MYSTÉRIUM LÁSKY XIX. ZKRÁTKA, PÁR SLOV

Anotace: Slova v dopise jsou propůjčená od Mr. V.H.V. a opět jsem je trochu pozměnila. (19.8., 20.8., 21.8.)

Z proplakané noci jsem se probudila do deštivého rána. Tělo mě bolelo, jako by se po něm prošlo stádo divé zvěře. A mé oči byly tak opuchlé od usilovného pláče, že jsem sotva viděla. I přesto jsem se ustrojila a posléze zasedla ke snídani. A i když mi to moc nešlo, snažila jsem se společensky tvářit.
Však jak marné bylo mé úsilí. Stěží uběhlo pár minut a už jsem byla Williamovým středem pozornosti. Hned se mě vyptával, pokládal mi jednu otázku za druhou. Například, proč se tvářím tak smutně, zdali mi není dobře a tak podobně. Až mi z toho šla hlava kolem.
Jakmile konečně domluvil, zdvořile jsem odvětila, že jsem unavená, protože jsem toho v noci moc nenaspala. Na to zareagoval slovy: za tvou nespavost může ten prokletý Lord Richard, měla bys víc odpočívat a nemyslet na toho prohnaného psa. S těmito slovy mě políbil na čelo a odešel neznámo kam.
Mezitím má maličkost dojedla zbytek jídla ze snídaně a odporoučela se do zahrady. Tam jsem se posadila na houpačku, a ani ne po chvíli jsem nečekaně usnula. Probudil mě až chladný vítr a déšť, jež smáčel celé mé tělo. Takto promočená jsem se vrátila zpět do domu. Kde jsem ze sebe svlékla mokré šaty a posléze si dopřála horkou lázeň, abych se pořádně zahřála.
O něco později mi Alice přinesla osušku, do které jsem se pořádně zababušila, a pak jsem si oblékla čisté, ale hlavně suché šaty.
Načež jsem se vydala za Williamem. Díky svému vnitřnímu cítění jsem ho našla tam, kde jsem ho přesně hledala. Byl ve svém pokoji, seděl u klavíru a hrál na něj dojemně krásnou skladbu. Tiše jsem stála u dveří, sotva dýchala a zaposlouchávala se do každého tónu, který mi zněl v uších. Natolik jsem se zasnila, že mě z mého rozpoložení probral až Williamův polibek. Stydlivě jsem se na něj usmála a pohladila jsem jeho stejně se usmívající tvář. Ještě dlouho bychom se na sebe usmívali, kdyby slunce nezašlo tak rychle za obzor a nevyrušila nás Alice s večeří.
Po jídle jsme se oba procházeli potemnělou zahradou, kterou nám místy ozařoval měsíc a hvězdy, které se mihotaly jasným světlem. Došli jsme až k jezírku, ve kterém se odrážel svit měsíce. Kolem dokola poletovali motýli a hlavně světlušky, které dotvářely kouzelnou atmosféru onoho jezírka. Najednou jako bychom se ocitli v pohádce, která nemá konce.
Když jsme se vrátili domů, stále se nás držel stejně kouzelný pocit, jaký jsme měli v zahradě. Avšak únava byla silnější, než onen pocit, a tak jsme si popřáli dobrou noc a ulehli společně ke spánku.
Druhý den jsme se oba probudili do slunečného rána. Sluneční paprsky prozářily celé naše sídlo. Všechno se lesklo v jasných barvách. Byl to moc hezký pohled. Snídaně byla také velice chutná. A William, ten se na mě do nekonečna usmíval, co víc si může člověk přát.
Ale jak to tak bývá i hezké chvíle strávené s milovaným člověkem dříve, anebo později končí. Ty naše skončily nečekaně rychle. Stačil k tomu pouhý dopis. Je zajímavé, co dokáže pár slov, dodnes se tomu nepřestávám divit. Jakmile mi posel předal psaní, ihned jsem se dala do čtení.
Cituji: Nejdražší Lady Victorie. Dnes se zdá zítřek tak vzdálený a čekající v marnosti. Jsem vyčerpaný čekáním. Byla jste mimo můj dosah. Zbožňoval jsem Vás. A zaprodal mou duši proto, abych Vám mohl říci: Sním o Vás. Zkouším volat Vaše jméno, ale jsem utišen pocitem, že zase umírám ve Vašem srdci. Mé slzy se změnily se sladkých na kyselé a hodiny na dny. Sním o zimě v mém srdci, která se přemění v jaro. Zatímco led bude utvářet cestu pod mýma nohama. „Vaše láska bude mojí smrtí.“ Všechno začíná dávat svůj smysl. Ach, vezmu si život pro Vaše políbení, vyhovte mi v mém přání. A ztratím to vše, abych Vás vzal napříč propastí. A jsem jen krůček od konce dneška. Má lásko, jen neuzavírejte své srdce. Můj miláčku, nenechávejte mě sklíčeného. Váš Lord Richard.
Vzápětí mi vymizel úsměv z tváře a nechápavě jsem znovu četla slovo od slova. S každým dalším slovem jsem cítila úzkost, vztek a smutek zároveň. Nevěděla jsem, co mám říct, jak se zachovat, byla jsem tak vyvedená z míry, že jsem se zmohla akorát na nepřítomný výraz v mém obličeji.
Načež, to se nelíbilo Williamovi a hned se vyptával, co se děje a kdo mi píše. Nechtěla jsem svého muže ještě víc rozzlobit, tak jsem mu namluvila, že se nic neděje a napsal mi jen starý známý. Přičemž mě mohlo napadnout, že William nepatří k těm naivnějším a měla jsem říct rovnou pravdu. Jelikož se i tak rozzlobil a s přísným výrazem v očích dodal: Tak starý známý povídáš?! A jen tak náhodou nejmenuje se Lord Richard?! Na to jsem Williamovi neodpověděla a úplně jsem strachy zbledla. W: Ale, ale takže mám pravdu! Rozkřičel se můj muž. W: Ten jeden „PAZGŘIVEC!“ Už mi leze krkem. „MIZERA“, ten mi pije krev, jen co je pravda. Zabil bych ho a to hned! Na chvíli se umlčel a pak znovu pravil: Co ti píše, Victorie?! A buď ke mně upřímná prosím, má paní?!
Po Williamových slovech jsem ztěžka polkla a předala mu psaní. Celou dobu, co si ho četl jsem se třásla a myslela na nejhorší. A opravdu mé obavy se staly skutečností. Když William dočetl, vhodil dopis do ohně a dodal: Chtěl válku, má jí mít! Sotva domluvil, políbil mě na tvář a svižným krokem se odebral pryč z místnosti.
Ještě malou chvíli jsem stála jako přikovaná, pak mi vše došlo a rozběhla jsem se za mým mužem. Našla jsem ho ve stáji. Zrovna si osedlával koně a chystal se k odjezdu. Z hlouby srdce jsem věděla kam má namířeno, ale nedalo mi to a i tak jsem se ho zeptala. „Kam chceš jet?!“ Na to se na mě William nepřítomně podíval a odvětil mi: Moc dobře to víš, nemusíš mít strach, brzy se ti vrátím. Teď už se slzami v očích jsem dodala: Nechci, abys někam jezdil! Prosím zůstaň. A nakonec jsem se hořce rozplakala.
Načež mě můj muž pohladil něžně po vlasech a pravil: Neplakej, má paní, slibuji, že se ti opravdu brzy vrátím. Miluji tě. S těmito slovy se vyhoupl do sedla a dal povel svému koni, aby se rozešel k hlavní bráně. Tam se naposledy otočil, poslal mi vzdušný polibek a společně se svým koněm se rozjel napříč širým krajem.
Tehdy jsem vykřikla úpěnlivě jeho jméno, které však už k němu nedolehlo. Ještě dnes slyším svůj hlas. V uších mi stále zní „Williame!“, pořád dokola.