Tříštící se...

Anotace: Ztratit vše? Smůla - dá se tomu tak říkat?

Měla jsem krásného, mladého a milujícího, jako plus i bohatého, manžela.
Měla jsem krásnou, malou, roztomilou a usměvavou holčičku s blonďatými vlásky a modrými oči.
Měla jsem baráček, o kterém by se dalo říci, že vydá to známé teplo domova, útulnost a pocit bezpečí. S opravdovým krbem,u kterého jsme jako celá rodinka večeřeli. Dřevěnou podlahou a obložením - bohužel.
Ano, to vše jsem měla. Říkám měla, protože jsem o to vše přišla.

"Filipe, neboj, vyléčíš se..." zkoušela jsem ho uklidnit, ale sama jsem u toho potichu plakala s nadějí, že on mě nevidí. Věděla jsem, že to nebude dobrý, že už se nevyléčí, ale sama si to snažila namluvit a tím utišit sebe i jeho. Doktor říkal, že nás vnímá, jen nemůžu mluvit. Neposlouchají ho ruce ani nohy. Dýchá za něj přístroj.
Držím ho za ruku, snažím se být jemná, ale přes tlumené vzlyky mu jí stejně vždycky zmáčknu. jeho ruka je studená jako led. Leží v mé ruce jako leklá ryba.
Dcerku sem moc nechci brát, nechci aby si tatínka pamatovala takto. Ano, ptá se na něj. Ptá se jak mu je, ale já vždy odpovídám to stejné: "Miláčku, je v narkóze a není to s ním moc dobré, proto ho musíme nechat odpočívat." U těchto pár slov se snažím být silná, ale o pár chvil později, když dcerku odbiji, se jdu zavřít do své ložnice a své vzlyky tlumím polštářem.

Po sedmi dnech ležení v kritickém stavu v nemocnici manžel umřel.
Jediné, co mě drželo nad vodou byla má dcerka, která to brala docela v pohodě.
Když jsem jí vysvětlila, že tatínek je v nebíčku a bude jí ochraňovat, odpověděla mi, že mu bude psát dopisy.
Jak řekla, tak dělala.. Každý týden mu poslala alespoň dva dopisy, které měly na obálce napsané:
"tatínek Filip" ... Každý dopis, když jsem ho viděla mě dojal. Hned ze dvou věcí. Že Anička věří a že si to bohužel Filip už nikdy nepřečte.


Po tomto nešťastném, nám vyhořel dům, když si Anička hrála se svíčkou v pokojíčku. Nemohu se na ní zlobit. Každé dítě poznává svět. Přestěhovali jsme se do pronájmu do menšího bytečku. Toto nebyla zas taková rána osudu, jako to, co se stalo potom.


A Anička?
To je nejbolestnější. Pro každou dobrou matku je horší ztratit dítě než manžela. Proto o tom nechci moc psát. Vidím to vše znovu.
Stačí, když vám řeknu, jaké to bylo, Když jsem Aničku držela už jen za jednu ruku, která se hrozně klouzala potem.
Nemohla jsem jí udržet. Nemohla. Nešlo to. Snažila jsem se. Vyklouzla mi její malá ručka z té mé. Už jsem jen viděla, jak padá z toho blbého balkónu, kvůli kterému jsme měli dražší nájemné. Byl to jediný byt s balkónem. Byl v 5. patře.
Její blonďaté vlásky vlály a já se svezla na kolena.
Hlavu spustila do dlaní a plakala.
Nic mi nezbylo. Všechno, na čem mi záleželo jsem ztratila.
Tak proč tu být? Proč být na tomto světě? Z posledních sil jsem vstala, nahnula se nad zábradlí a...

Pak už si nic nepamatuji. Probudila jsem se v bílé místnosti, o které mi po pár hodinách čekání na hnědé sedačce řekli, že jsem v psychiatrii.