Ve svém životě máme vytetovaný smích i pláč

Anotace: aneb téma literární soutěže o cenu Filipa Venclíka. Práce ničím neohodnocená, jen lehce smyšlená, jména zčásti pozměněná.

// "Úsměv!"


Autobus dorazil do zastávky přesně v osm hodin šest minut, což znamenalo, že Gábi Sajenko měla ještě celých dvacet čtyři minut na to, aby dorazila do agentury. Konečně se jí snad podaří dorazit včas na focení. Mohla by to vzít krátkou procházkou přes park, to by nesměla být ale tak hrozně rozčilená. Rázovala si to dlouhými kroky ulicemi a tiše soptila.


Tohle focení jí zařídil jistý pan Vladimír, který ji před několika měsíci náhodou objevil v tramvaji. Zaujal ho její exotický vzhled, dal se s ní do řeči, představil se jako manažer modelingového studia, slovo dalo slovo a než stačila Gábi něco namítnout, držela mezi prsty jeho vizitku. První schůzka s fotografem byla více než úspěšná a brzy byla hotová i série fotek pro módní časopis. Pan Vladimír tomu všemu spokojeně přihlížel a mnul si ruce. I Gábi byla spokojená, když se teď kolem ní točilo tolik lidí, hlavně tedy mužů. A z pana Vladimíra byl teď Ládíček Šmudlíček. A Ládíčkovi, nesmírně žárlivému a majetnickému muži, se najednou přestalo líbit, kolik pozornosti jí věnují ostatní členové štábu.


A co s tím uděláš teď, Ládíčku?! Chtěl jsi modelku, máš modelku!
Každé duchem pronášené slovo doprovázelo hlasité klepnutí podpatku o dlažbu.
Já se teď asi zblázním a budu ti pózovat u plotny, to bys rád!
"Dobrá! Zařídím ti poslední focení. Mám zrovna na stole jednu nabídku. Ale pak..."
Co pak, Láďo?! Zavřeš mě na zámek? Omotáš řetězy?


"Páni, jsi tu brzo," pohlédla maskérka na nástěnné hodiny, když Gábi padla do křesla před zrcadlem.
"Potřebovala jsem vypadnout z domu."
"Chápu." Dál to slečna nerozebírala a pustila se do díla.


"Zlato, ty se ale vůbec neusmíváš!" zahalekal fotograf mezi dvěma snímky.
"Usmívám," zahuhlala Gábi v křečovité grimase.
"Já myslím doopravdy," odložil fotoaparát. "Děje se něco?"
Pořád byla tak vytočená, že se nedokázala ani usmát. A od toho tam přeci je, aby se usmívala a vypadala v předraženém značkovém oblečení šťastně a spokojeně. A pokud tohle modelka nedokáže, potom není dobrá modelka. A Gábi přeci chce být dobrá modelka. I kdyby to mělo být Ládíčkovi natruc, tak ona půjde za svým a bude hrdě vystavovat své tělo veřejnosti!
A po tváři se jí k fotografově nemalé radosti rozlil nefalšovaný a radostný úsměv.


*


// "Prý na jevišti opravdu plakala.


Myslím slzy. Věříte tomu? Já ne. Pláč, to nejsou jenom slzy. Pláč prýští z bolestné opravdovosti ducha! To se jen zdálo, že pláče, že něco cítí!"
"Je to dobrý, ale zastavím tě. Ty na ty lidi moc řveš, Karolko. Ty je o tom sice přesvědčuješ, ale nesmíš je seřvat jak psy."
"Jasně..." odkývala dívka a pokračovala v odříkávání textu.


Jindřiška Svobodová dnes rozpustila výuku dřív. Děckám to šlo dobře a navíc se blíží pololetí, takže se musí učit na písemky ve školách. Sama zůstala sedět u stolu a ještě dopisovala docházku. Zvedla hlavu až když uslyšela nesmělé zašoupání nohama.


"Karolko? Proč nejdeš s ostatními?"
"Totiž, Jindři, já tě chtěla poprosit, jestli bych tě nemohla ještě chvíli zdržet."
"A copak se děje?"
"No, budeme mít za měsíc to představení, že jo?"
"No? A co je s ním?"
"Když já pořád neumim brečet," zašklebila se Karolína.
"Ale vždyť jsme to cvičili?"
"Když podle mě to zní pořád hrozně nepřirozeně. Sama si to nevěřím."
Jindra si povzdechla a natočila k ní židli. "Poslyš, plakat můžeš hodně způsoby. Můžeš jenom tak pofňukávat, to je jednoduchý, jako nespokojená holčička, takhle..." Složila si ruce do klína, nakrabatila čelo, našpulila pusinku a párkrát fňukla. Takový pohled na důstojnou postarší učitelku herectví Karolínu naopak od srdce rozesmál.
"Teď se mi nepodaří brečet vůbec," smála se dívka.
"Ale podaří, sleduj. Můžeš to naznačit i pusou, ale to je těžký se naučit, jenom málo herců to opravdu umí. Já se časem naučila cukat koutky a roztřást rty. Vypadá to potom jako když ten pláč zadržuješ. Další způsob je třeba tenhle..." Schoulila se na na židli a skryla obličej do dlaní, načež začala tlumeně vzlykat. "Celý je to o dechu," vysvětlila poté. "Je to vlastně opačně než u smíchu. Tam se jednou nadechneš a postupně vyrážíš vzduch ven. Při pláči se celou dobu po troškách nadechuješ. Zkus to."
Ještě několik minut spolu zkoušely všechny způsoby. Vcelku se zdálo, že princip Karolína pochopila, chtělo to už jen cvičit. Rozloučily se a šly obě domů.


