní nůž. Takový, který zmizí, až splní svou úlohu.
Opatrně jsem natáhla ruku před sebe. Nechala jsem si ho ležet na dlani. V podstatě byl nádherný a já to vítala. Potom jsem opatrně stáhla ruku. Zůstal viset ve vzduchu přede mnou. Znamenalo to, že jsem všechno udělala správně. Zavřela jsem oči. Moje poslední myšlenka patřila jemu. Nedokázala jsem jinak. Myslela jsem na všechny společné chvíle a na to jak mi nakonec ležel v náručí. Jak mi jeho teplá krev tekla po rukách. A na to jak mi to bylo úplně jedno. Na to, že to jediné na co jsem se mohla soustředit, byla prázdnota. Jako by odcházelo moje srdce a s ním i moje lidství. Ano a teď musím odejít.
…
Její tělo se pomalu sesunulo k zemi. Zasaženo zbraní, která byla přesně proto stvořena. Čepel vězící hluboko v jejím srdci se pomalu rozpustila a změnila se na nazlátlý třpyt, který zahalil celý její svět, aby se rozplynul v konci toho bytí. Ale nakonec to nebylo světlo, ale tmavý stín, který se zvedl z jejího těla. Pomalu se přesunul kousek od jejího těla. Zhmotňoval se. A vytvářel dokonalou siluetu. Když se temná mlha kolem rozplynula, stála na jejím místě dívka. Ne rozhodně nebyla obyčejná. I na první pohled byste řekli, že musí být něčím zvláštní. Bledá pleť matně zářila ve světle luny. Její zornice vypadaly rozšířené. Její oči byly celé černé jako naplněné temnotou stejně jako její duše. Od zornic je odlišoval jen jemný nazlátlý obrouček. Vlasy medové barvy se jí v mírných loknách vlnily kolem obličeje a leskly se jako zlato. Na sobě měla černé šaty. Takové, které byste asi jen těžko viděli na dnešních děvčatech. Hrudník jí obepínalo kožené brnění. Dala by se považovat za krásnou. Kdyby neměla tak bílé a bezkrevné rty.
Tělu za sebou nevěnovala nejmenší pozornost. Zadívala se na oblohu a zašeptala několik nesrozumitelných slovíček. Pak zavřela oči. Ze zad jí vystřelila obrovská černá křídla. Peříčka o sebe zašuměla. Narovnala je do plné šíře, jako by si protahovala ruce. A pak se bez sebemenšího zaváhání vznesla do oblak.
Ďábel, jenž připomínal anděla. Se srdcem prázdným. Ale přeci v něm zbyla stopa něčeho víc. Ne té pusté prázdnoty, ale prázdnoty, která ještě oplývala tím jasně žlutým svitem. Prázdnoty po milované osobě a i přesto, že nevěděla, kdo to byl. Věděla, že jí to dělá lidštější. Možná poslední střípek toho co v ní zbylo.
Navždy.