Naděje umírá poslední

Anotace: ...příběh o tom, že naděje umírá poslední, ale taky o tom, že po naději může zemřít ještě někdo... člověk a láska...

Usnula. Slzy na tváři jí zaschly a zanechaly po sobě jen slané stopy. Odbila půlnoc a venku se na obloze objevily první známky ohňostrojů. Výbuchy petard Danielu probudily. Sáhla po svém mobilu, aby se podívala, kolik je hodin. Paráda, zrovna prožívá první sekundy nového roku. Nejdřív se pousmála, protože i když spala jen pár desítek minut, cítila se odpočinutá. Jenomže úsměv jí zamrzl, když si vzpomněla na události minulého dne. A vlastně už i události minulého roku. Zase se jí spustily slzy. Proudem. Je sama. Sama ve svém bytě. Bez přítele, bez milence. „Proč?“ Kladla si otázku… Pohlédla směrem k roztržené obálce na nočním stolku. Poslední vzpomínka na jejího přítele. Teď už ex-přítele. S roztřepanýma rukama znovu vzala dopis do rukou a pátravě jej prohlížela a četla v něm, jakoby chtěla najít něco, co rozvrátí všechno v tom dopise, co jí ukáže, že celý dopis byla jen fikce. Marně…

„Danielo, nemůžu už dál. Tíží mě, že díky mně jsi přišla o přátele a o rodinu. Jsem prostě grázl. Myslím, že ani za sto let nepochopí nikdo z tvých blízkých, že jsem kradl, protože jsem musel. Jinak by moje máma zemřela. Vrať se k rodině a řekni jim, že my dva už nikdy spolu nebudeme. Bude to takhle lepší. S láskou Petr…“

S láskou… „Když s láskou, tak proč mě opustil?“ dívala se na sebe Daniela do zrcadla, které se vzápětí roztříštilo na tisíce drobných kousků. Po rukou jí stékalo pár pramínků krve. Pustila vodu a rány si omyla. Co byla bolest krvavých ran proti bolesti na srdci? S obavami zvedla telefon a vytočila číslo. „Mami?“ skoro zašeptala do sluchátka. „Mami… Já… Petr ode mě odešel…“ zajíkala se a snažila se mámě vysvětlit svou situaci. „Danielo, my dvě už si prostě nemáme co říct…“ zněla odpověď osoby, která ji jako malou houpala na kolenou, zpívala ukolébavky, četla pohádky. „Mamiii!!!!!“ zakřičela Daniela, schoulila se na postel a plakala. Je sama. Sama na celém světě…

…

„Podívej, mami, co je té paní?“ ukazoval malý chlapeček na roh ulice, kde se krčila vrásčitá postarší žena. Daniela. „To nic, synáčku, ta paní čeká, že se jí vrátí její stará láska. Vysedává tady už víc jak dvacet let. Víš, ta žena je blázen, její přítel se už určitě nikdy nevrátí, ale láska je prostě nejmocnější a naděje umírá poslední…“ odmlčela se maminka chlapečka.

…

Začaly bouchat petardy. Další nový rok. Daniela postávala na rohu ulice a plakala. Jako každý Silvestr, jako každý den, jako celých dvacet dva let od doby, co ji opustil Petr. Byla zmrzlá a sotva schopná se pohnout. Rozhodla se vrátit do svého bytu. Když tu na protějším chodníku zahlédla osobu. Pohybovala se povědomou chůzí. „Petře!“ vykřikla, posbírala všechny své síly a rozběhla se přes cestu směrem k Petrovi. Petardy bouchaly a mezi ně se vmísila ještě jedna rána. Danielino tělo na kapotě a čelním skle řidiče, který už nestihl zabrzdit.

„Petře, už nic nezmůžete, je mrtvá…“