Hlouběji s Carou

Anotace: -

Se srdcem v kalhotách vyšel posledních pár schodů a nahoře se musel zastavit. Ne snad proto, že by na další cestu neměl fyzicky, ale jeho zdravý rozum dostal v posledních chvílích dost zabrat. ‚Bylo to vůbec doopravdy, co jsem tam dole viděl?’ jeho smysl pro realitu se tomu stále vzpíral. Jako by snad nestačila ta náhlá nicota venku, ale ještě to, co se dělo s Tesií.

Stál na hraně posledního schodu, v předklonu byl opřený o kolena a ztěžka oddechoval. Takže si ani nevšiml, kde se vlastně nachází. To by jistě pro jeho racionalitu byla další rána. Jak by si jen mohl vysvětlit, že z přízemí svého prvního domu vešel přímo do přízemí domu, který rozestavěl necelý rok poté, co od Tesie odešel?

Ale opravdu to bylo tak – když se dostatečně vydýchal, napřímil se a nestačil se divit. Poznával to tu. Zrovna, jako to poznával dole. Jako by schody, které právě zdolal, měly moc ho přenést o celý rok dopředu a o několik desítek kilometrů jinam. S Carou mu bylo příjemně. Také s ní byl o poznání déle, než s Tesií. Ale po zkušenostech z prvního patra, byl skoro rád, že ji tu nikde nevidí. Pokoj mu ublížit nemůže, aspoň to si říkal, když dělal první váhavé kroky po praštící podlaze. Rozhlížel se všude kolem – ta hrůza z před chvílí byla dávno zapomenuta. Dokonce z okna viděl venku louky a ohyb potoka, kde se s Carou často koupávali, když bylo jen trochu teplo. Nedůvěra a obezřetnost rychle vystřídaly spokojenost a uvolnění. Stačilo, aby zrakem zavadil o trofej nad krbem uprostřed místnosti – velká vycpaná hlava divokého prasete – a Nico cítil přesně tu hrdost,která ho prostupovala v ten okamžik, kdy prase skolil. Nebo tady ten obraz hned vedle – pamatoval si, jak neobratně si počínal, když se ho snažil připevnit na zeď, až už se na něj Cara nemohla dívat a raději ho pověsila sama. Mísilo se v něm zahanbení a pobavení.

Bylo to, jako procházet muzeum sebe sama. U každé vitríny se poutník zastavoval a se zatajeným dechem se díval, bál se pohnout, dotknout se, aby se snad ten který exponát neobrátil v prach. Měl takové podivné tušení, že spolu s kteroukoliv věcí tady v místnosti by odešla i část jeho samého. Našlapoval po špičkách, když přecházel od obrazu k oknu, od okna k houpacímu křeslu, které sám dělal a potahoval. Dal si raději ruce za záda a procházel se mezi exponáty, jako by byl turista v muzeu, nebo host na návštěvě. A přitom by u sebe doma.

Dalo by se říct, že už prošel celým tím podivným muzeem, kde hlavní exponát byl stále naživu, když za sebou zaslechl ženský pláč. Nemohlo to být daleko od místa, kde stál, nanejvýš pár kroků, určitě tady v místnosti. Otočil se, aby se podíval, odkud vzlyky vychází.

Těsně u okna k němu zády seděla žena. Mohl by přísahat, že tam ještě před vteřinou nebyla, sám na tom místě stál. Dívka byla už na první pohled křehká a zlomená. Záda měla nahrbená, celá se třásla. Seděla v předklonu na malé stoličce přímo u okna, skoro jako by se tam posadila, aby se dívala ven, ale zcela určitě nemohl nic vidět, hlavu měla moc nízko. A i když ji zatím viděl jen zezadu, začínal tušit, kdo to asi bude. Začínalo mu být jasné, jakou hru s ním tenhle dům hraje.

A jestli měl pravdu, měl se na co těšit, než bude moci tohle prokleté místo opustit. Udělal jeden pomalý krok směrem k dívce, která teď už měla hlavu v dlaních, na stoličce už ani neseděla, byla na ni doslova sesypaná.

Naklonil se k ní a s napřaženou rukou ještě chvilku zaváhal. Musel si užít ten poslední okamžik pochybností. Jakmile se dívka otočí, buďto se jeho obavy potvrdí, nebo vyvrátí. Ale v to druhé moc nedoufal. Olízl si rty, které mu bůh ví proč okoraly a pálily ho, jako by nepil celé hodiny. Poslední nadechnutí a ruku položil na chvějící se rameno před sebou. „Car- ?“ Ale ani nedořekl její jméno.

