„Místo, kam se ráda vracím.“

Anotace: ...moje slohová práce, kterou mám zítra odevzdat...co vy na to?

Na světě je mnoho krásných a obdivuhodných míst, jimž člověk, či mocná příroda vtiskly nezapomenutelnou a obdivuhodnou tvář. Avšak jsou i místa, jež nesklízejí náš obdiv v tak hojné míře a při tom jsou mnohdy krásnější a harmoničtější nežli všechna ostatní. I já znám malý kousek světa, kam se ráda vracím, v němž jsem našla půvab a zapůsobila na mne síla čar matky přírody. Zde ožívají legendy a tváře prastarých bohů.

Nevelké jezírko, nad nímž se tyčí šedomodrá skála je zasazeno do mírně zvlněné okolní louky obklopené temným a vysokým lesem. Ze skály do vodní hladiny padá několik pramenů, jež vyvěrají ze samotných hlubin země, jako stříbřité kadeře vlasů boha vodních toků. Na lehce zvlněné hladině se pohupují lekníny, jejichž okvětí plane jak ruděrůžové svíce v horkém letním dni. Kol břehu tyčí se několik vrb a javorů, jenž shlíží se v tmavomodrém zrcadle, jakoby snad chtěli spatřit svou tvář dokreslenou zlatými paprsky slunce, či snad v hlubinách zahlédnout nějakou tu vodní ženku.
Na nedaleké louce v měkké trávě kvetou tisíce barevných lučních květů, na nichž tančí své zásnubní tance stovky překrásných motýlů. A ten, kdo se dobře dívá, spatří, jak v lehkém odpoledním vánku, co stébla travin rozvlní, tančí s duhovými motýli i malé květinové víly. Do tance cvrčkové vyhrávají a z nedalekých osik a třešní písně jim lesní ptáci pějí.
Když den chýlí se k svému konci a západ rudou barvou hoří, vystupují stíny z nedalekých kamenů, co vsazeny jsou do zelené trávy a okreslují zvláštní půlkruh. Možná to kdysi bývala bašta prastarých, mocných mágů a kněží, kde prováděli své odřady a kouzla. V posledních paprscích, kdy slunce se vlády vzdá ve prospěch noci a hvězdy ozáří toto zvláštní místo, vše ztichne a rozhostí se mlčenlivý klid. Je to však jen zdání. Ten, kdo umí správně naslouchat, může slyšet, jak voda v jezeře zpívá a stromy i kameny k nám promlouvají. Vyprávějí staré, již dávno zapomenuté příběhy, co odehrály se v těchto místech, a na něž lidé již nepamatují… pokaždé, když jejich hlasům naslouchám, pocítím magickou moc tohoto místa, jež vlévá do mojí mysli i mého těla klid, sílu a harmonii.

Lidská fantazie je nekonečná a z obyčejných míst jako je třeba chata, les či rybník může stvořit kus světa, jehož obraz se vtiskne do našeho srdce a pokaždé, když se tam vracíme, zažijeme něco nového a neobyčejného…