Zlatý jednorožec

Anotace: Dívka jménem Ann potká jednoho dne něco neuvěřitelného! Překrásného Jednorožce, se zlatou srstí a vysokým točitým rohem mezi očima zářící zlatem. Pak se ale stane něco, na co do smrti nezapomene...

"Ann, pojď sem na chvilku!" Vykřikl kdosi za mnou, zatímco jsem seděla u stolu na zahradě a jedla jogurt, jeden z nejkvalitnějších z naší vesnice. Ohlédla jsem se za hlasem a spatřila mého kluka Joshe.
Položila jsem jogurt na stůl, vstala a rozběhla se za ním. S úsměvem na tváři jsem mu padla kolem krku a on mně pohladil po vlasech.
"Ahoj," Zvolala jsem. "tak, cos potřeboval?"
Josh se na mně usmál.
"Víš, napadlo mně, jestli bys nechtěla dnes večer, zajít do kina kousek odsud, dávají romantický film, tak jsem myslel..." Už nemusel nic říkat. Zajiskřilo mi v očích a zářivě jsem se na něj usmála.
"To je skvělý nápad Joshi! Už se moc těším!"
Řekla jsem a něžně ho políbila. Josh, si mě přitáhl k sobě a polibek mi opětoval.
Když jsme se pustili, na rozloučenou mi zamával a já běžela zpátky k mému jogurtu...kde jsem našla naši černou kočku Slídu, která užuž se chtěla do mého jogurtu pustit. Včas jsem jí zadržela, chytla jí ho do ruky, pohladila a položila na zem. Její jméno vzniklo z naprosto jasného důvodu. Byl to opravdový "slídil"! Co mohl to sežral, všechno chtěl prozkoumat, zvědavý jako myš, všude se pletl a když si člověk někde položil jídlo, riskoval, že mu ho Slída samozřejmě sežere. A na to jsem já v tuhle chvíli jaksi zapomněla. Ještě štěstí, že jsem přiběhla včas. Strčila jsem si do pusy lžičku s posledním kopečkem jogurtu a kelímek šla vyhodit do popelnice hned před naším domem. Když jsem se vracela do domu, abych uklidila lžičku do dřezu, potkala jsem se s mamkou a usmála se na ní.
Odpoledne jsem se rozhodla vyjet si s mým oblíbeným koněm jménem Star. Nasedla jsem na ni a vydala se s ní směrem k lesu. Mé oblíbené místo. Když jsem vcházeli do stromořadí lesů, pobídla jsem Star do cvalu. Po nějaké chvíli jsem v dálce mezi stromy zahlédla jasně zlatou zář, zastavila jsem Star a pozorně si místo prohlédla. Pak jsem klisnu navedla na ono tajemné místo a když jsem byla přímo tam, zahlédla jsem něco, na co do smrti nezapomenu. Před mýma očima stál kousek ode mně úplně nádherný "jednorožec", který měl zlatou barvou srsti. Jeho roh se mu leskl a zářil tak, že osvítil celého koně. Zalapala jsem po dechu a chvíli se jen tak zaraženě dívala. Bylo to něco neuvěřitelného. V životě bych neřekla, že potkám bytost, o které se všude mluví, ale tohle bylo něco mnohem víc než jen obyčejný jednorožec. Tohle byl skvost. Sesedla jsem pomalu ze Star a přiblížila se k tomu krásnému tvorovi. Jednorožec zvedl hlavu a zadíval se na mě,ani se nepohnul. Natáhla jsem k němu ruku a pohladila ho. Užasla jsem. Jeho srst byla hedvábnější než samet. Jednorožec mi dovolil, abych si k němu stoupla a já teď stála přímo vedle jeho hlavy a hladila ho po čumáku, po hlavě a po krku. "Odkud se tu bereš?" Zašeptala jsem. "Nikdy jsem tě tu neviděla?" Zadívala jsem se mu do očí a jeho oči mi jasně prozrazovali, že je tu omylem, asi zabloudil, možná je úplně z jiného světa a má dalekou cestu. Chvílemi jsem si myslela, že se mi to jen zdá, štípla jsem se pořádně do ruky, ale nebyl to sen. Byla to skutečnost. Přede mnou stál nádherný zlatý jednorožec. Přála jsem si ho vzít domů, a uvědomila si, že tady zůstat nemůže. Byl by určitě oblíbený u pytláků. A moje slova se bohužel brzy naplnila.
