Hra se srnkou

Anotace: Názor si udělejte sami

Jako každé ráno sedím u zamřížovaného okna a pozoruji sněhem pokrytou krajinu. Miluji ty chvíle, když jediný na světě pozoruji sníh čistý jako tma.
Na široké pláni si hrají zajíci, poletují ptáci, poskakují srnky. Z té krajiny, kterou miluji, vyzařuje volnost, o které vím, že již nikdy nebudu mít.
Pozoruji srnku, jak skáče ve sněhu. Utíká stále rychleji a rychleji. Chce dokázat ostatním, že je nejrychlejší ze všech. Jak tak běží, mění se pod ní sněhem pokrytá země v asfalt. Dříve než ostatní by si přáli, došlo u ní k setmění.
Na její bledou tvář padají sněhové vločky, které pohřbívají mladou srnku. Její tělo pomalu mizí pod vrstvou bílého sněhu.
Náhle však trhají ji oceloví buvoli. Zničit! Roztrhat! Rozdupat! Buvoli přejíždějí její tělo stále rychleji. V jejich útrobách s fanatickým pohledem smějí se lidská mláďata.
Matce srnky stéká pod okem slza, ale ona jen hlavu otočí a pomalu mizí v blízkém lesíku. Ca jiného může dělat?
Stírám kapky krve ze své tváře a pomalu se otáčím ke dveřím, do kterých by během chvíle měla vstoupit matka. Přijde z dobrovolného vězení, do kterého ona tisíce dalších jdou v řadách jako dobytek na porážku. Bojím se, že jejím příchodem skončí mé chvíle svobody.
U dveří je slyšet rachot klíčů. Dveře se odemykají, ale není to matka. Dovnitř vstupuje má sestra. Vidím v ní tu sourozeneckou lásku. Jak anděl přichází pozdravit mě.
Za ní do dveří vstupuje její přítelkyně. Před mýma očima se dívky mění v dvouhlavou bestii. S děsivým pohledem se mi smějí, šťouchají do mě a pohazují mnou ze strany na stranu.
Naštěstí domů přichází matka a bestie se mění ve dvě překrásné dívenky se svatozáří nad hlavou. Dámy odcházejí do své komnaty a já zůstávám sám s matkou.
Pokládá mi spoustu otázek, když ví, že jí neodpovím.
„Jaký byl den? Nenudil ses příliš? Přišel jsi na něco zajímavého?“ Ptá se na spoustu věcí, ale mě si vůbec nevšímá. Zájem jen předstírá.
Přichází ke mně a tlačí mě do komory k televizi. Mou tvář namíří k obrazovce a beze slov odchází.
Trpím před obrazy, které se přede mnou zobrazují. Jen sex, násilí, krádeže a na závěr sestřih nej vražd za poslední týden. Snažím se zbavit těch obrazů. Chci otočit hlavu, ale tu pevně svírá ocelová konstrukce. Tlačím na páku, ke které mám přilepenou ruku, v které jediné mám zbytky citu. Na páku, která řídí zbytky mého života. Daří se a já se otáčím.
Můj pohled nyní míří na malého pavoučka, který se zabydlel v rohu místnosti. Závidím mu. Je sice zavřený v malé temné místnůstce, ale může kdykoli odejít. Nic ho netrápí. Stará se jen o pavučinu a mušku, která uvízla v jeho síti. Nakonec jsem rád, že mě sem matka zavřela. Pohled na toho pavoučka ve mně vyvolá opět pocit volnosti, který tolik potřebuji.
„Ode dneška to bude jen naše chvilka, milý pavoučku.“
Chci ho vidět zblízka. Tlačím na páku a pomalu k němu přijíždím. Můj pohyb zaznamenala matka. Vešla do místnosti a postavila mě zpátky k televizi. Zavřela dveře a já se měl dívat na ty strašné výjevy. Snažil jsem se očima zaměřit pavoučka. Najednou se prudce rozrazily dveře. Dovnitř vběhla matka a jedinou ranou zabila malého pavoučka. Plakal jsem a křičel, ale ona to neslyšela. Zabila mého nejlepšího přítele. Nebo jsem ho zabil já tím, že jsem na sebe upozornil? Matka mě popadla a odtlačila k posteli. Uložila mě ke spánku a dveře pokoje pečlivě uzamkla. Nevím proč to dělá. Nemohu přeci utéct.
Ráno mě vzbudilo silné bouchnutí vstupních dveří. Neslyším žádný hluk. Všichni nejspíš už odešli. Kdo mě posadí na křeslo? Zase na mě zapomněli. Zapomínají na mě stále častěji. Najíst jsem také nedostal už několik dní. Dnes se však cítím mnohem silněji. Zkouším tedy zahýbat prsty u nohou. Je to možné? Hýbou se! Během chvíle se mi daří rozhýbat celá noha a poté i druhá. Zkouším se tedy posadit. Vstávám! Úplně jsem se uzdravil!
Vybíhám ven. Na louku sněhem pokrytou. Jsou tu všichni. Zajíci, srnky, a ptáci mi poletují nad hlavou. Opodál stojí mladá srnka. Proč si s ní nikdo nechce hrát? Jdu k ní. Nemohu uvěřit vlastním očím. Je to ta rychlá srnka ze včerejšího dne. Pohladím ji a pak spolu běháme po louce. Nikdy jí neopustím a ona neopustí mne. Toto je ten nejkrásnější den mého života.