Návštěvnost
poslední telefonát
poslední telefonát
Anotace: na co čekáte .. ?
Necítila bolest. Vlastně jí bylo docela fajn. Jako kdyby v největším vedru chodila bosýma nohama po studených dlaždicích. Jako kdyby si nechávala rozpouštět čtvereček čokolády na jazyku nebo jako kdyby hladila kotě, které jí usnulo v náručí. Nevnímala. Měla zavřené oči a usmívala se. V myšlenkách se k němu naposledy přitulila, nechala se políbit na rty a pak ho shodila ze skály. Pozorovala, jak padá. Jak se jí pomalu vzdaluje, v očích děs, ve tváři výraz prasete po první ráně. Překvapilo ho, že necítí bolest, když dopadl. Vlastně mu bylo fajn. Jako kdyby v největším vedru chodil bosýma nohama po studených dlaždicích.
Komu byste zavolali? Co byste řekli? A na co čekáte...? Četla ty řádky pořád dokola, dokud je neznala nazpaměť, a pak si je celou dobu potichu opakovala. Komu byste zavolali? Co byste řekli? Obracela mobil v ruce. Co byste řekli? A na co čekáte? A na co čekáte? Dojela šipkou v telefonním seznamu na jeho jméno. A na co čekáte?
"Terezo?" Překvapený hlas.
Na druhé straně ticho. Chvilku. "Ahoj."
"Potřebuješ něco?"
"Jo... Chtěla jsem ti říct, že mě hrozně mrzí, jak jsem se chovala..."
Odmlka. "Je to víc jak půl roku."
"Já vím." Odmlka.
"Ještě něco?"
"Jo."
"Co?"
"Miluju tě."
Odmlka. "Terezo... Co to má kurva znamenat?"
"Jenom chci, abys to věděl. Ahoj."
"A teď co?! Teď mi to jako položíš?"
"Asi jo."
"Skvělý."
Odmlka.
"Ještě něco?"
"Už nic."
Zasmál se. Ironicky. Nešťastně. "Ty se na mě vykašleš, pak o tobě půl roku neslyšim, nevim jestli vůbec žiješ, a pak mi zavoláš, řekneš mi tohle a zase mi zmizíš ze života?"
"Hrozně mě to... všechno mrzí..." Plakala. Zavěsila.
Hodil na sebe bundu, vzal klíčky od auta a vyrazil. Než bude pozdě. Červenou na semaforu ignoroval. Možná neměl... A možná to tak bylo lepší.
Komentáře (3)
Komentujících (3)
Doporučit
TiskZase moc líbilo, tohle je ještě takový množstváí náznaků, který se mi líbí:)
22.11.2006 15:19:00 | Cristinne
Líbí se mi, že čtenář nemá nejmenší tušení, co se v povídce děje, a přesto v něm ty řádky něco zanechají, protože podvědomě TUŠÍ, o co jde.
Taky jsem napsala podobně nekonkrétní povídku - a v komentech se objevil i názor, že jsem to málo rozpracovala a že by dotyčný o hrdinech věděl rád víc. A víc co? Nemyslím, že je to potřeba. Stejně jako taky v téhle povídce jsem i já v té své řekla vše, co jsem říct chtěla.
Tyhle zamlžené příběhy, tyhle úlomky příběhů, mám moc ráda - a těší mě, že nejspíš nejsem sama.
22.10.2006 16:48:00 | Gina Rocca
Jak to děláš, že se vždycky nějak dotkneš místa někde ukrytýho hluboko ve mně? Nechápu. :o) Ale ono je někdy lepší nevědět a nechat se unášet...Čím? No dojmy z povídky přece. (A ty moje jsou dneska víc než dobrý.)
22.10.2006 13:38:00 | Sokolička