jsem DOMA

Anotace: Někdy je prostě lepší zemřít.... předem moc děkuju za hodnocení a hlavně komentáře

Bojím se… nikoho tu neznám a všichni jsou tu takoví chladní. Koukají na mě jako na vetřelce, ale já tu s nimi taky nechci být. Já hledám Jeho. Je to tu ošklivé.. jako v nemocnici na operačním sále zelené a železné. Dole se povídalo něco jiného… každý tvrdil něco jiného, někdo, že je nebe, někdo, že je posmrtný život… ale tohle není ani jedno, to ne..… mám pocit, jako by všichni kolem mě byli stroje a jako bych já byla jediná živá. Hledám ho… hledám ho a nemůžu ho najít… volám ho jménem.

Zvláštní…. tam dole to bylo stejně tak… každý si myslel, že trápím ty, kterým na mně záleží. Že dělám naschvály, že nemám srdce. Pche. Kecy… to všechno jsou jen kecy. ON byl jediný, kdo mě měl opravdu rád. Ukázal mi svět, ve kterém nebylo nic špatný… všechno bylo nádherný a v ničem nebyl problém. Svět, kde se lidi maj rádi.. a dělaj… plněj si své sny. Jenže mému okolí to vadilo. Co jim na tom mohlo vadit? Říkali, že je divnej, ne dost dobrej pro mě, holku doktora. Ve skutečnosti to bylo jinak. Byl stokrát lepší než oni a ve skutečnosti to byla jen jejich závist. Prachobyčejná závist, která je sžírala, protože oni nikoho takovýho neměli. Jen peníze a práce a já měla pokračovat v jejich stopách. To zrovna. Snažili se mi zakázat všechno, na čem mi záleželo. Zakázali mi večerní procházky s ním… výpravy do našich světů. Říkali: ,,Sedět doma a učit se budeš, škola je důležitá...." Škola, povinnosti, práce, to bylo jediný, o co se všichni zajímali… ,,Gymnázium pro tebe bude nejlepší.“ Houbelec. Taky jsem tam vydržela jen dva měsíce a připravila všem zklamání… dcera doktora bude mít jen učňák. Byla jsem vyvrhel. NULA.
Na mě nechoďte s černou ovcí rodiny… komu na tom taky záleží.. jediný, kdo se zajímal o mě a ne o věci tak nepodstatné, byl ON… Chtěl vědět, co chci, chtěl znát mé sny… a já zase jeho. Zajímali jsme se o sebe jako lidi, co se maj rádi a záleží jim na sobě.
Pak si matka začal myslet, že beru drogy.. nechtěla věřit, že existuje něco jako fantazie... sama žádnou neměla. Nechtěla pochopit, že ON by mi ale nikdy neublížil a nikdy by mi drogu nedal. Prostě jsme snili.. Ano mami, JÁ SNILA o budoucnosti, kdy budu moct dělat, co chci já a ne to, co se ode mě čeká. A ON slíbil, že mi pomůže… největší pomocí ale byla jeho podpora - něco, co jsem neznala. Jeho slova: ,,Dituš, ty to dokážeš.“ pro mě znamenala, že jsem si začala věřit, že bych mohla. Víte chci být.. tedy chtěla jsem být malířka… na to přeci nepotřebuji gymnázium a rovnice o jedné neznámé… jenže naši ze mě chtěli právničku nebo alespoň doktorku, umění pro ně bylo k smíchu. Byl to jejich sen, který jim dokonale plnila starší sestra. Neustále jsem byla v jejím stínu… Pavlína tohle, Pavlína tamto, Pavlína naše medička. A ,,Pavlínko, co bys chtěla??“ Zeptali se někdy, co chci já?? Že chci být taky v něčem dobrá a nechci slyšet to věčné budižkničemu, hlupáku a jiné mé přezdívky.
Pak jsem se seznámila s ním… v lese… chodila jsem tam často a často jsme se potkávali. Pak ale jednou šel ke mně a řekl mi, že jsem krásná, víte do té doby mi to nikdy nikdo neřekl - měla jsem přeci rovnátka, tak jak bych mohla být krásná?… Pak jsme chodili každý den do lesa za stejným důvodem… abychom se viděli a mohli být spolu někde, kde je klid. Snili jsme o všem možném, ale doma se mi jen smáli, že je to dětská láska - jasně v sedmnácti se člověk přece nemůže zamilovat…
Pak umřel. Měl rakovinu, ale neřekl mi to. Tajil to, abychom všechno dělali tak, jako by nic nebylo. Řekl mi to, až když to bylo zlý, ale on se stejně smál. Vždycky dokázal vykouzlit úsměv. Znali jsme se jen půl roku, ale on jediný mě zná celý život… já totiž žila jen těch šest měsíců, nejhezčích v mém životě.… nikdo z mé rodiny to nechápal, proč mi to je tak líto, to že umřel - prej: ,,Skoro jste se neznali.“ Já ale chtěla křičet: NE TO VY NEZNÁTE MĚ!!! A tak jsem se vydala za ním. Nebylo to zas tak složitý, jak jsem se bála…

Najednou mi odpoví, přibíhá ke mně, beze slova mě chytí za ruku a vedl mě někam daleko.. minuli jsem lidi, co vypadali jako stroje, co žili v ošklivé hranaté místnosti. Zavedl mě do našeho světa… Do našeho vysněného světa… Usmál se na mě… a já věděla: Jsem DOMA.