Proč si to udělala mami?

Anotace: trochu o mně... život ve strachu

Srdce mi buší o sto šest. Poslouchám a nic. Ještě nejde. Už je deset hodin. Slzy se mi začínají drát z očí. Mám strach, co zase bude. Jdu do pokoje a přemýšlím. Kolem jedenácté hodiny přehluší to ticho dlouhé zazvonění. Panebože už je tady. Co zas uvidím. Taťka jde otevřít a už nadává. Matka stojí mezi dveřmi, celá se kymácí a velice pomalu se sezouvá. Je úplně mimo. Zase chlastala. Z chodby se ozývá křik. Zalezu si raději do postele a přikryju si polštář hlavou. Slzy už nejdou zadržet.

Takhle to bylo pořád, ale člověk si časem zvykne. Ve dvanácti jsem ji viděla. Zase opilou a líbala se s cizím chlapem. Tenkrát mi to tak nedocházelo. Byla jsem ještě „malá“ a nějak zvlášť jsem si to nebrala. Čas plynul a já už byla v deváté třídě. Jednou jsem přišla domů, odemkla dveře a slyšela hrozný hluk rádia. Řvalo na plný pecky. Úplně se mi roztřásly kolena. Pomalu jdu do kuchyně. Rádio stojí na lince a na něm se válí tričko. Dveře do obýváku jsou otevřené. Tam je ona, ale není sama, je tam s ní i nějaký chlap. Je celá nahá a když mě zpozoruje, snaží se zavřít dveře. Pokouším se je otevřít, ale má větší sílu. Přitom na ni křičím. Co tu ten chlap dělá a ať vypadne. Dveře nepovolily. Seberu se, stačím si zavázat body na chodbě a třísknu s dveřmi. Procházím venkem a slzy mi tečou po tváři. Úplně se dusím pláčem. Zahledím se k domu své kamarádky. Potřebuju to někomu říct. Zazvoním a otevře její brácha. „Je Alča doma?“ zeptám se. „Není,“ odpoví. „To je škoda,“ řeknu sklesle. Mám chuť mu všechno říct, protože je to dobrý kamarád, ale nejde to. „Tak ahoj,“ chystám se k odchodu. „Mám jí něco vzkázat?“ ještě za mnou stačí zavolat. Zakroutím hlavou.

Jsem v tom sama. Odvážím se vrátit domů. Snad už tam nebudou. Na schodech stojí on se skloněnou hlavou. Vůbec si mě nevšímá. Vypadá to, že taky něco vypil. Trochu se mu leskly oči. Dveře jsou pootevřené, takže nemusím odemykat. Zabouchnu je za sebou. Matka stojí v šatně a snaží si připnout hodinky. Má toho v sobě dost. Začnu na ní křičet: „Víš, co si teď o tobě myslím? Že jsi děvka. Nikam nepůjdeš. Zůstaneš doma,“ vůbec si mě nevšímá, stačí jen prohodit: „Není to tak, jak si myslíš.“ Chystá se k odchodu. „Myslíš, že jsem slepá? Tak víš co? Běž si s ním. Běž a užij si to!“ Vztekle za ní bouchnu dveřmi. Je mi jedno, jestli to slyšeli sousedi. Chce se mi brečet, ale to nejde. Za chvíli přijde sestra a taťka. Nic nesmí vidět. Chci je toho ušetřit. Zahladím všechny stopy. Ustelu postele. Schovám její podprsenku a tričko. Za chvíli chrastí klíče v zámku. Přišla sestra a ptá se: „Kam šla mamka? Viděla sem ji dole.“ „Nevím,“ řeknu a pustím si televizi. Přece jí to nemůžu říct. Je ještě malá. Musím ji ochránit. Taťka přišel za chvíli. Přišel za mnou do obýváku a ptá se: „Kde je?“ „Nevím,“ odpovím standardně a snažím se být v klidu. „Není ti něco?“ zeptá se podezřívavě. „Nic mi není,“ odpovím s vyrovnaným výrazem ve tváři. Odešel a já zůstala sama. Celá jsem se rozklepala. Bude to moje tajemství. Nikomu to neřeknu. Nechci nikomu ublížit. Bude to břímě, které si ponesu sama životem.