Návštěvnost
11.09.01
11.09.01
Anotace: Možná jsem toto téma nezvládl, možná se pro mě nehodí, ale učinil jsem tak a je na vás, jak jej vezmete. Pochybuji, že bude lepší než má úvaha na toto téma, ale zkusil jsem to.
11.09.01
Ležel na posteli a neklidně se vrtěl. Zdálo se mu, že na něj něco spadne. Když už to bylo tak blízko, že ho to skoro zabilo, vzbudil se. Celý zpocený si oddychl, že to byl sen a podíval se na hodiny. Budík ukazoval 6:05. Natáhl se do postele a hlavu si opřel o poslintaný polštář. Často míval tenhle sen, ale nikdy to nebylo tak blízko. Nikdy dřív si nemyslel, že ho to zabije.
Oknem prosvítaly první červánky a do očí ho pálilo slunce. Posadil se a roztáhl už tak roztažené rolety. Bylo to krásné ráno, pomyslel si. Nechal si vařit kávu a zatím listoval včerejšími novinami. Nestihl si je ještě celé přečíst, protože když přišel včera z práce, neměl na cokoliv sílu. US Today však nic zvláštního nehlásily. Konvice cvakla.
Jako každý den, v obleku stál u zrcadla a obouval se do práce. Jeho šedý oblek se zdál být naprosto nový, avšak Tim už ho měl dlouho.
Tim Bukton, jako miliony Američanů, teď pokračoval v cestě do své práce. Ve dvanáct hodin se půjde naobědvat a ve čtyři pojede zase zpět domů. Jako většina Američanů, kteří pracují na Manhattanu, pokračoval ve spletité dopravní špičce. Ulice byly zablokované. Tim stál v koloně aut, která se vůbec nehýbala. Potichu klel. Zapnul si rádio a zapomněl na frontu.
8:43 minut. Celá kolona se pomalu blížila k Světovému obchodnímu centru, kudy vždy Tim projížděl.
8:44 minut. Byl slyšet šílený rachot. Tim ztlumil rádio. Roztáhl střechu a spatřil něco neuvěřitelného.
8:45 minut. Obří letoun Boeing 767 narazil do jižní věže newyorského Světového obchodního střediska.
Mohutný dým se vztyčil a tisíce úlomků začaly dopadat na vozidla a lidi dole. Tim byl jedním z nich. Okamžitě opustil svůj vůz a běžel od místa tragédie. Všichni lidé, co mohli utíkat, tak to udělali. Ve vzduchu byla bolest. Teplý začátek dne se zdál být noční můrou. Jeden z mnoha lidí, co nestačili utéci, zůstal ležet pod jednou ze sutin. Jeho bolest a nechápavost tohoto dne se mu leskla ve tváři a Tim si toho všiml. Ale bylo pozdě, až příliš pozdě. Zemřelo mnoho lidí. Opuštěná auta na silnici nedávala šanci hasičům a záchranářům kohokoliv zachraňovat. Všichni se museli vydat pěšky, protože davy nenechaly projet kohokoliv tam i zpět.
Něco se hnulo. Tim pochopil až teď, co se doopravdy stalo. Stovky lidí jsou uvězněni v budově a potřebují pomoci. Tim si to uvědomoval. Sundal si sako a hodil ho na zem. Otočil se a běžel zpět.
Vyběhl po schodech, kam se dalo. Všude byli lidé. V chaotickém zmatku běhali sem a tam, ale hlavně pryč z budovy. Všude byl dým a prach. Téměř se nedalo dýchat. Všiml si dvou lidí uvězněných pod sloupem, který se zřítil ne na ně, ale tak, aby je uvěznil pod hromadami věcí. Marně se snažil požádat kohokoliv o pomoc. Rychle se snažil uvolnit průlez, tak aby mohli utéct. Ale bylo to marné, jeden ze stolů byl přikovaný k zemi.
Sekera narazila o stůl a ten se zlomil. Ti dva okamžitě běželi ven z budovy a Tim se spolu s jedním z dobrovolných hasičů drali do dalších pater. Odklízeli věci a hledali lidi. Tim se začal dusit. Otevřel okno a nadechl se. Spatřil však něco, na co nikdy nezapomene. Jeden z lidí skočil z vyššího patra dolů. Volným pádem.
9:03 minut. Ve vzduchu byl slyšet stejný zvuk, jako při prvním nárazu. Tim opět vzhlédl k obloze. Protože byl nadýchaný kouřem, poslal ho hasič ven. Další letoun typu 767 narazil tentokráte do druhé budovy. Jakoby se země zachvěla. Výbuch byl snad ještě větší. Kouře přibylo a dým se snesl dolů. Přestávalo být vidět. Výbuch byl silnější, než ten minulý. Tim utíkal dál, protože z jeho bývalého bezpečného místa se nyní ozývaly děsivé výkřiky. Rámus byl drásající. Všude kolem leželi mrtví. Panika a strach se míchala s bezmocí a utrpením. Sanitek přibývalo, ale mrtví a zranění na ně nestačili. Hasiči se odvážně pouštěli do obou budov pro záchranu kohokoliv, kdo byl naživu.
9:50 minut. Vnitřní konstrukce nevydržela váhu a věž se řítí dovnitř. Druhá věž krátce po první se také hroutí. Stovky záchranářů zůstávají pod sutinami. Hodinu po prvním útoku na Světové obchodní centrum se zřítil další Boeing 757 na Pentagon ve Washingtonu.
Kouř, prach.
V 8 hodin 45 minut se změnila Amerika.
Ležel na posteli a neklidně se vrtěl. Zdálo se mu, že na něj něco spadne. Když už to bylo tak blízko, že ho to skoro zabilo, vzbudil se. Celý zpocený si oddychl, že to byl sen a podíval se na hodiny. Budík ukazoval 6:05. Natáhl se do postele a hlavu si opřel o poslintaný polštář. Často míval tenhle sen, ale nikdy to nebylo tak blízko. Nikdy dřív si nemyslel, že ho to zabije.
Oknem prosvítaly první červánky a do očí ho pálilo slunce. Posadil se a roztáhl už tak roztažené rolety. Bylo to krásné ráno, pomyslel si. Nechal si vařit kávu a zatím listoval včerejšími novinami. Nestihl si je ještě celé přečíst, protože když přišel včera z práce, neměl na cokoliv sílu. US Today však nic zvláštního nehlásily. Konvice cvakla.
Jako každý den, v obleku stál u zrcadla a obouval se do práce. Jeho šedý oblek se zdál být naprosto nový, avšak Tim už ho měl dlouho.
Tim Bukton, jako miliony Američanů, teď pokračoval v cestě do své práce. Ve dvanáct hodin se půjde naobědvat a ve čtyři pojede zase zpět domů. Jako většina Američanů, kteří pracují na Manhattanu, pokračoval ve spletité dopravní špičce. Ulice byly zablokované. Tim stál v koloně aut, která se vůbec nehýbala. Potichu klel. Zapnul si rádio a zapomněl na frontu.
8:43 minut. Celá kolona se pomalu blížila k Světovému obchodnímu centru, kudy vždy Tim projížděl.
8:44 minut. Byl slyšet šílený rachot. Tim ztlumil rádio. Roztáhl střechu a spatřil něco neuvěřitelného.
8:45 minut. Obří letoun Boeing 767 narazil do jižní věže newyorského Světového obchodního střediska.
Mohutný dým se vztyčil a tisíce úlomků začaly dopadat na vozidla a lidi dole. Tim byl jedním z nich. Okamžitě opustil svůj vůz a běžel od místa tragédie. Všichni lidé, co mohli utíkat, tak to udělali. Ve vzduchu byla bolest. Teplý začátek dne se zdál být noční můrou. Jeden z mnoha lidí, co nestačili utéci, zůstal ležet pod jednou ze sutin. Jeho bolest a nechápavost tohoto dne se mu leskla ve tváři a Tim si toho všiml. Ale bylo pozdě, až příliš pozdě. Zemřelo mnoho lidí. Opuštěná auta na silnici nedávala šanci hasičům a záchranářům kohokoliv zachraňovat. Všichni se museli vydat pěšky, protože davy nenechaly projet kohokoliv tam i zpět.
Něco se hnulo. Tim pochopil až teď, co se doopravdy stalo. Stovky lidí jsou uvězněni v budově a potřebují pomoci. Tim si to uvědomoval. Sundal si sako a hodil ho na zem. Otočil se a běžel zpět.
Vyběhl po schodech, kam se dalo. Všude byli lidé. V chaotickém zmatku běhali sem a tam, ale hlavně pryč z budovy. Všude byl dým a prach. Téměř se nedalo dýchat. Všiml si dvou lidí uvězněných pod sloupem, který se zřítil ne na ně, ale tak, aby je uvěznil pod hromadami věcí. Marně se snažil požádat kohokoliv o pomoc. Rychle se snažil uvolnit průlez, tak aby mohli utéct. Ale bylo to marné, jeden ze stolů byl přikovaný k zemi.
Sekera narazila o stůl a ten se zlomil. Ti dva okamžitě běželi ven z budovy a Tim se spolu s jedním z dobrovolných hasičů drali do dalších pater. Odklízeli věci a hledali lidi. Tim se začal dusit. Otevřel okno a nadechl se. Spatřil však něco, na co nikdy nezapomene. Jeden z lidí skočil z vyššího patra dolů. Volným pádem.
9:03 minut. Ve vzduchu byl slyšet stejný zvuk, jako při prvním nárazu. Tim opět vzhlédl k obloze. Protože byl nadýchaný kouřem, poslal ho hasič ven. Další letoun typu 767 narazil tentokráte do druhé budovy. Jakoby se země zachvěla. Výbuch byl snad ještě větší. Kouře přibylo a dým se snesl dolů. Přestávalo být vidět. Výbuch byl silnější, než ten minulý. Tim utíkal dál, protože z jeho bývalého bezpečného místa se nyní ozývaly děsivé výkřiky. Rámus byl drásající. Všude kolem leželi mrtví. Panika a strach se míchala s bezmocí a utrpením. Sanitek přibývalo, ale mrtví a zranění na ně nestačili. Hasiči se odvážně pouštěli do obou budov pro záchranu kohokoliv, kdo byl naživu.
9:50 minut. Vnitřní konstrukce nevydržela váhu a věž se řítí dovnitř. Druhá věž krátce po první se také hroutí. Stovky záchranářů zůstávají pod sutinami. Hodinu po prvním útoku na Světové obchodní centrum se zřítil další Boeing 757 na Pentagon ve Washingtonu.
Kouř, prach.
V 8 hodin 45 minut se změnila Amerika.
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
TiskKomentáře
Je dobře, že jsi se při psaní nekoupal v patosu, protože toho jsme si v souvislosti s touto událostí užili už víc než dost. Je to stručné a popisné - a myslím, že přesně tak to lidi v prvních chvílích cítili. Jen jako fakt, teprve s odstupem jim docházelo, co se vlastně stalo.
21.09.2006 08:52:00 | Gina Rocca
Ať už třeba nepovedená povídka na tohle téma pro mě často znamená víc než ty ostatní vyprávějící prostý příběh lásky. Nevim přesně, jak tohle srovnávat s tvojí úvahou, protože mě opravdu dost zamrzelo, že jsem si v ní nemohl přečíst ještě něco dalšího, ale máš takový ten popisný styl a myslím, že pro ten se úvaha hodí. Tuhle povídku si nepředramatizoval silnýma a odbourajícíma situacema. Prostě si jí vylíčil a to je taky pěkné. Holt 11. září... Rád jsem si přečetl.
20.09.2006 21:23:00 | Darkspace