Jin

Anotace: -

Bylo to zvláštní místo. Nemělo tvar, žádnou určitou barvu, vymezený prostor. Jen jakoby nekonečné nic beze zdí a hranic a přesto se v koutě cosi krčilo. Třesoucí se tvor neurčitého vzezření, nebylo ovšem pochyb, že je to dívka. Působila naze, bezbranně, zranitelně a vystrašeně, ačkoliv každý a zároveň nikdo, jelikož zde nic nenabývalo konkrétní podoby, věděl, že ona je strůjce a vládce toho všeho a ničeho kolem ní. Dříve a nikdy, vzhledem k tomu, že čas zde nehrál roli, působila sebevědomě a vše měla pod naprostou kontrolou, vládla tomuto podivnému abstraktnímu prostoru pevnou rukou, nyní však měla strach.

 

„Bojíš se úplně zbytečně.“

Nebyla sama. Uprostřed tmavého ničeho (je-li ovšem možné nalézt střed něčeho, co fyzicky neexistuje) se k ní jako paprsek světla skláněla ona sama. Jako černá a bílá stály proti sobě dvě totožné a zároveň tak odlišné bytosti.

„Chtějí mi tě vzít,“ zalkala první beze slov.

„Vždycky jsme věděly, že to přijde,“ usmála se druhá. Vypadala klidně a smířeně, tak, jak si obě vždy představovaly anděla.

„Ale já nechci.“

„A přitom?“

První se ošila. Byla tak nesvá. Takové rozpolcení ještě nezažila. Věděla, že potom už to bude navždy jiné, ale přesto chtěla udělat ten pomyslný krůček kupředu.

„Sama ses mě rozhodla zbavit,“ připomněla jí druhá. „Už tolikrát. Bývaly jsme jedna bytost, pamatuješ?“

„Dusilas mě!“ vyprskla první. „Oslabovala! Musela jsem tě zničit! Jsi slabá!“

„A přesto jsem pořád tady s tebou. Rozpoltila jsi nás, ukryla jsi mě, ale nikdy se ti nepodařilo zničit mě úplně. Tentokrát to bude to samé, uvidíš.“

„Ne, teď je to jiné.“

„Neodejdu úplně. Stanu se zase zčásti součástí tebe.“

„Jak to můžeš vědět? Ještě nikdy se to nestalo.“

„Nemůžu. Taky se bojím,“ přiznala druhá.

„Co když z tebe zbyde jen stín, jen vzpomínka, nebo ještě méně? Co když na tebe zapomenu?“

„To jsi přece chtěla.“

„Ale teď nechci!“ odsekla první. „Teď je to takové... definitivní.“

 

Během této bezeslovné konverzace, která vlastně nemohla nikdy skutečně proběhnout, se prostorem prohnal zvláštní signál, jako poryv větru nebo záchvěv vzpomínky či pocitu.

„Musím jít.“

„Nechoď!“ vzlykla první a sevřela své dvojče v náručí. „Nechci, abys šla!“

Druhá poprvé za celou dobu také zaváhala, po tváři jí skanula jediná neexistující slza strachu a s tou jako by ji opustila předchozí jitota.

„Potřebuju tě. Bez tebe budu... prostě jen já, nekompletní. Co když... co když zahořknu úplně? Teď, když tu nebude nikdo, kdo by mě vyvážil? Nechci být zlá! Vím, že jsem říkala, že ano, a omlouvám se, ale teď tě nechci nechat jít.“

„Budu tu s tebou tak dlouho, dokud se mě sama nerozhodneš pustit, to nezapomínej. Je to jen na tobě,“ vzlykala nyní i druhá a objímala svou sestru a zároveň sebe samou. Těžko říct, jak dlouho tam stály, když vlastně neexistovaly ani ony, ani místo, ani čas.

„Vždycky tu pro sebe budeme, ano?“ vzhlédla první a obě se na sebe s tvářemi zmáčenými slzami usmály.

 

A potom... potom ji pustila.