Zákysky z cest 1.

Anotace: Další části všeho mám, ale ne u sebe. Přihazuju aspoň, co si stíhám zapsat, když cestuju vlakem nebo busem.

Zvláštní jak se člověk začne bát o svůj majetek jakmile nějaký má. Být bohatý tak akorát nebo střední třída musí být na hovno.
Seděl sem na nádražním baru a k noze si tiskl svůj batoh plný chlastu. Krom mě tu byl šílenec snad jen jeden člověk. Brýle jak popelníky, ret vysloužilého boxera a pohled zkušeného alkáče. Naprosto mimo týpek. Zbytek přítomných flákači a lidi bez myšlenky.
Barman nosil pivka jak zběsilý i přes menší přítomné osazenstvo. Jednalo se o busák a lidi se tu točili jak děvky kolem tyče.
Ujel mi prostě bus na přestup, jinak takové podniky nevyhledávám. A ujel možná proto, že s tím řidič jel jak z hnojem a do toho nějaká ta rozjebaná silnice. (což mě ani nepřekvapuje)
Musel sem volat kámošovi, že sem o cílovou stanici trochu dál.
„Faň vole, počkej tam, dej si pivko. Přijedu tak do hoďky.“
Faň, dal sem si pivko, čekal tam a sledoval lidi kolem.

Mladý kluk, mohlo mu byt šestnáct si přišel pro dvě kusovky, žádal o ně jak slouha žádá pána o svolení odejít. Venku ho čekala šťabajzna, možná starší, možná mladší. U ženských v tomto století těžko říct. A jak k ní přišel s tím cigárem tvářil se už jinak. Jakoby on byl ten Pán, který to svolení uděloval. Zkurvená lidská nátura.
Venku postávali morgoši a punkáčii. Cikáni kradli popelníky a punkáči chlastali Dona Simona a Hradní Svícu.
Mě za prdelů hrála Nova.
Kdo ty sračky má poslouchat, radši sem si objednal další pivko. Hoďka uběhla jak nic a můj odvoz pořád nikde.
Aspoň se pujdu vychcata.
„Hej, prosimťa, kde tu máte hajzlíky?“ Ptám se,chcaní už v růře.
„Ven doleva.“ Odpoví barman.
Tak du ven do leva a ještě jednou doleva. A jedny dveře a druhé dveře.
„Ojojojojojojoj!“ slyším ženský hlas. A tam asi sedmdesátiletá babka nad záchodovou mísou a natahuje si kaťata.
„A kurva, sorry.“ Řeknu já. A zděšený vycouvám ven. Podívám se ono to sou babské hajzlíky. Přes to pivko a vidinu chcaní sem se vůbec nečuměl na cedulky. Tak jdu kousek dál na chlapečky a s toho shledání jsem zděšený a směju se zároveň.
Jak se vrátím k baru všechny ty vzrušující vody ve mě jsou uklidněny. A zazvoní mi telefon. Je to kámoš, že už bude tu. Zaplatím a vypadnu, už se začíná stmívat. Sedum pivek za hoďku a půl a už nevím kolik peněz mě čvachtá v žaludku a já pojedu na akci. To bude ještě veselo.