To co se na něj otočilo, mělo do jeho snoubenky daleko, třebaže to byla ona.

Určitě se nemohl splést – kaštanové vlasy po ramena, růžolící tváře, nádherné, och, tak nádherné karmínové rty, které ještě pořád lákaly na svou smyslnost, jako před lety a oči. Jenže ty vlastně neměla. Namísto krásných modrých očí, jakými na něj v jeho mládí mrkala, jí v hlavě zely dvě tmavé díry.

´Vyplakala si oči,´ napadlo Nica okamžitě. Odvrátil pohled tak rychle, jak jen to šlo, ale nebylo to dost rychle. Už to jednou viděl a teď bude mít její pohled-nepohled neustále před očima. Zastyděl se. Moc dobře znal příčinu jejího pláče.

Cara se postavila, ale bylo zřejmé, že nevidí. Ozvala se rána, jak se stolička překotila, protože o ni zavadila nohama. V okolním tichu to byla hrozivá rána. Nico sebou trhl, jak ho zvuk vylekal. Ale dál se nic nedělo. Prostě tam jen tak stála a starý poutník sebral znovu odvahu, aby se podíval.

Dívka byla krásná. Křivky vystřižené jako z nejkrásnějších představ. Na rozdíl od jeho první dívky, byla ale ta druhá oblečená. Měla na sobě nádherné šaty. Zdály se bílé s jemným nádechem modré. Dokonale na její postavě seděly a ona vypadala jednoduše nádherně. Ještě aby ne, když se jednalo o šaty svatební. Dokonale jí vykreslovaly všechny linie těla, splývaly přes kolena a asi v půli lýtek končili lehkým řasením. Výstřih byl tak akorát, jemně dával tušit, co skrývá, ale neodhaloval zbytečně moc. Šaty byly na ramínka, takže ramena měla obnažená. Ale výše se podívat neodvažoval, bál se, že by to viděl znovu. Byla krásná nevěsta a nechtěl si tu představu kazit.

Beze slova nebo jakéhokoliv zvuku pozvedla ruku. Vystřelila prst tak, že ukazovala Nicovi za záda. Muž chvilku nechápavě sledoval ruku, než mu došlo, co se mu dívka snaží gestem říct. Nejdřív jen otočil hlavu přes rameno, ale nic neviděl, musel se otočit celý.

Za ním na stěně viselo zrcadlo. Předtím si ho nevšiml, ale je možné, že tu bylo už od začátku. Nebylo na něm nic zvláštního, nebyl důvod, aby si ho všiml. Ale byl v něm jen jeho odraz. Nechápavě se ohlédl přes rameno na Caru a pokrčil rameny.

„Podívej se!“ vyjekla a vyrazila směrem k němu. Nico se jí začal bál, v jejím hlase byla zakořeněná nenávist a zloba. „Jen se podívej!“ Druhou rukou mu zatlačila na rameno, aby se pohnul směrem k zrcadlu. Ačkoliv na těle nabyla nijak zohavená a její dotyk byl pořád stejný, jako v době, kdy spolu byli, štítil se jí víc, než dívky, které se kdesi pod nimi škvaří v lávové propasti.

Když se k zrcadlu dost přiblížil – tak, že kdyby natáhl ruku, mohl by se skleněné plochy pohodlně dotknout – začínal rozeznávat obrysy postav. Bylo to, jako by se za zrcadlem pochybovali duchové a jejich stín prostupoval přes sklo. Podle siluet se dalo usuzovat, že se jednalo o muže a ženu. Nico se netrpělivě poohlédl přes rameno, ale Cara už tam nebyla. Nyní mu stála po boku a prázdnými očními důlky sledovala stínové divadlo na skle. Jejich odrazy tam nebyly. Posunkem hlavy mu dala najevo, že chce, aby se díval dál. Raději to udělal, jen aby se vyhnul jejímu pohledu.

Žena byla nejdříve sama u levého okraje zrcadla, muž na pravé straně. Oba stíny chodily a vůbec se chovaly, jako by to byly normální živí lidé. Dívka něco šila, nebo házela slepicím, nedalo se to přesně poznat. Muž chodil na své polovině pořád sem a tam. Náhle se za ním začalo zrcadlo měnit v temnotu, která rychle požírala okolí. Muž se před ní snažil uniknout a překonal tak polovinu zrcadla, kde se nicota zastavila. Takže teď bylo zrcadlo z poloviny černé a na druhé polovině se stíny konečně potkaly.

