Něco

Anotace: Absurdní povídka, respektive její karikatura

Je zamračený květnový den. Slunce již třetí týden ne a ne prorazit tu neprostupnou vrstvu šedi zahalující nebe. A prašnou státní silnicí, posledně spravovanou snad v době předválečné, se loudá ošuntělý mladík zvaný Akoredes, oděn v záplatovanou halenu a ošoupané džínsy, věnované mu před třemi lety místní charitou, a na nohou má hnědé vychozené tenisky, importované z Vietnamské lidové republiky, které mu darovala jedna dobrosrdečná vychovatelka z dětského domova, v němž až do nynějška přebýval. Jak tak bezcílně bloumá cestou necestou odnikud nikam, hvízdá si stále dokola jednu a tutéž píseň a přemítá o ničem, přesněji řečeno o marnosti a nesmyslnosti dalšího přebývání na tomto světě, je náhle a bez nejmenšího očekávání vyrušen jakýmsi tajemným hlasem:
"Buď zdráv, dobrý příteli." Mladík provede neumělou otočku o tři sta šedesát stupňů, přičemž nevidí než onu prašnou cestu, po obou stranách lemovanou kukuřičným polem, a ohromný billboard vítězné Strany sociálnědemokratické. "Tady jsem," ozve se opět ten neznámý hlas, "nemůžeš mě vidět, neboť nejsem hmotné podstaty." Akoredes celý zkoprní, oči stále upřené na billboard: "Z čeho teda jsi?" "Jsem energetická bytost." "A můžeš se mi ukázat?" "Možné by to samozřejmě bylo, ale nač zbytečně plýtvat drahocennou energií?" "A na koho tady čekáš?" "Přece na tebe, Akorede," odpověděl hlas. "A jaký užitek ti to přinese, vést absurdní rozhovor s nejnicotnějším tvorem této galaxie?" "To je jedno, důležitější je, co to přinese tobě." "Opravdu nevím, co mi tohle nesmyslné tlachání může přinést!" vztekle odsekl Akoredes. "Uklidni se; Přínos z tohoto rozhovoru pro tebe závisí výhradně na tvé svobodné vůli. Ostatně časem na to příjdeš sám."
"Ještě vlastně ani nevím, jak se jmenuješ." "Bytosti v našem světě nemají jména, můžeš mi říkat třeba, něco." "Zvláštní," podivil se Akoredes. "Jsi muž, nebo žena?" "Nejsem nic, ani jedno ani druhé." "Tak teď jsem z toho úplně zmatený, když nejsi nic, jak můžeš být něco?" "A to se právě pleteš; kdybych totiž bylo nic, nemohlo bych být něco, avšak jestliže nejsem nic, pak logicky musím být něco." "Kdy ses narodilo?" "Něco nemá počátek ani konec, je nesmrtelné, neboť všechno musí být v rovnováze. Pokud existuje nic, tak musí být také něco." "O čem si chceš povídat?" "Mohli bychom začít třeba pohádkou." "Hloupost! Z pohádek už jsem dávno vyrostl." "To máš odkud?" "To dá přece rozum." "Já bych o tom nebyl tak docela přesvědčen. K tomu, aby rozum něco dal, musí také něco dostat; v tomto případě argumenty, které by mohl zpracovat. Spíše mě napadá paralela s jistou skupinou filosofů, kteří si říkají existencionalisté." "Ale co může mít společného pohádka s existencionalismem?" "Velmi mnoho, příteli. Existencionalisté tvrdí, že lidé se většinou neřídí svým vlastním úsudkem, ale konvencemi, jež jim diktuje společnost. Co se pohádek, ale i spousty dalších věcí týče, zřejmě bude na vině pýcha dospělých, kteří se snaží vymezit vůči dětem, respektive dávat na odiv, že jsou něco více než děti, ačkoli by jim nejen neublížilo, ba naopak spíše prospělo, kdyby si více hráli a vyprávěli pohádky. Stydíte se za určité části svého těla, abyste se odlišili od zvířat, ač vaše vlastní náboženství říká hned v úvodu bible, že bůh stvořil xy a viděl, že je to dobré." "Asi máš pravdu," děl zamyšleně mladík. "A chtělo bych ti říci ještě jednu věc týkající se tohoto tématu. Váš příběh o vyhnání z ráje říká, že Adam s Evou pojedli ovoce ze stromu poznání, a proto byli vyhnáni. Domnívám se, že tato legenda má hlubší metaforický podtext, než připouští vaše církve. Dle mého je jádro pudla v tom, že lidé přestali žít v souladu s přírodou (bohem) a začali si vytvářet vlastní "moudra"." "Ale od toho máme přece rozum, abychom přemýšleli!" "V jednom vás lidi, obzvláště tuto vaši civilizaci, již rádi tak často nazýváte vyspělou, nikdy nepochopím; Že máte rozum k tomu, abyste přemýšleli, je jedna věc; ale jakým způsobem s ním nakládáte, je věc druhá. Asi jako kdyby si někdo za těžce ušetřené peníze koupil automobil, aby si v něm přečetl noviny, a do práce by dál šlapal po svých, aby s ním náhodou nenaboural. Vytváříte si komplikované a často nesmyslné rituály, abyste si dokázali, že jste lepší než někdo nebo něco jiného. Tak například jste sice pochopili, že kuřecí stehno se dost dobře nedá jíst příborem, ale kdyby se někdo rozhodl jíst v restauraci řízek rukama, budete si na něj ukazovat a říkat, že se chová jako barbar. Ale nejsou snad stejně barbarští ti, kdo téměř vyhubili původní obyvatele Severní Ameriky a násilně kristianizovali indiány v Americe Jižní, čímž z větší části zdevastovali tamější kultury? Ale to jsme se už dostali někam úplně jinam." "Tak mi raději pověz tu pohádku; nemám zrovna náladu na filozofování."
"Tak tedy, žil, byl kdysi dávno - ve dvacátém století, za devatero horami a devatero řekami v Počernicích u Prahy jeden král; ale ono to není tak úplně pravda. Opomněl jsem totiž podotknouti, že byl poněkud menšího vzrůstu. Takže to vlastně nebyl král, ale králík, králík zakrslý." "Co to plácáš za nesmysly?" "V pohádce je všechno možné; ostatně má dneska vůbec nějaká věc smysl? Vezmi si například ty nekonečné televizní seriály. Navenek se všechny tváří úžasně smysluplně. Děj na sebe logicky navazuje, vše do sebe zapadá, až se chce věřit, že nejsou vymyšlené. Ale ve své podstatě jakýkoli smysl postrádají. I když pomineme, že jsou všechny takzvaně na jedno kopyto, jenom z Alvara se stane Antonio a z Jane Betty, faktem zůstává, že jak naladěný k televizi usedneš, tak rozladěný od ní vstáváš. V tomto ohledu myslím je má pohádka o králíkovi zakrslém daleko přínosnější.
Ale to sem nepatří." "Musím uznat, že na tom asi něco bude," podotkl Akoredes. "Takže znova, byl jednou jeden králík zakrslý. A jak si tak ten králík vesele je, je, je a stále je, tu najednou zčistajasna stanula před ním krásná a zpanilá princezna. Ale nebyla jen tak ledajaká. Ta princezna byla do půl těla železná.“ Leč v ten moment spustil se mohutný přívalový liják, doprovázený pekelným hromobitím, jenž zaneprázdnil mysl Akoredovu starostmi s nalezením krytého prostoru do té míry, že v ní již nevybyl ni jeden percepční kanál pro příjem sotva zachytitelných telepatických sdělení od éterické bytosti, svého času zvané něco.