Zabiják II

Anotace: poslední myšlenky zabijáka před jeho vlastním koncem... prosím posílejte komentáře, budu moc vděčná

Víte kdo jsem? Kdyby jste mi pohlédli do tváře, poznali byste mou pravou povahu? Pochybuji… Dokonce ani já sama to nevím. Myslím si o sobě, že jsem dobrý člověk, že jsem mírumilovná a laskavá. Nikdo z těch, co mě potkali, to ale říci nemůže. Neměli na to dost času. Nikdy jsem jim ho nedala. Nemohla jsem.
Vím, co je má práce. Vím, co musím udělat. Je to můj úděl snad už od narození. Jsem zabiják. A jsem za to dobře placena. Placena za diskrétnost a nenápadnost. Není mým úkolem klást otázky, musím dělat to, co je mi přikázáno bez dotazů a zbytečných komentářů. Jsem placena za kamennou tvář, jíž nosím jako masku, za mlčenlivost a rychlou práci.
Nikdy jsem s tím neměla potíže. Neptala jsem se a jednoduše jsem zabila. Koneckonců proč ne? Někdo to přece dělat musí.
Milovala jsem lesk svých nožů a ten tichý svištivý zvuk, který vydávaly, když jsem je používala. Milovala jsem to jemné kovové cvaknutí po zmáčknutí spouště. Milovala jsem zvuk smrti. Ten pocit, když jsem smrt byla já. Zabíjela jsem tiše. Nikdo nemůže říci, že by některá z mých obětí trpěla. To bych nikdy nedovolila.
Byla jsem prostě lovec. Zbožňovala jsem sledování stop a malých náznaků, ten pocit těsně před tím, než jsem vstoupila do místnosti jako posel smrti, jako milosrdná smrt.
Ano… milosrdná smrt, tak mi kdysi říkali. Byla jsem milosrdnější a laskavější než cokoli, co by ty nebožáky čekalo, kdybych nebyla povolána. Byla jsem… byla…
Teď tady klečím a čekám. Klidnýma očima hledím do toho krutého oka ústí tlumiče. Věděla jsem, že můj konec jednou přijde. Doufala jsem však, že to ještě chvilku počká… aspoň malou chviličku. Necítím strach. Věřím, že jsem nebyla zlý člověk. Dělala jsem jenom to, co bylo třeba.
Muž, jenž drží zbraň, se směje. Cítí se skvěle… vím to… znám to. Pomalu otevírá ústa. Vím, co řekne. Sama jsem to několikrát řekla a vystihuje to podstatu nás všech. Všech zabijáků.
„Někdo mi prostě zaplatil víc za tvou smrt, než mi platíš ty za svou ochranu.“ Po zádech mi přeběhl mráz. Kdo vlastně jsem? Vždy jsem si myslela, že jsem dobrý člověk…