Bez hněvu

Bez hněvu

V pověrách osamělých poutníků se říká, že dřív nebo později nadejde okamžik, kdy uprostřed ztichlé krajiny uslyšíte hlas. Nebude to žádný zázrak a dokonce k vám ani nebudou promlouvat andělé.... bude to vaše srdce.
Je to jako šelest, který ihned pomine a musíte se velmi soustředit na to, nepropást okamžik, kdy k vám vaše srdce promlouvá. Ono to totiž rádo dělá tehdy, když to nečekáte. Zkouší si vaší pozornost a když tento okamžik pomine, rozhodne se, jestli to udělá znovu a nebo utichne a stane se němým pozorovatelem.
Tak už to srdce dělávají, nevybírají si vhodné okamžiky k tomu, aby pozdravili svého nositele. Prostě se to stane.
Někdy také vyčkají na chvíli kdy jste sami, aby na vás tak trochu zaútočili a pokud i tehdy budete hluší, už to možná nikdy neudělají. Ale pokud je vyslyšíte?
„Ahoj“ zaťuká o kousek víc uvnitř vašeho těla.
Já na to obvykle odpovídám úsměvem. S veškerou láskou, kterou mu mohu opětovat. Proč to tak je, je docela zajímavá historie. Ale vždycky po té, co se nejprve usměju malou chviličku zaváhám, trochu ho chci potrápit, tak jako ono trápilo mne za ty roky tichosti.
„Srdce moje, dlouho jsme spolu nemluvili.“ Odpovím konečně a cítím, jak se opět rozbuší. I ono má radost.
„Stýskalo se mi.“
Znovu se musím pousmát a tentokrát odpovím okamžitě. „Mě taky, maličké.“

Dnes už je pro mnohé lidi snadné naslouchat svému srdci, svěřovat se mu a žádat ho o rady. Koneckonců, je v tom trochu kouzla, protože jen ono zná odpovědi na vše, co nás trápí a pokud je, je prostě s vámi jako ten nejlepší přítel. Jste to zkrátka vy, ve velmi silné a čisté esenci, přesahující lidské chápání. Tak lze vnímat tento lidský orgán. Jako kouzlo...
Není těžké mu kdykoliv začít naslouchat, dokonce i tehdy, kdy už v to ani ono samo nevěří. Stačí jen začít a první krok je opravdu jednoduchý. Stačí mu uvěřit, že existuje a že je tam s vámi. Ostatně, když ono uvidí snahu, pomůže vám v této snaze rytmickým klepáním a drobnými záchvěvy, které vás rozesmějí, nebo rozpláčí.
Srdce ví, kdy je vaše vnímání opravdové a když uvidí snahu, udělá cokoliv, aby jste spolu zůstali. I srdce jsou totiž osamělá, narozdíl od nás, ony nemají kde hledat náhradního přítele a rádce, jsou sami za sebe. Zatímco my vkládáme důvěru do cizých lidí, naše srdce pouze jsou.
Divili byste se mu, že neodolá vaší výzvě a odpoví? Já tedy ne.
Je jedno, který okamžik bude ten první, jestli si pro tuto víru v sebe sama – ve své srdce, rozhodnete uspořádat nějaký rituál a nebo si jen uvědomíte, že to tak je. Protože ve chvíli kdy začnete, už téměř nelze přestat. A ani vašemu srdci nesejde na tom, jestli je den, nebo nejhlubší noc, jestli jste šťastní, nebo se topíte v zármutku, ono na vás čekalo a celou dobu vysílalo signály.... zaslechli jste je někdy?
Znovu se ozve zabušení, to si žádá pozornost.
Možná jste lapili jeho zájem o vás, ostatně srdce vám bude vždy věrné, protože má pouze vás, zatímco vy se občas od něj můžete odklonit a pocítit lásku k jinému srdci, ale to vaše bude vždy milovat pouze vás a bude trpělivě čekat na okamžik, kdy mu dáte příležitost. Ano, srdce jsou sobecká.
Když tedy víte, že nějaké máte a cítíte, jak se občas z ničeho nic rozbuší, nebo vás u něj píchne, či je někdy němé, zkouší jen vaši pozornost. „Opravdu si mě všiml?“ říká si. A bude bezmezně šťastné, když mu v mysli odpovíte. „Ano, všiml jsem si tě, jsi totiž moje a já jsem připravený ti naslouchat.“
Tak to lidé dělali dřív.
A dnes? Musí proto odejít do samoty, vyhledávat nebezpečí a nebo se všemožně snaží hledat „něco“, co ve skutečnosti celou dobu nosí sebou.
Tak vás vaše srdce začne zkoušet. Ze začátku, je stejně jako vy nesmírně okouzlené tím, že jste si ho všimli a projevuje vám neskutečnou lásku. Zamiluje si vás. Činí vás chvíli vůči němu bezbrannými a něžnými, tak jako byste si nikdy nemysleli, že dovedete být.
Později se trochu zalekne a začne se tvářit chladně a nevšímavě. Bude zkoušet vaši oddanost a vytrvalost. Když se nenecháte zvyklat, začne vám ukazovat obrazy.
Minulost, přítomnost...sem tam vám odkryje kouzlo budoucnosti, malý záchvěv toho co by mohlo být, jako návnadu. Ale je to jen lákadlo. I srdce podléhají strachu a ten největší je, že je opustíte. Kolikrát se stane, že díky tomu, že vám srdce ukazuje obrazy minulosti, skutečně upustíte od vašich malých rozmluv a zkoušek a zapomenete na ten drobný tlukot, tak nadšený, když jste poprvé zareagovali. Ale srdce nezapomínají.
Ve skutečnosti tajně doufají, že okamžiky minulosti využijete jako příležitost. Že se nad nimi pozastavíte, znovu si je vychutnáte – ale naposledy. Protože v tu chvíli přestávají být důležitými. Ztratí nad vámi moc, což je další kouzlo, které vám srdce může poskytnout. Ztratíte svoji minulost.
Ale to je dobře.
Jen člověk bez minulosti dokáže žít. A to v přítomném okamžiku. Neřeší co bylo, nebo jak reeagoval tehdy a tehdy. Srdce totiž ví, že nic se v životě nestane dvakrát stejným způsobem a proto vám ukazuje co bylo, abyste se poučili. Srdce vás sleduje jako milující rodič a jeho láska je k vám – jeho dítěti- je nesmírná.
Projevením pochopení, ačkoliv někdy bolestného, přežijete svůj život a osvobodíte se. Minuost nad vámi ztratí moc a i když jí opláčete, prokřičíte, budete se smát a nebo budete melancholicky vzpomínat. Okamžik, který vám srdce jednou ukáže, odejde.
Není to tak, že pak nebudete mít vzpomínky, ty tu stále budou, protože to je něco, co jste se srdcem dělali vždy společně, ale bude to už jen něco vzdáleného, co vám oběma způsobí hřejivý pocit.
A tak...s bušícím srdcem a bez minulosti, spolu uzavřete dohodu.

