Vzpomínky přítomnosti

Anotace: O mém životním zklamání

Poslal jsem Ti písničku, ani sis ji neposlechla, že??? Právě teď, když tohle všechno píšu, mám ji puštěnou a hraje pořád dokola. Slzy v očích, ale co je mi to platné. Víc jsem ti v tu dobu nemohl dát. Nebo snad jo??? Své srdce jsem ti nabídl, ale asi jsi o něj nestála. Nevím. Tak pěkně jsem si s tebou povídal. Vzpomínáš, bylo to asi čtrnáct dní před koncem prázdnin r. 2006. To jsi byla tenkrát sama doma s vyvrknutým kolenem. Tvoje sestra byla na brigádě s malýma dětma a ty ses tam za nima šla párkrát podívat. Bylo to jiné. Úplně jiné. Asi ses potřebovala někomu svěřit. Vzpomínáš, co jsi mi řekla...??? Vůbec jsme se neznali, ale byla jsi mi tak blízká jako nikdo. Toho jsem si snad vážil na tobě nejvíc. A jak jsme se tak nějak postupně „seznamovali“, řekla jsi mi, že skládáš básně. Vždycky mě něco takového lákalo. Když jsem je četl, brečel jsem. Jako brečely ony. Byly smutné, asi jako ty, když si je psala. Snad právě tohle mě dostalo. Zamiloval jsem se do tebe. I když jsem tě nikdy neviděl a neznal. Proč??? Probudila si ve mně tolik let potlačovaný cit. Asi lásku nebo co. Snažil jsem se tě něčím okouzlit. Ale čím??? Nevím, jak jít na holku, jako jsi ty. Chytrou, inteligentní, citlivou, krásnou. Napadlo mě, že snad báseň je to nejlepší vyznání lásky. Dnes toho dne, kdy jsem ti ji poslat, hořce lituju. Pamatuju si, co jsi řekla. Nejde zapomenout. “Je to moc krásné.“ “Ale vrať se zpátky na zem.“ To jsi mi řekla ty, která jsi pořád jen snila, tak jako teď já. Nikdy jsem nic takového neudělal, byla moje první a pro Tebe. Řekla jsi, že si ji uložíš. Snad jednou, až si ji opět přečteš, pochopíš, co to pro mě tenkrát bylo. A co jsem ti chtěl říct. “Chci Tě!!!“ Nezanevřel jsem na tebe a díky tomu jsem se ještě víc snažil Tě získat. Čím??? Dalšími básněmi. Dnes je to přesně dva měsíce. A za tu dobu jsem ti jich složil asi 50. Jo jenže pro tebe to asi nic není. Přečteš je. Řekneš: „Jsou moc pěkné.“ Ale já nemůžu každou noc spát, aniž bych nepřemýšlel nad tím, jak Tě získat.
Pořád mi říkáš: „Nemám čas, musím se učit.“ Vážně??? Alespoň bych si cenil více upřímnosti.
Pozval jsem Tě do kina. Řekla jsi, že půjdeš ráda, že se ještě domluvíme. Ale kde je to ještě???
Nebo jsem s tebou chtěl jít jen tak ven k večeru. Řekla jsi po dlouhém přemlouvání, že ano, a pak ses ani neozvala. Moc mě to ranilo, že ti ani za hloupou výmluvu nestojím. Uplně lhostejní lidé mají pro tebe asi daleko větší cenu než já. Nechal jsem to být, protože mě vždycky dostane, když se podívám na tvoji fotku a přečtu nějakou tvoji básničku. A vždycky si řeknu, že ty taková přece nejsi. Nejsi jako ty ostatní holky. Jsi jiná, jsi výjimečná. Byl jsem a jsem zoufalý. Od té doby, co začala škola, jsi se hodně změnila. Naše dlouhé diskuse o citech, o životě, o zklamání se změnly jen v pouhé rozprávky o běžných malicherných a povrchních věcech. Už jsi nebyla tak jako dřív ta citlivá Markétka.
Potom jsi se mi začala omlouvat. A že mi to vynahradíš a že si na mě uděláš čas. A já blázen hlavou v oblacích si myslel, že tomu tak bude. Dopadlo to stejně jako předtím. Ani ses neozvala. Řekl jsem si, že ukončím nezapočaté. Smazal jsem si Tě ze seznamu ICQ, smazal jsem si Tě z přátel. Chci jen zapomenout. Nejde to, je to čím dál horší. Nic nejím, nemůžu spát, nic mi nejde, nic mě nebaví, s nikým se nechci bavit, jsem protivný, ale alespoň na oko se snažím trochu usmívat. A jen stále někde v koutku duše doufám, že se změníš. Že se změní tvůj vztah ke mně. Nezmění. Vím to, ale nehodlám to brát na vědomí. Pořád dokola čtu tvoje básničky a prohlížím si tvoje fotky. Je mi do breku. Nikdy už nepotkám nikoho, jako jsi ty. Vím to, protože můj život teď nemá smysl. Ne bez Tebe. Ty dva měsíce iluzí a snů, co jsi mi dávala, byly pro mě víc než těch osmnáct let před tím. Ale vlastně před tím mi nic nechybělo - kromě lásky a citu, co jsem skrýval. Chci na tebe jednou provždy zapomenout. Všichni říkají, jak jsem se změnil a ani já se nepoznávám. Ztratil jsem se. Ztratil jsem se v Tobě. Snad jen bude mě těšit, že alespoň ty budeš s někým jiným šťastná. A to, že mně se štěstí vyhýbá skoro ve všem, si budu muset zvyknout. Jen se ptám, kolik ještě nocí bude ve znamení slz??? Strašně mě mrzí, že to takhle muselo (nemuselo) skončit. Chtěl bych to všechno vrátit tam, kde jsme si rozuměli. Vím, že toho chci moc. Nebudu ti nic vyčítat, vždyť ani není co. Jen toho budu do konce života litovat, že nepotkal jsem Tě za jiných okolností.