o mouše, která už nikdy nechtěla létat II.

Anotace: to se přece nedělá, chtít víc, než dá se dát. to není fér, hrát podle vlastních pravidel, to není fér, chtít jít, když je čas spát, a chce se létat, létat i bez křídel

Malá moucha pořád smutně seděla na parapetu a přemýšlela, jestli to nebyla blbost, ustřihnout si křídla. Jasně, padala, narážela do zdi, když létala, ale bolelo to víc než tahle samota v rohu parapetu? Diskutabilní.

A tak jednoho krásného dne, kdy sluníčko vykouklo zpod mraků, usmálo se na ni a pošimralo ji na bříšku svými paprsky, řekla si moucha (tak strašně nešťastná, strašně nešťastná), že už ji to takhle nebaví. Sebrala posledních pár zbytků své muší hrdosti a postavila se na všech šest. Pak se otřepala, promnula si oči, zamávala sluníčku a rozhlídla se kolem. Nahnula se z parapetu a z té výšky se jí zamotala hlava. A tak se radši otočila o sto osmdesát a otevřeným oknem odcupitala do pokoje. Schovala se v rohu, aby si jí nikdo nevšiml, a přemýšlela, až se jí od čumáku kouřilo, jak se odtud dostane ven. Toho kouře si všiml moucha (mušák), který zrovna letěl okolo, když prchal před nebezpečím zelené plácačky. Přistál přímo vedle ní a zatáhl ji za květináč. A přesně tenhle moucha (mušák) naučil naši malou mouchu, která už dávno nebyla smutná ani strašně nešťastná (tak strašně nešťastná), znovu létat... Létat bez křídel.

A zde pro milovníky happyendů končí příběh o mouše, která už nikdy nechtěla létat.
Ve skutečnosti mouchu a mouchu zelená plácačka za nějaký čas dostihla a jejich osudy nadobro zpečetila. Ale pro milovníky happyendů... Jejich muší duše zůstaly spolu. A pokud se nepřevtělily, možná si někde šťastně poletují dodnes.