Tom Jizva

Anotace: Měl to být začátek delšího textu, ale v po záchvatu morbidnosti přibylo několik odstavců a jsem někde jinde.

Nade dveřmi vesnického krámu zacinkal zvonek. Klevetivé drbny přestaly drbat a okřikovat svá vnoučata. Ženě za pultem probleskl tváří mírný záblesk zájmu. V dusném letním odpoledni vítala každou změnu. Asi šestileté děvčátko v růžových šatičkách sedící na židličce vedle pultu se přestalo rozmrzele šťourat v nose a dívalo se na nově příchozího s neskrývaným zájmem.
Novým zákazníkem byl mladík v šedivé mikině, sepraných džínsech a s kovbojským kloboukem staženým hluboko do čela, takže mu stínil celou tvář. ,,Dobrý den,“ pozdravil a prsty se dotkl okraje klobouku. ,,Mladíku, vás neučili, že při vstupu do místnosti se pokrývka hlavy sundává?“ ozvala se dotčeně stará, silně krátkozraká matrona. ,,Ne,“ odpověděl mladík mrazivě. Tuhle odpověď si však dáma nedala líbit. Natáhla ruku, strhla mladíkovi klobouk z hlavy a …. strnula.
Mladík měl na levé polovině obličeje ošklivé jizvy, které se ztrácely ve výstřihu mikiny. Dosud je zakrýval klobouk spolu s polodlouhými vlasy. ,,Spokojená?“ ptal se po dechu lapající matrony. Jeho hlas zanikl v křiku vyděšených dětí. Jediná dívenka v růžovém nekřičela. Klidně sledovala, jak se žena za pultem kácí v mdlobách k zemi a statné matrony, jak strachy bez sebe vyvádějí svá plačící vnoučata ven.
Pak vklouzla za pult. ,,Co si dáš?“ ptala se. ,,Ty se nebojíš?!“ divil se mladík. ,,Ne. Tak co si dáš?“ odvětilo děvčátko. Mladík vytáhl lístek a nadiktoval mu svou objednávku. Děvčátko čile rejdilo po policích a za chvilku mělo všechno na pultě. ,,Tak tady to je. Dělá to rovných pade, pane,“ řeklo, když cinkla pokladna. Mladík zíral. ,,Ty umíš číst?“ ptal se. ,,Jasně, vždyť už je mi sedm. Dneska mám narozeniny,“ pochlubila se dívenka.
Mladík natáhl ruku přes pult se slovy: ,,Tak to bych ti měl popřát.“ Dívenka se jeho ruky chytila se širokým úsměvem. Mladík pak sáhl do kapsy a vytáhl z ní malého, vyřezávaného pejska. ,,Na, prcku, a dík za nákup,“ řekl a rozloučil se.
Cestou k východu se shýbl pro svůj stetson. Chtěl pokračovat ke dveřím, ale zastavila ho dívčina slova: ,,Jak ti mám poděkovat, když nevím, jak se jmenuješ?“ ,,Tom a ty?“ zajímal se mladík. ,,Katka. Dík Tome. Přijď zas,“ řekla a vřele se usmála. Provázela Toma pohledem přes celý krám. Došel ke dveřím a ohlédl se. Jeho tváří probleskl úsměv, když říkal: ,,Nevím, snad. Ahoj, Káťo.“ Zvedl ruku na pozdrav a byl pryč.
To bylo její první setkání s Tomem Jizvou. Že taky poslední, to netušila.
O několik let později Katka, přes zákaz Rudy, svého učitele a rádce, prozkoumávala jeskynní labyrint blízko vsi. Baterka ozařovala svým světlem krátký úsek cesty před ní. Již byla dosti daleko od otvoru do podzemí, když světlo dopadlo na kovbojský klobouk. Přemístila kužel světla trochu níž a zůstala jak zcepenělá. Pod kloboukem se na ni šklebila lebka! Z roztržené košile koukala žebra.
Vedle mrtvého nešťastníka ležel kožený batoh. Přestože se jí to příčilo, prohledávat mrtvému věci, sáhla dovnitř. Prohrabávala se obsahem batohu, až nalezla občanský průkaz. Že se jí podaří tak rychle prokázat totožnost mrtvého, by se nenadála.
Otevřela útlou knížečku. Koutkem oka zahlédla, jak z ní vypadl malý papír. Sehla se, aby ho sebrala. Posvítila si na něj. Spatřila dětským písmem napsanou účtenku. Tělem jí projela zima. Usadila se v okolí páteře. Tuhle účtenku totiž vypisovala sama před devíti lety. Byla jedinou svého druhu. Potom se podívala na titulní list průkazu.
Stálo na něm: Tomáš Petřek. Po pohledu na vybledlou fotografii už nebylo pochyb. Byl to Tom. Podle data narození zemřel v pouhých šestnácti letech, tedy stejně starý, jako byla ona dnes.
Dlouho klečela u mrtvého mladíka, který se jí nesmazatelně zapsal do paměti. Brečela a modlila se za něj.