Návštěvnost
Nikdy se nevzdávej!
Nikdy se nevzdávej!
Jmenuju se Danny. Jsem černý labrador. Moje životní cesta nebyla jednoduchá, tak mě napadlo, že vám o ní napíšu. Třeba to někomu pomůže. Důležité je: Nevzdát se!
Když jsem se narodil, cítil jsem bezpečí a lásku. Byl jsem spokojený se svou maminkou a sourozenci, ale jednoho dne to mělo skončit. Přijel si pro mě nějaký chlapík a naložil mě do přepychového auta. Jak jsem byl rozrušený, udělal jsem loužičku. To, co následovalo, se mi vrylo do paměti už napořád. Ten chlapík mě seřval, strašně moc mě seřval a několikrát mě vší silou bouchl do čumáčku. Byl jsem zmatený, byl jsem sám, byl jsem smutný. Když jsme se ocitli před "naším" domem, chlap mi uvázal kolem krku mašličku, s nechutí mě vzal do náruče a nasadil rádoby radostný výraz. Poté zazvonil. Ve dveřích se objevila elegantní madam a pohlédla na mě jako na nějakou obyčejnou věc. Pak mě zanesli do obývacího pokoje, kde byly hromady dárků, a položili mne mezi ně. Konečně jsem to pochopil. I já jsem byl dárek. Během chvilky se přihnal tlustý chlapeček a začal strhávat z dárků papír. Radostně se smál, ale mě si ani nevšiml. Chlápek mě vzal a strčil tomu klukovi těsně pod nos, ale ten jenom obrátil oči v sloup a dál se věnoval nové počítačové hře. Ocitl jsem se tedy znovu v autě a za jízdy jsem byl vyhozen někde v lese. Au, dopadl jsem mezi kamení a trny. Ani nevíte, jak jsem se cítil. Schoulil jsem se do klubíčka a potichu brečel. Asi jsem usnul, nevím. Ale vím, že mě probudily hlasy. Někdo mě vzal do náruče a znovu jsem byl v autě. Byl jsem příliš slabý na to, abych otevřel oči. A popravdě, bylo mi jedno, kam mě vezou.
Zavezli mě do útulku. Áááá strašlivé místo. Všude je cítit bezmoc a smutek. Dali mě do klece a já usnul... Po pár dnech jsem si našel nějaké kamarády. Nejvíc jsem si oblíbil kokršpaněla Bena. Nebyl už sice nejmladší, ale trávil jsem s ním veškerý čas, na který nás pustili z klece ven. Navíc jsme bydleli hned vedle sebe, takže jsem s ním byl prakticky pořád. Ben bydlel celý život u staré paní, která ale umřela, a proto už je rok tady. Vzdal naději, že se odsud dostane, tvrdil, že už je moc starý a nikdo ho nechce. Bylo mi ho líto a tenkrát jsem mu řekl: „Nikdy se nevzdávej!“ Tou větou jsem se potom řídil já…
Jednou když nás zase pustili ven, přišel za námi rotvajler Raf se svou bandou. Začali se Benovi posmívat, že je starý a ošklivý a mnoho horších věcí. Ben je nevnímal, ale potom to nevydržel a na Rafa se vrhl. Ten to nečekal a svalil se na zem. Byl ale silnější než Ben, takže se postavil a povalil naopak Bena. Chtěl jsem Benovi pomoct, už jsem se chystal, ale jeden z Rafových kumpánů mě chytil za krk a varoval, že jestli se pohnu, zabije mě. Byl jsem malý a hloupý, bál jsem se, a tak jsem se nehýbal a jenom se vystrašeně díval, jak se ti dva perou a jak z Bena crčí krev. Potom omdlel a Raf s ostatními utekl. Konečně jsem se rozběhl za Benem a žalostně vyl. Ben se ale nehýbal. Potom přijelo auto a odvezlo Bena pryč.
Nikdy jsem ho už neviděl, jednou jsem dokonce zaslechl, že prý umřel. Byl jsem strašně smutný, uzavřel jsem se do sebe a nežral. A pak, jednoho dne přišel ON. Vysoký a usměvavý pán se rozhlížel po ostatních psech a právě prošel kolem mě. Nevím jak to, ale najednou jsem si vzpomněl na tu větu: Nikdy se nevzdávej a začal jsem štěkat. Štěkal jsem strašně moc, hlasitě a bez přestání. A ON… se vrátil!!! Vrátil se a podíval se na mě. Přestal jsem štěkat a zavrtěl jsem ocasem. ON se usmál a přikývl.
Zase jsem se ocitl v autě, tentokrát jsem byl však šťastný. Můj páneček si se mnou celou dobu povídal a chválil mě, jak jsem pěkný a šikovný pejsek. Zastavil před krásným domem s velkou zahradou, na které si hrály dvě děti a jejich maminka. Když nás uviděly, přestaly a rozběhly se k nám. Ano, k nám! Děti jásaly a moje panička objala manžela a vzala mě do náruče. „No ty jsi ale krásnej pejsek,“ pochválila mě taky a já ji radostně oblízl tvář. Vůbec se nezlobila, naopak smála se a pak mě zanesli dovnitř. Domů. K nám domů.
Teď ležím na zahradě pod stromem a sleduju svou rodinu. Děti vyrostly a jejich rodiče zestárli. Ale vlastně se vůbec nezměnili. Pořád jsou milí a hodní, mají se (i mě) rádi a jsou spokojení. I já jsem spokojený a jsem rád, že jsem to nevzdal. Vzpomínám teď na Bena a přeji si, aby tady mohl být se mnou. Ale on je. V mém srdci bude navždycky. „Bene, máš tady papu!“ volá na mě panička. Zvednu se a jdu k ní. Jdu si sníst maso, které mi s láskou připravili. A které s láskou sním.
