Černí andělé

Anotace: No co k tomu dodat - po přečtění uvidíte sami - pls o komentář a bodování - díky moc!!:o)

Byla jsi hodně milá a mile hodná. Byla jsi chytře pěkná a zároveň pěkně chytrá. Byla jsi mi vším a byla jsi má. Vypěstoval jsem si na tvou osobu závislost, nemohl jsem bez tebe být měsíc, týden ani den. Když jsi někam odjela, chyběla jsi mi a já tě musel vidět. Vždycky ses mi smála, nechápala jsi to. Říkala jsi mi blázne, avšak vím, že jsi na tom byla stejně. Úplně stejně jako já. Byli jsme si dost podobní, stejní přátelé, vkus i záliby. Neustále jsme vymýšleli něco nového a každičký den jsme si slibovali a říkali, že spolu budem navždy. Nechtěli jsme si připouštět, že by to tak být nemuselo.
Ty jsi mě tu však zanechala samotného. V pokoji, kde jsme spolu byli tolikrát. Nechala jsi mě sedět na jedné z těch dvou židlí, které jsme koupili spolu. Líbily se ti, tenkrát jsi u výlohy stála dobrou půl hodinu. Koukala jsi na ně a dokola jsi opakovala, že bys takové chtěla. Nemohl jsem vůbec pochopit, jak si někdo může zamilovat židle. Musel jsem ti je koupit, dal jsem je sice do svého pokoje, ale sedali jsme na nich spolu. Teď tu sedím sám s pohledem upřeným na jediném, co mi po Tobě zbylo - na několika fotkách, kde jsi pověstně usměvavá. Nerada jsi se fotila, prý na fotkách vypadáš strašně. Jenže sama jsi dobře věděla o opaku. Už několik dní tu takhle jsem, nezamhouřím oka. Jsem jako ve snách a neustále mám Tvůj obraz před očima. Snažím se Tě dotknout, ale vždycky mi zmizíš a já se opět proberu z polospánku. Každou minutu šeptám tvoje jméno do ticha, které tu teď nastalo. Vždy sis pouštěla hudbu, většinou smutné písničky - všichni jen kroutili hlavou, ale já tě chápal. Ty tvé melancholické stavy, kdy ti tekly slzy, aniž bys měla důvod. Teď tečou mně a o tom, že důvod mám, není pochyb. Je mi zima - velká zima, avšak v místnosti je něco k 25 stupňum. Je mi zima zevnitř. Chlad, který mnou prostupuje je nezadržitelný. Vyplňuje spousty místa, které tu po tobě zůstalo. Jsem neustále ve střehu a každý zvuk mnou projede, jako ostrý nůž a způsobí tím poplach. Slyším zřetelně tikání nástěnných hodin, stejně jako tlukot svého srdce. Čekám Tě, doufám, že příjdeš. Pohled prosebně upínám na okno, ve kterém se díky jemnému větříku pohupuje záclona. Běloučká záclona - a bílá barva smutek tají. Představuji si Tě a téměř dokonale vidím tvůj stín za oknem. Vstanu a rychle k němu běžím, otevřu ho, koukám z něj několik minut, rozhlížím se a volám Tvé jméno. Jméno, které jsem vyslovoval mnohokrát a vždy dostal odpověď. Jméno víly, kterou mám pořád rád. Nakonec okno zavřu, snad ještě smutnější a zbídačenější, než když jsem ho otvíral. Opět na mě dopadne ta tíživá bolest, která otupuje mozek a všechny mé smysly. Padám zpět na židli. Vím totiž, že už není možné Tě vidět. Tvá návštěva už nikdy nenastane. Jsi mrtvá. Viděl jsem tě naposledy, už je to skoro měsíc, avšak všechno je to moc živé. Hlasy v mé hlavě však nemají slitování, neustále mi kladou nesmyslné otázky a opakují ta dvě krutá slova, kvůli kterým nemůžu spát. Chtěl bych usnout a ráno se probudit a chytnout Tě za ruku. Stejně jako to bylo dřív. Jenže místo toho mě drtí noční můry. Potím se, mám mžitky před očima a v hlavě mi duní. Tvůj hlas zní z každého koutu v místnosti, nakonec však pochopím, že jde pouze o mou fantazii. Blázním, možná bych tu neměl být tak sám. Ale s kým bych tedy měl být? Je to začarovaný kruh, který vznikl díky andělům - ne těm hodným strážcům, ale těm černým. Černý anděl, neboli smrt. Ta mi tě vzala. Zklátila tě hrozná nemoc, ze které ti nikdo nemohl pomoci. O to to bylo horší - téměř všichni slyšeli černé anděly brousit kosy, ale nikdo nemohl nic dělat - jen jsme čekali. A víc nic.