Múza

Anotace: o tom, jak mě kdysi na kratičkou chvíli políbila...

Srpen. Vybledlé barvy jsou ještě dál rozmělňovány ostrými paprsky bílého slunečního světla, které vytváří v oněch bezútěšných obrazech hluboké přepaly. Zeleň už dávno ztratila svojí šťavnatou a čerstvou barvu, ale stále jí ještě bude nějaký čas trvat, než se zahalí do zlatohnědých barev podzimu a obdaruje kraj svojí posmutnělou a malebnou krásou. Zvlněné moře zlatých klasů se během chvíle změnilo ve strniště, plné nepřátelských zostřených stvolů. Půda puká svojí tak dlouho neukojenou žízní. Tam sedím, ve stínu starých stromů, opřený o žulový kříž, který vytesal snad samotný zub času. Uprostřed toho nepřátelského moře a rozpitých barev.
Slunce se náhle skloní k západu, paprsky zasunou své bílé a ostré drápky a otevřeou svojí hřejivou náruč. Doteky, které jsou tak příjemné, že z nich už ani nemrazí, ale jejich teplo se dostává až do morku kostí. Na levé tváři cítím závan horkého vzduchu. Je skoro jako dech, nesoucí neslyšný šepot, polibek. Opatrně se otočím. Před mým pohledem se otevřou průzračně modré oči. Mohl bych říct, že jsou krásné, možná bych mohl říct že jsem v nich viděl to co jsem hledal. Taky bych mohl přísahat, že v nich byla vláha, kterou ty vyprahlé časy tolik potřebovaly a díky které kraj kolem okamžitě rozkvetl, jakmile se otevřely. To všechno bych mohl říct, bylo v nich vše. Kdybych byl blázen tak bych napsal, že v nich byl celý svět. Ale v ten moment jsem blázen byl, protože jsem se zbláznil do nich. Okolní strniště už také přestalo být tak nepřátelské. Jeho barva splývala s barvou jejích vlasů, jejichž omamná vůně pomalu zaplavovala celou moji mysl. Celý ten kraj byl jejich vůní najednou prosycen, stejně jako jejich barvou, byla všude kolem. A najednou nebyla symbolem pichlavého nepřátelství, ale jemně mne hladila po tváři a poskytovala pocit tolik hledaného bezpečí. Její tvář byla zalita umírajícím sluncem, které jí propůjčovalo nadpozemskou krásu, až moc dokonalou na to, aby mohla vydržet příliš dlouho. Naše ústa se k sobě stále přibližovala. Byl jsem si moc dobře vědom její křehkosti, kterou by mohl porušit už jen samotný pokus o polibek. Zavřel jsem oči. Naše rty se na několik vteřin setkaly. Jen lehce, jako dotek motýlých křídel.

Vím, že mi není souzena, má svůj vlastní svět, prostor a čas, do kterého patří. Přesto se bojím otevřít oči a ujistit se o tom, že nadobro zmizela. Slunce zapadlo a mé osamělé tělo pomalu sžírá noční chlad a nekonečná tma...