Když jsem se narodil, cítil jsem bezpečí a lásku. Byl jsem spokojený se svou maminkou a sourozenci, ale jednoho dne to mělo skončit. Přijel si pro mě nějaký chlapík a naložil mě do přepychového auta. Jak jsem byl rozrušený, udělal jsem loužičku. To, co následovalo, se mi vrylo do paměti už napořád. Ten chlapík mě seřval, strašně moc mě seřval a několikrát mě vší silou bouchl do čumáčku. Byl jsem zmatený, byl jsem sám, byl jsem smutný. Když jsme se ocitli před "naším" domem, chlap mi uvázal kolem krku mašličku, s nechutí mě vzal do náruče a nasadil rádoby radostný výraz. Poté zazvonil. Ve dveřích se objevila elegantní madam a pohlédla na mě jako na nějakou obyčejnou věc. Pak mě zanesli do obývacího pokoje, kde byly hromady dárků, a položili mne mezi ně. Konečně jsem to pochopil. I já jsem byl dárek. Během chvilky se přihnal tlustý chlapeček a začal strhávat z dárků papír. Radostně se smál, ale mě si ani nevšiml. Chlápek mě vzal a strčil tomu klukovi těsně pod nos, ale ten jenom obrátil oči v sloup a dál se věnoval nové počítačové hře. Ocitl jsem se tedy znovu v autě a za jízdy jsem byl vyhozen někde v lese. Au, dopadl jsem mezi kamení a trny. Ani nevíte, jak jsem se cítil. Schoulil jsem se do klubíčka a potichu brečel. Asi jsem usnul, nevím. Ale vím, že mě probudily hlasy. Někdo mě vzal do náruče a znovu jsem byl v autě. Byl jsem příliš slabý na to, abych otevřel oči. A popravdě, bylo mi jedno, kam mě vezou.
Zavezli mě do útulku. Áááá strašlivé místo. Všude je cítit bezmoc a smutek. Dali mě do klece a já usnul... Po pár dnech jsem si našel nějaké kamarády. Nejvíc jsem si oblíbil kokršpaněla Bena. Nebyl už sice nejmladší, ale trávil jsem s ním veškerý čas, na který nás pustili z klece ven. Navíc jsme bydleli hned vedle sebe, takže jsem s ním byl prakticky pořád. Ben bydlel celý život u staré paní, která ale umřela, a proto už je rok tady. Vzdal naději, že se odsud dostane, tvrdil, že už je moc starý a nikdo ho nechce. Bylo mi ho líto a tenkrát jsem mu řekl: „Nikdy se nevzdávej!“ Tou větou jsem se potom řídil já…
Jednou když nás zase pustili ven, přišel za námi rotvajler Raf se svou bandou. Začali se Benovi posmívat, že je starý a ošklivý a mnoho horších věcí. Ben je nevnímal, ale potom to nevydržel a na Rafa se vrhl. Ten to nečekal a svalil se na zem. Byl ale silnější než Ben, takže se postavil a povalil naopak Bena. Chtěl jsem Benovi pomoct, už jsem se chystal, ale jeden z Rafových kumpánů mě chytil za krk a varoval, že jestli se pohnu, zabije mě. Byl jsem malý a hloupý, bál jsem se, a tak jsem se nehýbal a jenom se vystrašeně díval, jak se ti dva perou a jak z Bena crčí krev. Potom omdlel a Raf s ostatními utekl. Konečně jsem se rozběhl za Benem a žalostně vyl. Ben se ale nehýbal. Potom přijelo auto a odvezlo Bena pryč.
Nikdy jsem ho už neviděl, jednou jsem dokonce zaslechl, že prý umřel. Byl jsem strašně smutný, uzavřel jsem se do sebe a nežral. A pak, jednoho dne přišel ON. Vysoký a usměvavý pán se rozhlížel po ostatních psech a právě prošel kolem mě. Nevím jak to, ale najednou jsem si vzpomněl na tu větu: Nikdy se nevzdávej a začal jsem štěkat. Štěkal jsem strašně moc, hlasitě a bez přestání. A ON… se vrátil!!! Vrátil se a podíval se na mě. Přestal jsem štěkat a zavrtěl jsem ocasem. ON se usmál a přikývl.
Zase jsem se ocitl v autě, tentokrát jsem byl však šťastný. Můj páneček si se mnou celou dobu povídal a chválil mě, jak jsem pěkný a šikovný pejsek. Zastavil před krásným domem s velkou zahradou, na které si hrály dvě děti a jejich maminka. Když nás uviděly, přestaly a rozběhly se k nám. Ano, k nám! Děti jásaly a moje panička objala manžela a vzala mě do náruče. „No ty jsi ale krásnej pejsek,“ pochválila mě taky a já ji radostně oblízl tvář. Vůbec se nezlobila, naopak smála se a pak mě zanesli dovnitř. Domů. K nám domů.
Teď ležím na zahradě pod stromem a sleduju svou rodinu. Děti vyrostly a jejich rodiče zestárli. Ale vlastně se vůbec nezměnili. Pořád jsou milí a hodní, mají se (i mě) rádi a jsou spokojení. I já jsem spokojený a jsem rád, že jsem to nevzdal. Vzpomínám teď na Bena a přeji si, aby tady mohl být se mnou. Ale on je. V mém srdci bude navždycky. „Bene, máš tady papu!“ volá na mě panička. Zvednu se a jdu k ní. Jdu si sníst maso, které mi s láskou připravili. A které s láskou sním.
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk