Senzace dne

Anotace: Absurdní příběh o jedné nevšední situaci

"Senzace! Senzace! Senzace!" objevilo se toho dne v ranních výtiscích všech novin po celé Anglii. Odevšad na nás hleděly palcové titulky, které se týkaly jen a jen té jedné a jediné věci. Byl to učiněný zázrak! Londýnský Times psal:

Věc, která se udála včerejší noci, nemá obdoby a může být považována za vůli vyšších sil. Muž, který byl považován za mrtvého se po ctihodných dvaceti letech probudil a opustil místo svého "posledního" odpočinku.

Takové a mnohé další články se linuly z tiskáren nejedněch renomovaných novin po celé Anglii a dokonce i Ameriky (ale to až ve večerních vydáních). A co se vlastně doopravdy stalo? Tedy slyšte:
Dne 25.11. 1839 se v nočních hodinách ozvalo zabouchání na dveře rodiny Stewensonových, vážené londýnské rodiny. Když šla služka otevřít, stál přede dveřmi muž oblečen ve starém otrhaném oblečení – umazaném od hlíny – a s tváří bílou jako křída. Představil se jako Thomas Stewenson a domáhal se vstupu, když mu služka nechtěla vyhovět, začal křičet na celý dům až dolů sešla jeho dcera – nynější paní domu – paní Catherine Folsenová, vdova po bankéři Charlesi Folsenovi.
Zvýšeným hlasem se zeptala, co se to tu děje a když uviděla staříkovu tvář, omdlela. Byl přivolán rodinný lékař, který v onom muži skutečně poznal Thomase Stewensona.
Poté, co se paní Folsenová probrala z mrákot, uznala i ona, že ona osoba je její zemřelý otec, jehož pochovali více jak před dvaceti lety. Byla zavolána policie a započalo veliké vyšetřování. Z výslechů všech přítomných byl sestaven pravděpodobný sled událostí takto:

V prosinci roku 1816 začal tehdy pětapadesátiletý Thomas Stewenson trpět záchvaty jakési choroby, která mátla všechny londýnské kapacity v oboru medicíny.
Nemoc tkvěla v tom, že – nepravidelně – upadal do jakýchsi stavů apatie, následně vystřídaných zuřivostí, skoro vždy končících bezvědomím. To vše trvalo až do roku 1817, kdy dne 5. listopadu po dalším záchvatu upadl do bezvědomí, ze kterého se již více neprobral.
Po konstatování úmrtí byl dne 9. listopadu 1817 pochován. Vše zdědila jeho jediná dcera Catherine a její manžel Charles Folsen. Dny ubíhaly, až nadešlo datum noci 25. 11. 1839. Toho dne se Thomas probudil a zjistil, že je obklopen neprostupnou tmou a že leží na jakési dřevěné desce. Chtě natáhnout ruku zjistil, že mu v tom brání jakési prkno.
Jeho zlé tušení se naplnilo, byl v rakvi. Zlostí udeřil do boční stěny rakve, a ta se v tom místě rozpadla. Tímto, docela jednoduchým, způsobem se dostal ven z rakve.
Ocitl se v rodinné hrobce. Z ní se dostal ještě snáze. Vchod do hrobky nebyl nijak zvlášť zajištěn. Poté se vydal směrem k domovu.

Při vyšetřování celé rodině vyčetl, že mu nemohli zaplatit lepší rakev, než – cituji: "ten dřevěnej šmejd" v jakém se probudil. A i to, že hrobka nebyla zabezpečena proti vloupání jim přede všemi vytkl.
Na to ho jeho dcera okřikla se slovy: "Měl bys bejt rád, ty starej krobiáne, že sme tě nehodily jen tak v pytli do díry na zahradě nebo že sme tě nespálili v kamnech." A stejně, kdybychom to neudělali, tak by ses teď dusil někde v rakvi, i když by to bylo možná lepší!
Víš jakýs mě a tvýmu vnukovi přines starosti, teď bude plno problémů s dědictvím a budou dlouhý tahanice vo tom, komu tohle všechno vlastně patří. Protože i kdyžs to všechno odkázal mě, měla jsem to dostat po tvý smrti a teď je nasnadě, jestlis byl nebo nebyl vlastně mrtvej!
Co si o sobě vůbec myslíš, že mě tu okřikuješ, žes radši nezůstal v pekle nebo kdes to byl. Kéž bych tenkrát poslechla Charlese a spálila tě. Moh' bejt pokoj, však s ním jsem to tak udělala. Ten se nevrátí. Ten má totiž, na rozdíl od tebe, aspoň kousek cti v těle. Ten ví, že když byl jednou pohřbenej, nemá mě už obtěžovat svou přítomností, to tě taky mohlo napadnout.
Ale ty ne! Ty si prostě vstaneš, po dvaceti letech, z mrtvých a přijdeš si domů, jakoby se nechumelilo.
No co koukáš! Slyšels!" A s těmito slovy odešla.

Onen stařík prošel mnohými vyšetřeními, ale ani jedno nevysvětlilo, jak to, že se vrátil mezi živé, ani jak mohl být dvacet let (i kdyby zdánlivě) mrtev a posléze se probudit, ožít. Celý den (26. 11. 1839) přinášely noviny po celé Anglii rozličné informace o dalším osudu "Novodobého Lazara," jak byl nazván.
Bylo to opravdová senzace, ale jen pro ten jeden jediný den. Druhý den už jste ani v jedněch novinách nenašly sebemenší zprávu týkající se tohoto velice podivného případu. Život šel dál.
V ranních hodinách následujícího dne (tedy 27. 11. 1839) spáchal ten "šťastný" chlapík sebevraždu. Neunesl kritiku, která se na něho sunula od jeho dcery, ale i od jeho vnuka Petera.
Oba mu vyčítali jeho návrat mezi živé a neustále mu vtloukali do hlavy, že by bylo lepší, kdyby se vrátil tam, odkud přišel.
A tak, jak se prostě a jednoduše dostal z rakve a hrobky, se prostě a jednoduše oběsil. Ale ani o tomto jste v žádných novinách toho, ani žádného následujícího dne, nenašli jedinou, byť sebemenší zmínku.
Noviny měly další senzaci dne. Myslím, že nějaký člověk v oněch článcích tvrdil, že viděl budoucnost a že za sto let zaplaví svět velká válka, do které bude vtažen celý svět a která bude v pořadí druhá taková. No posuďte sami, není to ta největší hloupost, co jste kdy slyšeli?