Chvíli kolem sebe jen tak chodily, poohlíželi se po sobě, než k sobě přistoupily a v objetí se něžně, ale zároveň bázlivě políbily. Trvalo to jen zlomek sekundy, letmý dotek na rty toho druhého. Nica jeho vlastní rty zapálily.  Cara se nalevo od něj také zachvěla.

Scéna zrcadelního divadla se mezitím opět změnila, zatímco mu muž nevěnoval pozornost. Temnota zmizela, postavy milenců se opět mohly pohybovat po celé ploše skla. Radostně chodili tam a zpět, drželi se za ruce, podle pantomimy jejich těl si asi povídali.

Jakmile znovu dospěli na konec zrcadla, už se neotočili, aby vyrazili v objetí zase zpět. Dívka se posadila na zem a chvíli k muži vzhlížela, než ji následoval. Objal ji kolem ramen, dívka mu položila hlavu na rameno a společně zaklonili hlavy.

„Pojď,“ zatahala mu Cara za rukáv. A ačkoliv sama nemohla nic vidět, celkem obstojně ho dovedla přes celý pokoj k oknu. Venku se zatím setmělo. Bylo krásná letní noc. Když se postarší muž vyklonil z okna, aby se rozhlédl, ovanul ho jemný vítr. Usmál se.

Úsměv mu ale na tváři rychle zmrzl, když si všiml opět těch dvou stínů. Tentokrát dostaly nějaká provizorní těla, ale Nico je poznal. Seděly přesně ve stejném objetí, jako v zrcadle. Seděly na okraji potůčku, který kolem protékal, nohy si máčely ve vodě a smály se. Muž se opřel dlaněmi o parapet a odtáhl se od okna. Výraz v očích se mu změnil ze zvědavého na chápající. To byli oni – on a Cara. Před mnoha a mnoha lety. Ale tenhle okamžik si pamatoval, jako by se to stalo sotva včera. Na břehu „jejich“ potůčku ji požádal o ruku.

Dívka ve výstřihu zorného pole, ohraničeného oknem, vyskočila na nohy, pištěla štěstím a svého milého objímala a líbala. Už to udělal.

Starý muž se odvrátil, nechtěl, nemohl se na to dívat. Ale stíny v zrcadle byly věrnou kopií postav venku – stejná radost, nadšení, radostné očekávání, uspokojení. „Caro, já…“ obrátil se k ní a snažil se to vysvětlit, omluvit se.

„Ty co?“ vyštěkla. Temné otvory v hlavě upřené na něj.

Bylo to, jako by z něj ty nekonečné tunely vysávaly energii. Najednou se cítil hrozně zesláblý. Sklonil se, aby postavil stoličku, kterou předtím dívka překotila a posadil se na ni.

„Všechno jsi zničil!“ pokračovala dívka. „Snad si nemyslíš, že to teď vysvětlíš!“ Začala natahovat k pláči. „Já tě opravdu milovala!“

„Já tebe přece taky,“ snažil se udržet její pozornost, rozhodně nechtěl vidět, jak se z těch očí, co nemá, hrnou slzy. „A měli jsme se přece hezky. Tak hezky.“

„To mi říkáš ty? Já tedy neodcházím, když se mám hezky!“ už ani nebyla schopná křičet. Hlas jí přeskakoval a stalo se to, čeho se muž na stoličce obával. Z vyplakaných očí se hrnuly další slzy.

´Proboha! To přece není možné!´díval se na její obličej, strachem byl ochromený tak, že se nemohl vůbec pohnout. Seděl na stoličce jako přimražený. To, co Caře stékalo po tváři, nebyly normální slzy. Nebyla to slaná voda, co jí zanechávalo cestičky na obličeji, ale krev!

„Kéž bys mohl aspoň z části trpět, jako já,“ pokračovala dívka po chvíli, kdy bylo ticho.

´Tak tohle ne,´ řekl si Nico a napřel všechnu svou sílu, aby se postavil. Nehodlal tu jen tak sedět a nechat se od ní terorizovat. Jistě, to co jí udělal před lety, nebylo hezké, ale čeho je moc, toho je příliš! Bylo sice těžké přemluvit svaly ochromené panikou, ale nakonec se mu kolena pohnula a on se postavil. Ale když chtěl udělat krok směrem ke schodům, aby už mohl tohle prokleté místo opustit, nešlo to. Aniž by si toho všiml, nohy mu doslova zarostly do země, zatímco seděl. Podlaha mu teď sahala přibližně do poloviny lýtek, takže odejít opravdu nebylo možné. Dům ho nutil, aby tohle drama o jedné osobě shlédl až do konce. Sice se ještě chvíli snažil nohama pohnout, možná vylomit podlahu, ale za chvíli poznal, že je to marné. To nebyla ta podlaha, kterou pokládal, to nebylo obyčejné dřevo, které by se mohlo zlomit.

„Jen se posaď,“ strčila do něj Cara rukou, takže znovu žuchnul na židli. Hrozivě blízko se k němu přiblížila stále plačícím obličejem. Muž se snažil odtáhnout, co mu to jen jeho tělesné možnosti umožňovaly. Krůpěje krve odkapávaly z dívčiny brady, kde se obě cesty setkávaly. Nico už měl několik kapek na kolenou, stehnech, hrudi, teď mu dívčina krev skrápěla levé rameno. To se ještě dalo vydržet. Ale kdyby mu byť jen jedna kapka dopadla na obličej, na holou kůži, zbláznil by se, to věděl. „Bojíš se?“ pronesla tiše. Její hlas zněl úplně jinak, než by měl. Nebylo v něm ani stopy po nějaké pohrůžce nebo špatném úmyslu, spíš to pronesla skoro až medovým hlasem. Ale Nicovi se stejně strachy postavily chloupky vzadu na krku. Stačilo, aby se jen o milimetr pohnula a její krvavé slzy by skončily na jeho neoholené tváři.

„Prosím ne!“ uniklo mu polohlasně a v očích se mu zračil děs z očekávaného.

Místo odpovědi dívka naklonila hlavu nad pravé rameno, chvilku se na svou oběť koukala a pak se rychle odvrátila a poodešla.

Muži na stoličce to v hlavě šrotovalo o sto šest. ´Co se to děje? O co jí jde? Proč mě tu takhle nechává?´ Mlčky a nechápavě sledoval její počínání, zatímco ona se sunula na druhý konec pokoje, ke schodům, kudy Nico do pokoje vstoupil. Zastavila se u obrazu, který tam visel. Chvíli dělala, jako by si ho se zaujetím prohlížela a pak k němu pozvedla ruku a jemně, sotva znatelně se dotkla rámu. V tu chvíli se obraz začal rozpadat na miliony malinkatých prachových zrníček a ta padala k zemi nesená průvanem. Bylo to, jako když si vítr v bouři pohrává s pískem. Pomalu, zprava do leva se obraz drolil, Nico to sledoval se svého místa a cítil, jak ho opouští síla. Opravdu, jako by s tím obrazem byl nějak vnitřně spojen.

Nikdy sice na duši a podobné žvásty nevěřil, ale jestli se mu teď právě kousek té neodloupl, tak nevěděl, co jiného to může být. Bylo to totiž trochu víc napravo, než je srdce, na plíce to zase bylo moc vysoko. Ale najednou v tom místě cítil větší prázdnotu, než jaká tak kdykoliv předtím byla.

Cara se na něj podívala opět přes rameno. Slzy už jí netekly, jen po nich zbyly rudé cestičky na dívčině tváři. V koutcích jí zaškubalo, jak se v první chvíli snažila potlačit úsměv. Pak si asi řekla, že je to vlastně jedno a začala se usmívat naplno. A s tímhle výrazem došla ke křeslu, u kterého se Nico předtím zastavil a na které měl tolik hezkých vzpomínek. Stačil jeden jediný dotyk konečky prstů a celý proces se opakoval, přesně jako s obrazem. Sedačka se začala pod rukama rozpadat, jako by její dřevo dočista skrz naskrz prožrali červotoči. Pak stačil jen jeden dotyk, nebo silnější záchvěv větru a celý kus nábytku, na který byl tak hrdý, se rozsypal. Navíc znovu cítil ten pocit uvnitř, jen tentokrát byl silnější. Mohlo to být způsobené tím, že ten obraz se jen snažil pověsit, kdežto křeslo celé vyrobil? Mohl mít k té druhé věci větší vztah?

Najednou si připadal skoro úplně prázdný. Asi jako když necháte na dně skleničky – je tam toho tak žalostně málo, že už nemá cenu pít, ale přeci není ještě docela prázdná. Nebylo to nepříjemné nebo bolestné ve fyzickém smyslu slova, ale přece ho to bolelo.  Úsměv na Cařině tváři se ještě o něco více roztáhl, když si všimla, jak její někdejší snoubenec trpí.

„Zajímavý pocit, co?“ zakrákorala. „Jen si ho užívej,“ doslova odtancovala od hromádky prachu a pilin a přesunula se k trofeji na zdi.

Nico byl momentálně natolik rezignovaný, že ani nedokázal klást odpor, byť jen slovní. Prostě jí nechal, ať dělá, co uzná za vhodné a on to snad nějak vydrží.

„Trofej,“ odfrkla si dívka. „Ostatní mají doma draky, orky, obry, ale my jsme byli hrdí na to, že jsi skolil prase,“ uchichtla se. „Ani nevíš, jak dlouho jsem na tuhle chvíli čekala,“ opět napřáhla ruku; stačil jen lehký dotek a celá vycpaná hlava byla ta tam.

„Tohle je šílené,“ vyjekl Nico, zatímco ho vevnitř svírala další vlna prázdné bolesti. „Proč to proboha děláš?“

„Ty to opravdu ještě nechápeš?“ zaměřila svou pozornost opět na něj. Bylo otázkou několika kroků, než byla u něj. Tentokrát se posadila na podlahu jemu po levici a vzhlédla. Byl to jen okamžik, kdy mezi nimi bylo ticho, ale Nico v té chvíli pochopil. Pochopil víc, než kdyby mu to vše složitě několik hodin popisovala a vysvětlovala.

Chtěla mu vrátit všechnu tu osamělost, všechen smutek a beznaděj, kterou zažívala, když odešel. V pokoji už toho ale moc nezbývalo, co by se dalo obdobným způsobem použít k jejímu temnému plánu. Ale Cara se ani k odchodu neměla. Jen zvedla vzdálenější ruku a dotkla se ho na paži. Byl to příšerný pocit, ale Nico ani neucukl. Možná se smířil s tím, že ať se mu stane cokoliv, zaslouží si to; nebo mu to našeptal tenhle dům.

Nicméně ruka dívky se na jeho kůži nezastavila, ale začala jí procházet, jako by se nořila ho husté kapaliny, pomalu její dlaň mizela v ruce jejího vězně.

Starý poutník začínal postupně ten „dotek“ cítit všude. Nepříjemný mokře chladný pocit mu postupoval paží vzhůru, až přešel z ramene do hrudi. Bylo to, jako by se ho dotklo tisíce hladných prstů najednou, prostupovaly masem, šlachami, svaly, kostmi; byli prostě všude. Slídily. Jako by něco hledaly.

Pak se najednou zastavily. Z čista jasna. A pan Nico pocítil děsnou svíravou bolest na tom místě mezi srdcem a plícemi. Na tom, kde podle doktorů nic není. Imaginární dlaň mu stiskla ten zbyteček duše, co mu ještě zbyl po Cařině řádění v pokoji.

A pak to stejně rychle přestalo. Jen tak. Dívka ruku opět vyndala a postavila se. Když se poutník rozhlédl kolem, všiml si, že už tam není. Dokonce nohy měl volné. Usmál se a postavil se. Vyzkoušel obě hony, které už měl docela dřevěné, ale kupodivu ho poslouchaly. Další vlna úsměvu… ale počkat. Co to má na tváři? Jako by ho tam něco pálilo. Zvedl dlaň, aby se toho dotkl, sundal to, otřel nebo co se s tím dá dělat. Ale byly to slzy. Udiveně si prohlížel mokré konečky prstů.

Tak se jí to povedlo. Už nemám duši. Neumím už nic prožívat správně. Rty se mi smějí, ale oči brečí. A vevnitř necítím nic.

Ta skutečnost se ho dotkla víc, než si v první chvíli odvážil připustit. Ale pokud jeho druhá přítelkyně zvládla něco takového, co se vůbec může dít dál? Začínal si totiž pomalu zvykat, že dům vyslyší jeho nejhorší obavy a přidá mu ještě něco málo návdavkem, aby se náhodou nenudil.

Pomalu začal stoupat po schodech do dalšího patra. V krku měl obrovský knedlík.