Plíží se smrt 2

Anotace: pokračování... jiný úhel pohledu... a hlavně jsem to psala, když už mi bylo skoro 14:-D

Čekám................................................ Stále. Pořád. Nemůžu jen tak odejít, protože čekám na výsledky, které rozhodují o životě a smrti. Možná bych nemusela. Možná bych mohla předstírat, že něco takového se v mém životě nikdy nemohlo stát. Můžu si hrát na to, že můj život je šťastný a že mě netrápí problémy. Jak absurdní. Vždy jsem si myslela, že kariéra a peníze jsou prioritní. Důvod, kvůli kterému žiji. Teď bych klidně přišla o všechny peníze. Jen kdyby má dcera přežila. Najednou vidím, že to ona je nejdůležitější. Když se na ni dívám, mám tak obrovské výčitky. Jako matka jsem zklamala. Tak ráda bych vrátila časy, kdy byla malá. Víc bych se ji věnovala, starala bych se o ní.... Možná by k mnoha věcem vůbec nemuselo dojít. Možná jsem ji mohla zachránit. Vlastně bych měla umřít já. Jsem schopná udělat cokoliv. Ale místo toho tady sedím a jsem na dně. Proč??? Proč zrovna ona?? Všichni ji milovali, byla tak hodná a ke všem se chovala mile. Proboha!! Nesmím o ní mluvit, jako kdyby už nežila. Ale to, co právě teď prožívá, je to vůbec život??? Už brzy se dozvím konečný výsledek. A pak???

Držím svoji dcerku za ruku. Je někde daleko od nás. Ale je tu se mnou. Mám ji tu u sebe. Občas se probere. Vím, že mě poznává. Vím, že je silná. Ona to musí zvládnout.............. Kolem mě je spousta mých bližních, ale moje dcerka leží na posteli a snaží se zvítězit nad smrtí. Budu tu s ní......................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................... Najednou přístroje, ke kterým je připojena změnily svůj tón. Vím, co to znamená. Ale nevěřím tomu. Její tělo tuhne. Ale ona musí žít. MUSÍ.

Konec. Už nemusím čekat. Můžu jít domů. Vrátit se domů. Ale bude to ještě vůbec někdy domov??? Vracím se totiž sama. BEZ DCERY. Nemůžu tomu uvěřit. To se nemohlo stát. PROČ??? CO SE STALO ŠPATNĚ?? CO MÁM DĚLAT DÁL?? Nemůžu ani mluvit. Chci řvát. Potřebuji čas, samotu a prostor. A POTŘEBUJI SVOJI DCERU. Přece nemohla umřít. Bylo ji teprve dvanáct let. Proč ji Bůh chtěl k sobě?? A je vůbec nějaký Bůh?? Proč může umřít tak mladý člověk, který si to nezaslouží???.. Možná kdyby.. Ale nesmím si říkat kdyby. Nesmím tak uvažovat. Všechno by bylo ještě horší...
Ale není to už teď katastrofa?? Chci ji zpátky. Ale nejde to. Už nikdy ji neuvidím. NIKDY!!!!! Nevím, co si počnu dál. Mám žít?? Co dál??