Vzdávám vám holt...

Anotace: Něco jako volné pokračování Vojáka... komentáře potěší

Nad zeleným polem tiše pleskala vlajka. Listí stromů šelestilo svou uspávající melodií.
Stál tam sám. Oblečen do své slavnostní uniformy. Stříbrné vlasy byly krátce zastřiženy. Na prsou ho tížila váha medailí. Stál nehybně, jako smutná socha uprostřed pole bílých křížů. V rukou svíral kytici. Pomalu se sklonil a něžně ji položil na hrob. Pak se narovnal a zasalutoval.
„Vzdávám vám hold, přátelé.“
Hlas se chvěl, snad stářím, snad pláčem. Muž zpíval.
Všichni malí andělé do nebe jdou, do nebe jdou, do nebe jdou…
Nad zeleným polem se ozval štěkot samopalu. Řev bolesti, zloby, smutku. Vzduch páchl krví, střelným prachem, páchl smrtí. Tráva už nebyla zelená. Zpod zašedlých drnů vykukovala obnažená země tak, jak žebra vojáka vedle. Kouř štípal do očí a dráždil v krku. Něčí ruka se dotkla jeho ramene. Vzhlédl a spatřil tvář přítele. Hleděl na něj nepřítomným pohledem, zastíněným helmou. Skráně a čelo umaštěné od hlíny se perlily potem. Hluk utichl. Tráva byla zase zelená. Helma sklouzla k zemi a odhalila krátké kaštanové vlasy vojáka.
„Je čas jít.“
Vojáky s sebou ponesou, ponesou, ponesou…
„Pojď! Už musíme! Potřebujou nás tam!“ zařval na něj kamarád a zatahal ho za ruku. Společně proběhli zákopy. Vyhýbali se minám i bombám vybuchujícím v jejich bezprostřední blízkosti. Skláněli se před olovem, které svištělo vzduchem. Přeskakovali roztrhaná těla přátel i nepřátel. Nevnímali kletby či křik o pomoc. Přichystali zbraně a odjistili je. Pak se ozvalo tiché klepnutí, které na něj zapůsobilo jako výkřik.
Společně vzhůru jdou, vzhůru jdou, vzhůru jdou….
Klečel na zelené trávě a objímal tělo mrtvého kamaráda. Ruce zbrocené krví hladily kaštanové vlasy. Křičel a jeho hlas se přidal ke stovkám dalších, jež létaly nad bojištěm. V každém z těch hlasů bylo poznat zoufalství, bezmoc a smutek. Pohlédl do tváře telefonistovi. Odpověď na nevyřčenou otázku byla čitelná z jeho pohledu. Nikdo na pomoc nepřijde.
Stál sám na zeleném poli, jako smutná socha uprostřed lesa bílých křížů, v objetí přátel v plné polní zbroji.
„Už jdu.“ Zašeptal. Ruka se zbraní se pomalu zvedla ke spánku. Na hřbitově padlých se ozval výstřel. Pak jásot a smích. Přátele se usmívali a vítali ho mezi sebou…
Láska naše je provází, provází, provází…