Když něco pokazíš,tak lituj-ale nebreč!Spíš se snaž už nikdy nelitovat!

Anotace: Asi každá holka něco pokazí,každá se zamiluje a každá chce vědět,na čem si u toho pro ní nejlepšího kluka stojí.Stejně tak i 14letá Sandra.Možná udělala chybu,ale ne tak velkou,aby jí neodepsal!Taky ví,jak dokáže pomoci kamarádka.Co tedy zjistila...?

Když chci vypravovat, tak musím pěkně od začátku. Jmenuji se Sandra a za pár měsíců mi bude patnáct let. Všemi jsem považována za strašně veselou holku, která se jen směje. I já se držím hesla, že sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo. Protože i když mi dobrá nálada nic nepřinese, zaručeně naštve všechny okolo. Jsem třeštidlo, všechno potřebuji mít hned a rychle. Mlčení je pro mě cizí slovo. Ve třídě jsem považovaná za ten bláznivější článek našeho kolektivu, ale vesměs mě všichni berou jako kámošku. Pravda je ale trošku jiná. Moje druhá tvář skrývá stydlivou a červenající se holku, která má nejraději ticho a knížku v ruce. Jednou jsem slyšela přísloví, že dříve se mladí červenali, když se styděli a teď se stydí, že se červenají. Asi tak se cítím já, a proto raději ukazuji tu veselou holku bez problémů. Ve třídě nejsem nejchytřejší, jak by se podle vysvědčení mohlo zdát, ale to, co neumím, se prostě doučím, přesto nesnáším označování ,,šprtka", které mě ze strany spolužáků mrzí. Mám spousty koníčků - přes zmiňované čtení, zvířata, po sledování dobrých filmů a poslouchání písniček. Většinou nic nestíhám, a proto se možná jevím tak, že jsem nikdy nebyla zamilovaná. Ale to je omyl, já jsem zamilovaná až po uši. Líbí se mi jeden kluk, se kterým se normálně bavím, a když mi od něj příjde SMSka, cítím třepetání motýlů v břiše. Lítám nad zemí, září mi oči a úsměvy rozdávám všem kolem. Úsměvy rozdávat můžu, ale vlastně nevím, proč se raduji? Díky tomu, že se stydím s kluky i bavit, nevím, jak mu mám zdělit své city. Je to nejskvělejší kluk, který se mi nejen líbí, ale je mi s ním i strašně fajn. Zkrátka mi v hlavě bijou zvony na poplach, protože pomalu přicházím o šanci chodit s někým, koho mám ráda. Možná jsem si to vsugerovala, ale příjde mi, že mě má rád alespoň z části, jako já jeho. A tak trochu doufám, že bych mohla být víc než kamarádka. Dost dlouho jen sním, ale příjde mi to hrozně málo. A tak ani nevím, jak mě to popadne, ale rozhodla jsem se mu napsat z netu - prostě anonymně zjistit, na čem jsem. Jak se říká: ,,chytrému napověz a hloupého kopni!" Dlouho jsem si nebyla jistá, jestli to je správný. Až jsem nakonec napsala: Někdo tě má rád, víš kdo? Třesoucíma rukama jsem zmačkla tlačítko enter a teprve nyní mi došlo, jaká to byla chyba. Už se to nedá vzít zpět. Může mi někdo říct, proč člověk, když udělá chybu, na to příjde pozdě? Ten den byl na nic, byla jsem skleslá, ale stále jsem si říkala, že ho třeba nenapadne, že jsem to byla já. Potřebovala jsem se někomu svěřit, ale kamarádka nebyla k dosažení, a proto jsem vzala za vděk mamkou. Vyprávěla jsem jí o něm a taky o sobě, jak se trápím, protože nevím, na čem jsem. Zkrátka jsem si vylila svoje čtrnáctileté srdíčko. Mamka odtušila, že není jasnovidec, aby tušil, že zprávu jsem poslala já. Prý se mám víc snažit, nejraději mu to říct osobně. Hm, to je ale to, co já nedokážu. Vstala jsem a šla jsem ven si vyčistit hlavu a přijít na jiné myšlenky. Když jsem přišla zpět - mamka mi podala mobil a řekla, že se ho zeptala, jestli mu došla SMS z netu? Možná se na to díváme z pohledu generací každá jinak, ale já jsem si právě teď připadala hůř než předtím. Pomalu mi to docházelo a já se utěšovala, že kdo nehraje, nic nezíská, tudíž alespoň budu vědět, na čem jsem (jak jsem si už dlouho přála). Potřebovala jsem to říct někomu nestrannému, a tak jsem do ruky vzala ten nešťastný mobil a napsala o všem kamarádce. Čekala jsem podporu, útěchu, ale SMS nepřicházela. Možná je někdy lepší nevědět, protože když mi odpověď přišla, byla jsem zklamaná. Nějak se to vyvrbí, uvidíš! Došla jsem k závěru, že se už nikdy nebudu svěřovat se svými problémy a už nikdy nebudu chtít pomoct. Kamarádka je dobrá na pokec o klukách a lásce, ale když potřebuji slyšet nějaké povzbuzení, tak mi podkopne nohy. O jejích slovech však přemýšlím (pouštím si smutné písničky a skoro se lituji). Nějak to dopadne, ale Kryštof se neráčil obtěžovat a nenapsal ano, ani ne. Pouze dvakrát prozvonil, ale co si z toho mám odvodit, vážně nevím, protože nejsem jasnovidka. Každopádně i když jsem dělala, že mě odpověď už nezajímá, na mobil jsem se koukla snad 100x do minuty. Jsem zklamaná, ale na druhou stranu jsem trochu vyrostla a pochopila spoustu věcí. Stále totiž platí, že všechno zlé je k něčemu dobré. Zařekla jsem se, že ho neprozvoním a už nikdy mu nenapíšu první, protože na tahu nejsem já nybrž on - pokud tedy bude chtít napsat. Určitě se nezlobím a stále čekám na zprávičku a to jakoukoli. Protože i když nechci, musím na Tebe myslet. Jestli se k tobě tenhle příběh dostane a ty v něm někoho poznáš, tak ti chci vzkázat: Kdo je přítel, miluje, ale kdo miluje, nemusí být vždy přítelem. Přátelství je vždycky prospěšnější, zatímco láska zraňuje.......... Tím chci říct, že někdy časem příjmu přátelství, teď to ovšem nejde, protože tě mám ráda víc než jako kamaráda.
Sandra!!!