Stačilo pár minut, které jsem s jednorožcem strávila, on do mně něžně šťouchal a prokazoval mi svou náklonnost, když jsem uslyšela zvuk motoru a po nějaké chvíli křupání větviček. Někdo sem šel a já věděla, že musím jednorožce dostat pryč.
"Pojď za mnou!" Vykřikla jsem a nasedla na Star. Otočila se a navedla jednorožce ke mně. Poslušně šel, pak jsem Star pobídla do cvalu a jednorožec cválal za námi. Pět chlapů kteří tu zář pronásledovali, začali běžet.
"Ksakru!" Vykřikl jeden z nich. "Utíká nám pryč, běžte chlapi, dohoňte ho! Musíme ho dostat. Za takového koně, budem v balíku!"
Uslyšela jsem je a srdce se mi sevřelo. Ale jednorožec už nemohl, byl moc unavený. Začal se zastavovat.
"Ne!" Vykřikla jsem. Zastavila Star a seskočila z ní.
"Musíš odsud pryč! Jinak tě chytí!" Řekla jsem jednorožci se slzama v očích. V tu chvíli se ozval výstřel. Jednorožec se polekal a v tu ránu se rozběhl pryč. "Ano! Utíkej!" Zvolala jsem, nasedla na Star a běžela s ním, když jsme ovšem minuly les a objevily se na louce, byl vidět jasněji a v tom byla ta potíž. Jak jsme se ksakru dostali tak rychle z lesa? A znovu se ozval výstřel, jehož kulka tentokrát nádherného jednorožce trefila a to přímo do krku. "NEEEEEEEE!!!" Vykřikla jsem v zoufalství a sledovala jak nádherné skvostné zvíře v běhu padá k zemi a řehtá. Když jsem k němu přiběhla, slzy mi tekla proudem. Jednorožec se na mně podíval očima plnýma smutku, zklamání a zoufalství. Sledovala jsem, jak jeho oči se pomalu začaly kalit a po chvíli, naposledy zaržál. Muži přiběhli a začali se smát na celé kolo. Vůbec jsem to nechápala, nejradši bych zavolala na policii a nahlásila je, ale to jsem si teď netroufla, ještě by mi ublížili. Raději jsem nasedla na Star, naposledy se podívala po "Skvostu"(takové jméno bych mu dala) a cválala pryč, aby nezastřelili ti "kazisvěti" i mého koně.
Když jsem dorazila domů, nic jsem nikomu neřekla a raději si zjistila informace o tom koni. Když jsem našla ten správný článek, dočetla jsem se, že to byl jeden z nejohroženějích a nejvzácnějších jednorožců tady na zemi. Říká se o nich, že přinášejí štěstí a objevují se zřídkakdy. A že je zakázáno je zabíjet.
Srdce se mi naplnilo zlostí. Celou noc jsem na to myslela. Kino bylo sice s Joshem skvělé a aspoň mi to pomohlo zapomenout, ale jinak jsem vůbec nespala.
Druhý den ráno jsem cestou do obchodu uviděla kdesi ve výloze zlatý točitý roh jednorožce postavený na žulový kámen, za půl milionu korun. Strnula jsem a uvědomila si, že je to ten můj jednorožec. V tuhle chvíli jsem pocítila takovou zlost jak "moc" jsou někteří lidé nemilosrdní a nemají kouseka citu v těle! Je to hrozné, je to hrozné jak někteří lidé dokážou být! Neváží si toho co mají! Místo aby nechaly přírodu přírodou, ničí jí! A to samé se zvířatama. Proč takoví lidé, se vůbec pohybují po téhle planetě? Proč to dělají? Proč? Copak nevidí, tu nevinnost zvířátek v jejich očích? A teď narážím i na týrání zvířat! Koček, psů a koní a dalších domácích mazlíčků. Tyhle stvoření se nedokážou bránit, tak proč jim někteří ubližují? Tyhle otázky si budu klást asi hodně dlouho a nikdy na ně nejspíš nenaleznu odpověď.
Nikdy na ten zážitek nezapomenu. A taky nikdy nezapomenu na to, jak jsem držela v rukou hlavu umírajícího nádherného jednorožce, a dívala se do očí plné smutku, bolesti a zoufalství. Navždy se mi "tohle" zarylo hluboko do srdce.