No Damn Idea

Anotace: Inspirace? Zmatek, zlé sny, strach, pochyby v mé hlavě. Prostě něco, co jsem musela napsat. Protože je to svým způsobem mnohem aktuálnější, než se může zdát....

Uplynulo pár dní od toho sluncem naplněného dopoledne, kdy jsem se to dozvěděla. Nevím přesně kolik dní to bylo, nepočítala jsem to. Ano, život šel dál, vteřiny, minuty a hodiny ubíhaly pořád stejnou, neúprosnou rychlostí. Jen já měla pocit, že se všechno zastavilo. Mě jakoby se to netýkalo. Jako kdyby někdo zařídil, aby se mi dostatečnou vzdáleností vyhýbaly jakékoli ostatní informace, které by mne mohly vykolejit ještě víc. Jenže to si ten někdo neuvědomoval, že na celém světě už nezbylo nic, co by mě ještě mohlo vyvést z míry…
Už přes hodinu jsem stála opřená o kapotu svého auta a hrála si se snubním prstýnkem z bílého zlata. Točila jsem s ním kolem dokola tak dlouho, až mi vypadnul z ruky na zem. Přidřepla jsem si tak, jak mi černé šaty a lodičky stejné barvy dovolily. Kovový kroužek jsem si nasadila zpátky na prsteníček na levé ruce.
Skrz mé zesvětlené vlasy prosvítalo slunce. Nemohla jsem si nevšimnout, že se mi na prstě po prstýnku ještě ani nestačil udělat neopálený proužek…
„Ty vole, tohle je tenhle měsíc už potřetí. A to je teprve jednadvacátýho,“ ozvalo se někde za mnou. Nevím, co mě přinutilo zůstat v podřepu.
„No jo, jenže si představ, že jsem slyšel, že se teprve nedávno oženil. Na vrátnici jsem viděl v seznamu lidí fotku tý jeho ženušky. Skoro výstavní kus, to ti teda povim. Ale chápeš, jak se teď musí cítit?“ zareagoval druhý mužský hlas.
Zakroutila jsem nevěřícně hlavou a cítila, jak mnou začíná cloumat vztek. Ti dva prošli okolo, aniž by si mě vůbec všimli. Postavila jsem se na nohy a urovnala si lem šatů.
„Grace Livingston?“ promluvil za mnou mužský autoritativní hlas. Něčím mi ho připomínal. Pravděpodobně takhle mluvili všichni vysoce postavení důstojníci.
Podívala jsem se muži v uniformě do očí a přikývla. Byla jsem si jistá, že by se nemusel ani ptát. Stačil by mu jediný pohled, aby to poznal. Oči jsem měla zarudlé, tvář celou bledou. A kromě toho se na malém parkovišti kromě mě nikdo jiný nenacházel. Natož nějaká žena.
„Pojďte za mnou, paní,“ ukázal mi směr a velkoryse na mě počkal.
Nemluvili jsme. Já na žádné vybavování neměla náladu a on to moc dobře věděl.
Prošli jsme přes prázdnou letištní halu a došli až k prosklené části, za níž bylo vidět letadlo a okolo něj pár desítek mužů v uniformách. Podvědomě jsem zpomalila. Byla jsem na to sama. Moji rodiče, kteří byli vždy stoprocentní patrioti, nedokázali přenést přes srdce, že jsem se před dvěma roky přestěhovala do Spojeného království jenom proto, abych mohla být s Lewisem. Nebyli na mojí svatbě, na Vánoce neposlali ani pitomé přání hezky prožitých svátků. Zařekla jsem se, že já nebudu ta, která ustoupí. A tak jsem je od té doby neviděla. O tom, co se stalo a čím jsem si procházela, neměli pravděpodobně ani páru. A Lewisovi rodiče? V tu dobu už byl opět s nimi…..
„Všechno v pořádku?“ podíval se na mě muž, který mě vedl na místo určení. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechla.
Nebyla jsem v pořádku. V tu chvíli to vypadalo, že zbytek mého života už nikdy nebude v pořádku. Ale přesto jsem přikývla a spolu s velitelem prošla skleněnými dveřmi ven. Usadili mě na jednu jedinou osamocenou židli a několik mužů s nejvyššími přítomnými hodnostmi se postavilo okolo mě.
Třásla jsem se, a i když jsem se snažila sebevíc, nešlo to zastavit. Přemáhání bylo sice mou silnou stránkou, stejně jako skrývání emocí, ale tady šlo o něco odlišného. Veškerá snaha byla zmařena již v zárodku, a proto jsem slyšela jen začátek proslovu.
„Major Lewis Livingston byl skvělým velitelem, příkladným vojákem, ale také dobrým přítelem….“
„Paní Livingston, upřímnou soustrast,“ předal mi jeden z vojáků složenou britskou vlajku, na níž ležela jmenovka připevněná pouze suchým zipem.
Maj. L. Livingston, stálo na ní. Přejela jsem palcem přes vyšitá písmena a zavřela oči. Zpod víček mi steklo pár slz. Setřela jsem si je dřív, než se mi po tvářích skutálely až do výstřihu.
Vnímala jsem, jak hráli hymnu, ale v tu chvíli jsem si na slova nevzpomněla. Prostě jsem to nedokázala. A tak jsem tam stála s vlajkou přitisknutou na prsou a se zavřenýma očima.
O půl hodiny později, když bylo po všem, se vojáci rozešli každý jiným směrem. Naposledy jsem se ohlédla a podívala se na Lewisovu služební fotku, která byla vystavená na stojanu pouhých pár metrů ode mě.
Popotáhla jsem a vydala se směrem k parkovišti. Cestou jsem ale potkala ty dva vojáky, kteří se před tím tak vehementně zajímali o mého manžela a o to, jak se asi teď můžu cítit. Zrychlila jsem a před nimi se zastavila. Nadechla jsem se a věnovala jim chladný pohled.
„Nemáte nejmenší tušení, jak na tom teď jsem!“
Obrátila jsem se na podpatku a s hlavou hrdě vztyčenou, přesně jak by to chtěl Lewis, jsem je tam nechala stát jako tvrdá y.
Přitiskla jsem si k sobě vlajku ještě víc a na rtech se mi objevil lehký úsměv.
Lewis by na mě byl hrdý……