Plamínek svíčky

Anotace: Chtěla jsem napsat povídku, která by vypovídala něco málo o mně. Jenže asi po 10 řádcích jsem se nějak ponořila do říše fantazie a ... však to znáte. Doufám, že to není úplná blbost...

Sedím tiše, jsem ponořená do ticha. V pokoji je skoro úplná tma. V průvanu se jen mihotá slabounký plamínek svíčky. Jak září, jak svítí. Vypadá tak nevinně. Tak malý plamínek a jak dovede pálit. Je tak falešný. Stejně jako spousta ostatních věcí na tomto světě. I já jsem někdy taková, to vím. A jsem i hodně naivní. Stále věřím, doufám, že i ta nejmenší naděje na světě zazáří do šera jako jasný plamínek svíčky. Jenže místo toho se kolem prožene průvan a naděje uhasne. Všechny mé naděje takto zhasly. Už nevěřím. Nevěřím v to, co jsem věřila dříve. V lásku, v život, v štěstí... všude samé pády směrem ke dnu a ze všech stran mne obklopuje jen a jen samá zrada. Zradí kamarád, zradí milenec, zrazuji i já.. Vím, že mé falešné činy, má slova plná lži ubližují druhým, ale kdyby jich nebylo, pravda by bolela mnohem víc. A tak dále žiji svým dvojím životem.
Ve dne vždy vzorná studentka. Tuhle holku musí mít každý rád. Všichni spolužáci k ní vzhlížejí s obdivem a úctou, jak všechno skvěle zvládá, jak je ke všem milá, nelže a neublížila by ani mouše. Přitom ale nejvíc ubližuje sama sobě. Jenže to už nikdo nevidí. Stejně tak nevidí, že i lže. Jim všem a nejvíc zase sama sobě. Ale s přicházejícím soumrakem se z té hodné tatínkovy holčičky stává někdo jiný. Sraz s partou, cesta do místního klubu, i to, jak do sebe nalévá první panáky, si moc dobře pamatuje. Stejně tak i to, jak si zapaluje cigaretu a během pár vteřin začne vydechovat ten šedý dým. Spolu s tímto smrtícím kouřem ze sebe vydechuje i něco jiného. Něco, co ji uvnitř dusí, smrtí. Bohužel ty cesty domů, když se začíná rozednívat, jí v paměti moc nezůstávají. Vypila toho až příliš. A když pak druhý den konečně se vyspí z kocoviny, s klidem rodičům odpoví, že přišla jako vždy ve dvě ráno a téměř střízlivá. Jako vždy.
Rodiče neví o mém druhém životě. Přitom by stačilo tak málo, aby i ta nejtemnější tajemství mého já spatřila světlo světa. Stačilo by otevřít můj deník, který vždy mohli najít u mne pod polštářem. Dobře věděli, kde ho ukrývám před zraky všech nevítaných zvědavců. Věřili mi bezmezně a mysleli se, že tam popisuji akorát svůj denní život - cestu do školy, nudu o hodinách matematiky, co jsem měla ten den k obědu a kdo ví co ještě. Prostě tu světlejší stránku mé osoby.
Vždyť nevěděli dokonce ani o tom, že jsem milovala jeho. Že jsem věřila, že i když mi je tělem vzdálen spousty kilometrů, tak jeho duše je stále se mnou. Jak jsem jen mohla být tak naivní? Myslela jsem, že on mě chápe, váží si mě. Měla jsem jen malý plamínek naděj, ale i ten občas stačí ke štěstí. Dokonce jsem lhala těm, které miluji a oni milují mne - i přes všechny mé dobré i zlé činy. Těm, kteří mne milují pořád - rodičům. Jak mi mohli věřit, že skoro celý víkend budu spát u kamarádky a že se budeme třeba učit? Místo toho jsem však prožívala ty nejkrásnější chvíle. Chvíle s ním. Teď však jeho vášnivé objetí vystřídá objetí mé milující matky.
Po tvářích mi začnou téct slzy. Přemýšlím tu nad sebou a cítím lítost. To je můj život tak ubohý? V návalu sebelítosti a vzteku popadnu svůj deník. Začnu vyšklubávat listy a přikládám je nad plápolající oheň svíčky. Užasle se slzami v očích koukám, jak všechny stránky popsané mým vlastním bídným životem nenasytně olizují plameny a jak se všechny mění na popel. Tedy skoro všechny.
Z poslední strany, kde je popsáno poslední setkání s Radkem, se nekontrolovatelný ohnivý jazyk místo papíru začne sápat i po mé ruce. Tak moc pálí ten malý plamínek. Pálí tak moc, až hořící cár papíru upustím na zem. Leknutím převrhnu i svíčku. Všechny papíry na stole náhle vzplanou. Nevěřícně koukám, jak hoří celý stůl. I podlaha se stává ohnivým peklem. Chtěla bych utéct. Nejde to, dveře jsem zamkla, aby mne při mém rozjímání o životě nikdo nerušil. Připadám si uprostřed toho ohnivého kruhu tak bezmocná. Tak malinká. Maminko! Pomoz mi....
Probudím se až za několik hodin v nemocnici. Jen matně si vzpomínám, jak jsem podpálila celý svůj pokoj a málem i sama sebe. Nade mnou vidím stát anděla. Pláče, ale jsou to slzy štěstí. Políbí mě na čelo. Ne, není to anděl. Je to mamka. Vypráví mi, jak z mého pokoje byl slyšet jen hrůzný křik a pláč, dým se valil zpod dveří. Museli s taťkou vyrazit dveře. Rozpláču se. A přísahám sama sobě a možná i Bohu, že chci začít znovu. S čistým štítem. Už žádná lež a zrada, už žádné falešné plamínky nadějí.