Když se snění vymkne z rukou

Anotace: Každý někdy sní, ale šestnáctileté holce, která si myslí, že je tlustá a ošklivá, se to vymkne z rukou! Akorát stačilo dodat si odvahy a mohla žít! Další příběh, který ukazuje, že život je jedna velká ironie!!

Jdu po ulici a stejně jako každý den se rozhlížím kolem, zda potkám toho nejhezčího kluka, kterého jsem kdy viděla. Má dlouhé hnědé vlasy a krásné pomněnkové oči. Vždy je středem pozornosti, díky tomu, že je chytrý, ale taky díky tomu, že svou pravdu dokáže uhájit. V jeho partě patří za vůdce a holek má na každém prstu deset. Přesně tenhle kluk se stal mým idolem, a přesně do něj jsem až po uši zamilovaná. Vím, že zrovna o mě by nezavadil ani pohleden, přesto ho všude vyhledávám. Vzhlížím k němu, jako by byl Bůh, a vůbec si nepřipouštím jeho chyby. Jedna z nich je chování - vůbec si neváží holek, a ony se přitom o něj snaží. Kamarádka mi x krát chtěla pomoci, a tak mi říkala, že dost pije a holky střídá jako ponožky. Možná je to pravda, ale člověk neví, jak se cití kluk, který si je svého vzhledu a obliby vědom. Otázka je ovšem, co pomůže holce, která je v pubertě a vše vidí buď jen růžově, anebo jen tmavě? Co má dělat holka, která je zamilovaná do kluka, který si ji nikdy nevšimne, protože je úplně obyčejná a trpí tisíci mindráky? Připadá si tlustá a ošklivá, ale ze všeho nejvíc ji vadí, že ji nikdy nebude mít rád. Já osobně jsem začala snít. Každý večer jsem vypla reálný svět, ve kterém žiji, a přesunula jsem se do svého vysněného světa, kde jsme jen my dva spolu a šťastně zamilovaní. Postupně jsem zjišťovala, že nechci žít v reálu, kde jsou holky o dost hezčí a hubenější, kde mají kluky, kteří je mají rádi a kde jsou všichni šťastnější. Jediné, co mi vždy přinášelo radost, byly moje známky. Vždycky jsem se dobře učila a dokonce mě to i bavilo. Jenže k čemu mi jsou jedničky, když jsem psychicky na dně? Kamarádky už nepomáhají, protože mi buď řekly, ať na něj nemyslím, anebo ať mu o svých citech povím. Ale já nemohla udělat ani jedno. Myslet na něj jsem zkrátka musela a abych se zeptala, na to mám málo odvahy. Je to takový začarovaný kruh, ze kterého už nemůžu ven. A rodiče na mě nemají čas, vždycky se jen zajímají o školu. Celkově mi začíná být všechno fuk, začala jsem snít i za denního světla a je mi fajn. Díky Ondrovi létám, jsem povznesená nad normální problémy a přitom jen sním a jeho letmé občasné pohledy mi stačí. Vždycky když se proberu, tak mi tady něco podkopne nohy, anebo mě někdo zradí. Jsou to sice jen maličkosti, ale já z nich mám obrovské deprese. Přestala jsem se dívat na televizi, kde jsou modelky, neotvírám dveře a neberu telefony kamarádkám. Sice vím, že se se mnou něco děje, přesto už nedokáži normálně žít a neumím si pomoci. Najednou mě napadne řešení. Zajdu do koupelny, kde z lékárničky vezmu všechny prášky. Dřív, než je spolykám, napíšu dva dopisy. Jeden pro rodinu a přátele, ve kterém se omlouvám, taky píšu, že jsem je měla moc ráda a ať na mě vzpomínají, jako na tu veselou holku před dvěma roky, a ne jako na trosku, která se ze mě díky snění a neustálému říkání, jak jsem tlustá, stala. Druhý je pro Ondru - je to zamilovaný dopis, ve kterém mu líčím, že jsem ho celou tu dobu milovala, že mě mrzelo, když si mě nevšímal! Sice vím, že jsem na něj ošklivá a on má na lepší atd. S jeho obrazem před očima všechny prášky spolykám a pomalu usínám navždy........................................................................................... Nejhorší na tom všem je, že ten frajer stojí nad mým hrobem každý den. A vyčítá mi, proč jsem mu to nikdy neřekla. Já se mu prý po celou dobu líbila, ale nevěděl jak na mě. Poslední dobou jsem byla divná a on si připadal, jako by byl předem odmítnutý. Už mu lezly na nervy hubené holky, které jsou nafoukané. To prý já jsem byla hezká, ale co bylo nejhlavnější, moc hodná. Když mě párkrát pošťuchoval, chtěl jen zjistit, jak reaguji. Zkrátka jsem neměla snít, ale měla jsem se odhodlat. Taky jsem němala blbnout s tím, že jsem tlustá, když jsem byla normální. Nakonec jsem si to totiž vsugerovala a všechno místo růžově, jak má správně šestnáctiletá holka vidět, jsem na svět koukala černě. Hold za blbost se platí, ale jen já zaplatila tak tvrdě. Já jsem totiž právě zažila dost hnusnou ironii osudu.