Povídání v temnu duše

Anotace: Tohle...mluvila jsem se svym velmi dobrym pritelem. Nechala jsem to tak, jak to bylo, tak se omlouvam za pravopisne chyby a podobne... Zoufala jsem...

...připadlo jí, jakoby oči její zaclonila tma bezhvězdných nocí...
...nebyla vedena jen pocitem, že musí jít dále, aby krok byl následován krokem, jakožto její srdce buší, ale i hlas, který jí napovídal, že hvězdy na obloze nehasnou..neztrácej viru, nenechávej duši klesnout k tomu pocitu, že ta tma bude trvat navždy..
...svět se probouzí do nádherného jitra, ona však stale žije tmavou nocí bez úsvitu...
...vidí to, co jiní ne, slyší to, co je ostatním utajeno...ale co cítí? Je to snad zapomnění? Je to snad chlad, který je jí teď bližší, než nejlepší přítel? Říká si: "Proč já?" Temno se jeví pevnější, než doopravdy je, vzduch štiplavější, kde by ani vánek sílu nenašel..a ten hlas, který tak těžce zněl v krouživých myšlenkách smutku, získává barvu a její dlaň nachází útočiště v zcela cizí, přitom tak známé...
...někde v sobe objevuje něco jí neznámého. Temného, chladného a přec tak nádherného. Něco, co ji volá, co ji láká. Nelze odolat. To slabé pouto s teplým světem plným barev a vůní se lehce zpřetrhalo a ona se vydala vstříc temnotám...
..každou myšlenkou, potvrzující jí tak černé rozhodnutí, se jedna vzpomínka vytrácí..jakožto déšť spláchne stopy, žal, který našel svou ztracenou moc, se prodírá do všech koutů tak rozmanité a bohaté duse, ovsem teď již prázdné, bez většího odporu. To, co oči vidí, to temnota hltí...ale proti své vůli se nohy přestanou pohybovat...a to, co kdysi mohlo byt nazýváno jako teplo, se začalo opět prodírat koncem její ruky dál..obsazovat, naplňovat..jak když se probouzí jarní kvítí.."...neopustím tě..miluji tě.."...a jasná barva se rozzářila na konci jejího ukazováčku...
...ten boj její duše s ní samou, je více než by mohla zvládnout. Je to více než by kdokoli zvládl. Potřebuje podporu. Podporu tisíců slov a tisíců vět, které se zdají zbytečné. Potřebuje podporu objetí, které nepřijdou..I kdyby vyhrála ten boj, její svatozář zůstane navždy černá...
...z mlhy se zjevuje obrázek...tak jasný..holčička veselá, hledá cestu do náruče stejně tak šťastného tatínka, jehož objetí jest toho důkazem. Tati, proč jsou lide smutní? Dceruško, jsou na světě věci zlé, jako vlci a zloději, ale také ty, které nevidíš..ale cítíš. Tady uvnitř. Ano. Když si odřeš kolínko, tak tě to bolí, ale jak sama vidíš, uzdraví se. Smutek, který si najde cestu do tvého srdce, se nedá uzdravovat rukama a ani nejlepší lékař by ti nepomohl..je to zranění, které bolí víc než jiné a o to je těžší se vyléčit. Ale tati..a kdo mi pomůže? Věz, má drahá dcerko, že, na světě jsou dobří lidé..kteří ti podají ruku, když ji budeš potřebovat, protože jim bude na tobě záležet..protože stejně jak se zbavujeme nemocí, chceme se zbavit smutku..pojď sem ty moje malá..uvnitř není žádný člověk zlý a smutný, jen si to mysli. Proto nepropadej myšlenkám, které tě skličují..nenávisti..zlosti..hněvu..ale viru..pochopeni..Tati..ano? Půjdeš mi přečíst pohádku? Víš, že ano..tak pojď......
...obrázek, dávná vzpomínka? -možná.. Po zhlednutí toho výjevu jí přejel po tváři nucený usměv a vehnaly se jí slzy do očí. Rychle skryla hlavu v dlaních, aby nikdo neviděl její slabost a propadla se hlouběji do černočerné tmy, ze které se ozývalo volání jejího jména - ...
...misty? misty? Probuď se...pohlédni na mě...její oči se pomalu zvedaly...rychle sklopila víčka, aby neviděla..každý odraz světla jí přinášel bolest, ale i přes pevně sevřená víčka..ano jistě, viděla lehký obrys postavy..misty..proč to děláš? Postava se sehnula dlaní lehce zvedla její obličej...misty..podívej se na mě..oči její byly zkalené černými slzami, které se pokoušely schovat poslední záblesk světýlka v jejích průzračných očích..já, nechci, nechci, bránila se, ale na postave to nezanechalo žádné známky překvapení..misty..opět se ozval ten hlas, který mýtil zlost a smutek..v tvých představách jsem se zrodil a snažil se ti býti důstojným přítelem, který byl hoden tvého láskyplného a citlivého srdce..míním to dokázat...postava položila svou dlaň na její hruď...cítíš mé srdce? To, co si mi dala, dám teď i já tobě...
...Tlukot jejího srdce byl tichý, pomalý. Nepravidelnost tepu byla nepředvídatelná a při každém stahu jejího srdce, při každém tepu ji to bolelo. Jeho ruka na její hrudi jakoby propalovala díru až k srdci, jakoby se snažil je zklidnit svým dotekem. Ona si ale přála aby to už vše skončilo, aby její srdce, to, které dokázalo pojmout tolik lásky, to, které dovedlo tolik milovat, aby přestalo bít, aby ji již více netrápila ta ukrutná bolest. Vzhlédla k postavě, kalnýma očima. Byla s to rozpoznat pouze jeho auru v nekonečných temnotách...
...špatně si mě pochopila....ty víš, že já ti tohle nedovolím...postava se neznatelně zvedla a paprsky světla, které svojí spletitosti braly dech, se protáhly a našly svůj cíl na jejích temných vlasech a levém rameni..dvě modré tečky se rozsvítily nedaleko od mistinych očí...myslíš si, že tě nechám odejít? Začal foukat mírný větřík, který si pohrával s jejími vlasy...odnášel vlhkost z jejích očí..podívej se nahoru...z posledních sil zvedla hlavu a hledala to, co chtěla vidět..najít..hvězdička se rozsvítila a její zář začala urputně bojovat s obklopující temnotou..misty..život bez tebe je jako život dlouhý 1000 let, kde jediná vteřina trvá rok..je to jako život bez vzduchu, bez země, bez vody..jaký smysl má takový život, ptám se tě? Tápala..ale nestačila odpovědět..její rty se setkaly s lehkým dotykem barev jasnější červené...
...zhluboka se nadechla, její hrud se zvedala vstříc tomu světlu a barvám. Vdechla onen vánek a hlava se jí zatočila. Chvíli neslyšela, neviděla nic. Pak ucítila teplo na své kůži a třpytná slza pomalu stékala po její tváři. Slza za sebou nechávala stružku, jakoby smívala smutek z její tvare, jakoby ji hladila, šeptala jí, že všechno bude dobré, že stačí jen naslouchat, nechat se vést. Ona ale věděla, že tady ještě je něco temného, že tu vždy bude. Dostala strach, uzavřela se do sebe, rozhodla se nikoho nepustit dál...

…zklamaná podstatou vlastního bytí, svojí zbytečností, svojí postradatelností, odešla tam, kam nikdo nesmí, tam, kde ji všichni budou milovat a zároveň nenávidět. Tam, kde nebude rušená, tam, kde stráví věčnost, sama se sebou.