Jeden krok

Anotace: Smutné nebo ze života? Povídka, úvaha či reportáž? Z jedné hlavy, jednoho místa, s osudným jedním krokem. Odsouzeníhodné, ale až přehnaně reálné.

Stála na mostě a v očích se jí zrcadlily slzy. Stála odhodlaná, že to udělá, chtěla utéct. Přestože bylo okolo nuly, neklepala se, sundala si kabát a stála. Už jen jeden krok. Slzy tekly proudem a ona to všechno viděla…

„Jsi už doma?“
„Ne, jedu teď ze školy, pročpak?“
„A to nic, tak pa.“ Zmatená dojela domů, odemkla si klíčem a uviděla svou maminku se sádrou na noze.
„Ty to máš fakt zlomené?“
„Jo, základní článek palce. Bude to teď všechno na tobě, mám nechodící sádru na dva týdny a pak se uvidí…“

Usmála se, její obdiv ke studentským nebo svobodným matkám tenkrát vzrostl. Myslela si, jak to může být úžasné, mít ve 20 dítě a sem tam si odskočit do školy. Vždyť to několikrát četla v novinách. Ale realita byla jiná…

Vařila oběd na další den. Nějak ve všem tom zmatku na to úplně zapomněla. Bylo po desáté večer a ona se piplala se špenátem. Odběhla pro nádobí do vedlejšího pokoje od maminčiné večeře, aby ho mohla uklidit a mezitím špenát vzkypěl. Po celém sporáku se rozlila obrovská světle zelená kaluž. Zoufalstvím se rozbrečela, odstavila hrnec, uklidila sporák, dochutila špenát a po jedenácté večer šla spát. Ráno před šestou vstala, aby mladšímu bráškovi nachystala svačinu a snídani pro něj i nechodící maminku. Zkontrolovat teplé oblečení s venkovní teplotou, vzbudit malého sourozence, popadnout svačinu a utíkat do školy. Už druhý den pozdě… Přijít zase domů, uvařit, uklidit, obstarat, co je třeba, vyprat. A ano, měla by se i učit…

To byla ještě hračka, tohle ji aspoň bavilo a odpočala si svým způsobem od školy. Nenapadlo ji, že to bude začátek konce.

„Hej čau, je potřeba udělat fotky z celého roku, on nemůže, musí dělat něco důležitějšího.“
„A co?“
„Ale, kariéra, něco točí. Nějakej cizinec.“
Rozbrečela se únavou. Přes celou noc a den dělala práci za někoho jiného, komu byl cizinec přednější než malé děti, které si vypiplal a které ho milovaly. Po necelých 24 hodinách práce se zvedla s pálícíma očima, rozbila hrnek, všechno jí padalo a ještě rychle vařila oběd, sbírala prádlo a snažila se učit. Večer vysílením lehla a už neměla sílu se ani modlit.

To, to by se ještě zvládlo. Ale podrazy od kamarádů, to je to nejhorší co může být.

„Ahoj, potřebuju ti něco donést, abys to předala dál. Seš doma?“
„Jasný, dojdi. Jedeš s náma s těma děckama, bude porada.“
„Ne, mám toho nad hlavu… Prosimtě, taneční, musím chodit ven s tím, ještě s tím aby se tamten neurazil, jí jsem slíbila procházku, do toho škola…“
„Kolik hodin týdně máš?“
„Já nevím, asi 32, tak nějak. Strašný, mám toho nad hlavu. Co ty?“
„35.“
„Jak to zvládáš? A to jako jedeš? Vždyť je to zbytečný.“

A nebo další. Od něj to pěkně bolelo, byl jako počasí. Kdo ví, co stálo za tím jeho měněním…

„Ty už jako jdeš? Vždyť si před půl hoďkou došla.“
„Jo, musím domů, mám nemocnou maminku a chtěla jsem vás vidět a odpočnout si.“
„A co jí jako je?“
„Zlomená noha.“
„Jistě, na to se lidi vymlouvaj, když někoho mlátí.“

Už nemohla, nechtěla dál vidět to, co se za ty dva týdny všechno hrozné stalo. Podrazy ze všech čekaných i nečekaných stran, únava, vyčerpání, bledost, to všechno mohlo za to, proč najednou stála na okraji. Jeden jediný krok. Přes slzy neviděla osobu, která tudy náhodou pozdě večer šla. Nadechovala se, věděla, že to není správné, ale všechno ji tak bolelo. Bylo to sobecké, hnusné, ale ona už tak chtěla. Jednou chtěla prostě ona, jednou ona být ta, co si na ni lidi ukážou – je dobrá.
Strhl ji zpátky, rozbrečela se a nemohla. Chytl ji a vedl k nedalekému panelovému domu, kde měli původně sraz a měli vyzvednout kamaráda, který už čekal.
„Čau. Jak to jde?“
Přes slzavé údolí rudých očí k němu ani nevzhlédla, nechtěl, aby to viděl. Ale, on to stejně neviděl a bavil se dál, co je za problémy.
A tak o tom tenkrát nikdo nevěděl. Nikdo neviděl ty slzavé oči, to rudé údolí a ten jeden váhavý nedokončený krok. A možná byla i ráda, bylo to sobecké, hnusné, odporné. Nikdo, až na toho jednoho. A ten mlčel…