„Strašně moc tě miluji.“ Řeknete mu v příhodnou chvíli, kdy jeho tlukot uvnitř vás bude naplňovat celou jednu chvíli a vaši přítomnost, kterou prožíváte, naplno.
„I já tebe.“ Odpoví vám mezi jednotlivými úděry. „Velmi.“
„Budu navždy s tebou,“ vyslovíte svůj slib a zaplaví vás klid a blaho, které jste nikdy nepoznali. To vám vaše srdce rozumí a je šťastné.
„A já s tebou, maličký.“ Odpoví něžně, tak jak to jen srdce umí. A vy už se budete moci jen usmívat. To bude tím úsměvem, který vždy bude provázet první chvíle vašich pozdějších rozmluv.
Bezbranný a oddaný, milující úsměv, který se nikdy nezmění.
Nikdy, protože srdce se nemění, jsou stálá. Dokonce ani nikdy nepociťují hněv. Ani ve chvílích, kdy je neslyšíme, kdy jsme hluší, nebo když je ignorujeme.
Srdce jsou tolerantní a jsou rodičovská. Nechají vás, abytse se poučili, protože ví, co vám to přinese a v pravou chvíli se vás pokusí utěšit, pokusí se vám přinést odpovědi a rozhřešení. Je jen na vás, zda je přijmete a znovu se necháte zaplavit celostí tohoto zkustku.

Avšak v životě se můžete dostat do situací, kdy si myslíte, že vás srdce opustilo. Cítíte velké prázdno, nebo máte pocit, že se něco velmi smutného stalo a nerozumíte tomu co a proč. Bez důvodně cítíte velkou tíchu a žal.
To vaše srdce pláče, protože to ono někdy dělá, konec konců, i ono někdy potřebuje povzbuzení a obejmutí.
„Neplač, maličké.“ Stačí pošeptat, protože žádné srdce neodolá volání toho, kdo jej nosí. „Jsem tu s tebou, copak se stalo? Copak se ti děje?“
„Jsem smutné,“ odpoví popravdě, nebo jen v tichosti zaševelí.
„Pokud jsi smutné, maličké, budu smutný i já. Sdílíme spolu všechno... smutek i radost, ale neboj, vím že to spolu překonáme.“
„Překonáme, od toho jsem tady,“ vzchopí se nakonec vaše srdce, i když si někdy dá na čas.... ale nikdy to nezvdá, srdce nikdy nic nevzdávají.

Srdce tu jsou s námi už od nepaměti. Mají odpověď na všechno a lásku k čemukoliv. Jsou nevyzpytatelná, ale jsou milující. Je dobré jim naslouchat.
Srdce jsou totiž kouzelná.

 

 
Autor Flow Calipso, 21.01.2012
Přečteno 184x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí