Regály, psychotext První

Anotace: Jedná se o pokus, takzvaný psycho-text, a budu velmi rád za každý komentář. Vystihněte své pocity (dojmy) a uvidíme zda se dočkáme pokračování.

Jedná se o pokus, takzvaný psycho-text, a budu velmi rád za každý komentář. Vystihněte své pocity (dojmy) a uvidíme zda se dočkáme pokračování.

Regál s Vámi, přátelé!

----------------------------------

A nikde nikdo.
A regály tiše stojí. Tak tiše, že bych snad měl napsat že „slyší tlukot vlastního srdce“. Jenže ony, regály, srdce nemají. A tak, pochopitelně, ho neslyší. Tedy jeho tlukot, samozřejmě.
Ba ani meziregálník – tedy ona podivná stvoření, co se mezi regály přes den pohybují, by ten tlukot neslyšel. I když, jeho myšlenkové ústrojí by za „tlukot místního srdce“ mohlo považovat ruch, halekání, dupání, křik, šramot a harašení ostatních meziregálníků a jejich equipmentu.
Ale – zaprvé, i když jejich equipment lze považovat za součást jejich podstaty, jejich existence, přesto by neměl pravdu, protože zadruhé, oni jen toto místo okupují a cokoliv, co zde provádí ,nelze považovat za cosi jako „tlukot místního srdce“, protože to je věc tomuto místu velmi přirozená, a to oni bezesporu nejsou.

Bezesporu…. z takového sporu musíme už předem vyřadit právě onu okupující meziregálníckou civilizaci, protože ta vzhledem ke své nenapravitelné neobjektivnosti by se přela o všem, i kdyby jí celý nadřazený, neživý svět odporoval. Že by snad spory byly nezbytnou součástí života? Ale jistě. V určité formě se vždy najdou. Doprovází život, tak jako smrt následuje po něm. A kdyby tomu tak bylo (tomu následujícímu), dalo by se napsat „a tak jako život následuje po smrti“. Tedy, né že by tomu tak nebylo. Né, že bych tušil, jak tomu vlastně je. Tedy, alespoň mé vědomí neví.

Regál vstává. Regál žije. Regál se raduje. Regál randí. Regál tancuje. Regálí svatba, pravá, nefalšovaná….

Pozor na to! Ani jedno z toho není možné. Tedy myslíme-li označením „Regál“ onen nefalšovaný, pravý, původní, přírodní regál, prostě ten, kterých je tolik, a přece tak úspěšně unikají odhalení svého světa.

"Pro les nevidíš stromy."
Ano, to je to správné přirovnání. Ale v tomto přirovnání je poměr oné k němu přirovnávané reality ve více rozměrech. Tedy né jen prostorovém, ale přímo smyslovém, emocionálním, (ne)vědomém… Zkrátka takovém, kdy už lze na mysl připustiti zavržení takového přirovnání, zvláště za prezence jistých předpokládaně méně chápavých jedinců, ba celých uskupení a nejrůznějšími společenskými elementy a kulturně-zájmovými prvky spojených uskupení takových jedinců.

Ale přece jen, jak už mnozí z vás dobře tuší a i v „realitě“ se o tom přesvědčiti mohli, je lepší neházet všechny blondýny (a jim podobné skupiny) do stejné sekce s vtipy (a nejen tam).

Bezesporu…. tak po následujících odstavcích už stojí za to zvážit, zda toto slovo vůbec používat, protože jeho obhájení dokáže být opravdu náročné a tedy i vyčerpávající. Navrhuji tedy poznačit si toto slovo, a třeba i doplnit ho stručným ale výstižným komentářem „nepoužívati, neboť mnoho opruznosti s tím spojeno jest“. Zapsali jste si to? Tak dobrá.

Kde tedy lze hledat tlukot jejich srdce? A má každý srdce své? A má srdce? A má? Je?

Je. Jsou. Jejich srdce hledat lze, ale to jest činností převelice náročnou. Nejen pro obtížnost samého hledání, ale už pro obtížný „postup k iniciaci nutkání hledání započít“. Takže pro zpřesnění, hledati lze, je to náročné, ale mnohem obtížnější je vůbec začít hledat. A vlastně ani se tolik nejedná o „obtížnost“ takové hledání započít, ale spíše o „nepravděpodobnost“ že ono hledání započato bude, tedy o „neobvyklost“ faktorů které k iniciaci tohoto hledání vedou.