"Chcete si sjet ještě jednou toho Romea?"
Stydlivému chlapci, který stál v obličeji celý rudý na pódiu nad ležící Julií, se ani trochu nelíbila představa, že by měl dvakrát za odpoledne vyznat té samé dívce lásku za někoho jiného, a zavrtil proto zuřivě hlavou.
"Já myslím, že to už výrazově docela umíme," nadzvedla se na lokti Julie.
"Tak už to ukončíme, stejně musím běžet do divadla, dneska hrajeme od sedmi," přikývla Jindra při pohledu na náramkové hodinky. "Učte se na příště texty, ať už do nich nemusíte nakukovat."


Zamkla školičku a spěchala na tramvaj. Tohle přebíhání mezi hereckým kroužkem a divadlem jí už začínalo zmáhat.
Taky už nejsi nejmladší, holka.
Došla na liduprázdnou zastávku a čekala. Tramvaj zřejmě zrovna ujela. Nespokojeně si odfrkla a rozhlédla se kolem.
Na protější zastávce zahlédla Karolínu. Stála tam s nějakým chlapcem a očividně byli uprostřed hádky. Přes rušnou ulici neslyšela, v čem je problém, a stejně se do toho nechtěla míchat. Karolka se k chlapci otočila zády, omotala si ruce kolem těla, sklopila hlavu a začala se otřásat pláčem. Chlapec k ní přiskočil a začal se jí omlouvat.
Teď si myslíš, mladej, že to zachráníš?
Ale Kája mu zjevně rychle odpustila, otočila se zpátky k němu a nechala se milostivě obejmout.
Ale počkat...?
Když zvedla dívka obličej, neleskla se jí na tváři ani jediná slza. Ba co víc, triumfálně se usmívala a to tak, aby ji hlupáček kluk neviděl. Kdyby Jindřiška nebyla nedržela v jedné ruce tašku a v druhé kabelku, byla by spráskla ruce.


Pláč prýští z bolestné opravdovosti ducha.
Představení skončilo.


*


// 9.11.1988


Nemocničním oknem svítilo do pokoje nízké podzimní slunce. Noviny na nočním stolku, které přinesla zdravotní sestra, hlásaly 9. listopadu 1988. Jaroslav Puchýř se na lůžku zotavoval po operaci. Chvílemi dřímal a chvílemi pozoroval putování slunečních paprsků po stěnách a po stropě. Byly návštěvní hodiny, ale stejně nikoho nečekal. Syn s manželkou tu byli včera a dcera pracovala v Praze, nedostala se sem tudíž příliš často-


"Ahoj, tati," objevila se ve dveřích mladá žena.
"Ahoj, Jíťo," zabroukal Jaroslav.
"Jak ti je?"
"Ale, už líp. Prý už by mě brzy mohli pustit."
"To je dobře. Byl tu Jára s mamkou?" usadila se na židli u postele.
"Jo, včera."
Zavládla chvíle ticha. Byl samozřejmě rád, že svou dceru vidí, nikdy mu ale moc nešlo dávat najevo city. Vlastně ani nevěděl, kdy naposledy řekl své dceři "Dobrá práce", "Jsem na tebe pyšný", jediné slůvko pochvaly. Snad doufal, že když se bude o rodinu dobře starat, ostatní z toho sami vyčtou, že mu na nich záleží. A postarat se on uměl.
"No a jak se ti daří v Praze?" prolomil ticho Jaroslav.
"Mám se dobře. V práci mi nabídli, že bych si mohla dodělat vysokou školu."
"Vážně?" Moc si přál, aby šla Jitka na vysokou. Když ale v osmnácti odešla po jedné jejich nešťastné hádce z domu a nastoupila do práce, myslel si, že už na studium nebude mít čas.
"M-hm," přikývla s úsměvem.
"To je dobře, Jíťo," pokýval hlavou a pousmál se. Měl radost. Dívali se na sebe a tiše se usmívali. A věděli, že všechno zlé mezi nimi je nadobro pryč. Byl to snad první úsměv, který jí věnoval za dlouhou dobu.


Bohužel netušil, že byl i poslední. Nemohl vědět, že ho na druhý den pustí z nemocnice a až doma ho raní mrtvice. A nemohl tušit, že za rok bude muset jeho dcera vinou Sametové revoluce změnit pracovní místo a nebude moci nastoupit na vysokou školu. Tu však za několik let dostuduje dodatečně a na promoci jí doprovodí nejen maminka s bratrem, ale i její vlastní rodina. Nikdy nevěřila na posmrtný život, na nebe nebo na peklo. Ale když tam tak všichni stáli a maminka plakala, přála si, aby ji odněkud táta viděl. Přála si, aby viděl, že splnila jeho přání.


// Slzy radosti.