MOC MÁLO ČASU

Anotace: Jen takové menší popsání toho, jak může vypadat ta chvilka po smrti. Ta chvilka na rozloučenou...

Strachy se jí sevřelo hrdlo. Začala couvat. Jakoby se snažila jít pryč od toho, co spatřila. Viděla to. A věděla, co bude následovat. Nastal její konec. Pomalinku couvala, až lýtky narazila o kraj postele a spadla na ni. V očích se jí zračil strach. Rozpřáhla ruce a sevřela je z posledních sil v pěsti. Naposledy vydechla a šla cestou, která začínala nový život.
Najednou se jí však ulevilo, byla lehká jako pírko a začala stoupat vzhůru. Postavila se a zahleděla se na svoje tělo, které teď jen bezvládně leželo na posteli. Natáhla před sebe ruku a zjistila že je skrz ní vidět. Stále před sebou natahovala a pokrčovala prsty a s němým úžasem si uvědomila, že je mrtvá. Je snad duch? Anděl? Co je teď? Nevěděla. Stále fascinovaně hleděla na tu, kterou denně vídala v zrcadle.
Pak si to uvědomila. Měla poslední možnost rozloučit se se vším, co měla ráda. Chtěla tady zůstat, ale něco ji táhlo pryč.
Najednou zaslechla kroky, které se blížily k jejímu pokoji. Dveře se rozlétly dokořán a v nich stál on. Její chlapec. Měl pro ni přece dnes přijít. Teď ale jen ohromeně stál ve dveřích a z ničeho nic se vrhl na její postel a začal plakat. Chtěla jít za ním a obejmout ho. Tak moc se chtěla naposledy schovat v jeho náruči, ale nebylo jí to přáno, měla málo času. Napřahovala k němu ruce, když vtom ji někdo chytl kolem pasu a táhl ji nahoru, až se jí vše ztratilo z dohledu a ona už neviděla nic.... jen věčnou tmu.