Tatínkova firma

Anotace: Netuším, co bych sem měla napsat, pozitivní na tom je, že je to krátký

Členové společnosti se znechuceně podívali na tlustého muže narvaného v pletené vestě. Muž rudnul čím dál víc, masitý krk se napínal k prasknutí, jak ho límec košile škrtil víc a víc... Na ostatních bylo vidět vroucné přání, aby ho konečně klepla pepka. Bohužel ten pán, dusící se vlastním smíchem, přežil i tenhle svůj vtip.
Dívka v černých síťovaných rukavicích si znechuceně odfrkla a dramaticky si přelízla rty černou rtěnkou.
,,Trapný. Jako vždycky.“
Muž na ni pohlédl s uslzenýma očima a přátelsky ji plácl po ramenou.
,,Všechny děti nenávidí své rodiče, kteří je krmí. Jednou ale, má milá, zjistíš, jak ti bylo u táty a mámy dobře.“
Dívka na něj lakonicky pohlédla, suše podotkla: ,,Dámy a pánové, poroučím se. Další gag bych nesnesla, praskla bych smíchy.“
Její slova odpálila další salvu smíchu. Tentokrát se smáli všichni. U toho tlustého muže prostě bývalo každý pátek veselo.

Od stolu se zvedl blonďatý mladík. Pracoval u Norberta teprve měsíc; ze slušnosti přišel k Norbertovi trávit páteční večer v jeho malém karetním klubu. Upřímně řečeno se mu to jevilo jako dost snobský přežitek. A jakožto pouhý autor firemních webovek do sešlosti postarších tatíků a maminek nezapadl. Ovšem na Norbertově dceři Roxaně vskutku něco bylo. Kdyby si člověk odmyslel ty černé nehty a bílý pudr, mohla by být i docela kočka... Navíc výstřih svědčil docela o slušném vybavení.
Toaleta měla být na konci chodby. Šátral po stěně marně hledajíc vypínač. Vrhla se na něj z temnoty jako upír. Jen tak tak zadržel obsah svého močového měchýře. Líbala ho jako o život, šátrala po rozkroku. Vlastně ani nevěděl, má-li se jí bát, nebo jí to udělat. Ve znuděné Roxaně zřejmě bylo víc života, než dávala u stolu najevo.
,,Měl bych se vrátit,“ řekl zapínajíc si poklopec.
,,Nemusíš, počítá s tím. Proto tě sem taky pozval, nahání mi chlapy do postele.“
Nevěřícně zvedl obočí.
,,Bojí se, že jsem na ženský.“
Nemohl se nezeptat: ,,A seš?“
Samolibě se usmála, zatáhla ho do pokoje.
Držela si ho ve spárech jako kořist.
,,Nenávidim ho, je ubohej, trapnej, prachatej... To poslední je vlastně klad.“
,,Kolik ti vůbec je?“
Ukázala deset prstů a pak ještě šest. Proboha, spal s šestnáctkou. Až jí řekne, že si ji nevezme, podřeže se.
,,Máš hezký vlasy,“ pohladila ho.
I když mu to nebylo nepříjemné, pro jistotu se zvedl a odešel. Omluvil se Norbertovi, že mu není dobře, a odešel.

Skláněl se k počítači, ze kterého se kouřilo. Rezavá sekretářka se točila na židli, nožku přes nožku, kousala si nehty a rudla rozpaky. Zřejmě proto, že ten přístroj doslova roztavila. Dveře kanclíku se rozlétly a místnost setměla přívalem černé. Roxana.
Beze slov mu vrazila facku. Zrzka na židli se zavrtěla. V koutcích jí zacukalo. Výborně, jen ať se baví.
,,Nepřišels,“ konstatovala Roxanka suše.
Pokrčil rameny.
,,Ty zmetku, neřikej, že se ti to nelíbilo,“ syčela jak pára nad hrncem, obličej se stahoval do bolestné grimasy.
Pohled jí padl na kouřící komp. Vztekle ho popadla a chystala se ho na něj hodit. Sekretářka si pro jistotu dala ruce před obličej - kdyby se dívka netrefila.
Její pohyb přilákal Roxaninu pozornost a taky jí počítač začal pálit do rukou.
,,To jste takhle rozvařila vy?“
Zrzka přikývla.
,,Jak, proboha?“
Pokrčila rameny.
Roxana položila doutnající věc na zem. Koutkem oka zaznamenala, že se Kryštof vytratil.
Sekretářka se nesměle zeptala: ,,Stojí ti vůbec za to? Přijde mi moc hubenej...“
Roxana mávla rukou a beze slov začala rezku líbat. Koneckonců tatínkova firma byla její rtěnkou označkovaná dokonale, hlavně, aby se dcera nenudila.