Prázdninový výlet

Anotace: Vydejte se se mnou na vzrušující cestu do neznáma! Tato povídka byla napsána k příležitosti literární soutěže na téma "Vzdušný oceán". Tak pojďme společně vstříc tomuto královskému živlu! Stačí přece jen zavřít oči...

Bylo třináctého července a já jsem se už od rána nějak necítila ve své kůži. Probudila jsem se s čtyřicetikilovým závažím na hlavě („tlapička mého bratříčka“), tudíž jsem po svém mladším sourozenci nesouhlasně máchla rukou – která si místo určeného cíle vybrala mahagonový dřevěný stolek vedle mé postele, a já tak nejen že měla odkrvenou hlavu, ale také přelámané všechny prsty pravé ruky, což by se mi možná hodilo ve škole při písemkách, ale teď jsou prázdniny a …… Prázdniny. Jak jsem se na ně těšila! Pomalu, ale jistě jsem cítila potřebu rekreace. Ano, jistě, pojedu na dovolenou! Dnes je na to den jako stvořený!
Rychle jsem vyběhla z postele (levou nohou, jako vždy), zhltla snídani (při níž se mi podařilo rozsypat cornflakesy po celém bytě) a začala se pakovat. Co budu potřebovat? Samozřejmě oblečení, a potom taky opalovací krém, knížku, pastelky, blok, Punťu (můj pes), šalinkartu, zdravotničku, jehlu, niť, provázek, kapesní nožík, hřeben, pastu a kartáček na zuby. Bratra můžu doma zapomenout.
Nemohla jsem se už dočkat, a tak jsem si to v rekordním čase (juj, snad bych se prosadila v rychlostním běhu přes překážky – překážku v mém případě zastupovala sousedka myjící na chodbě schody, kterou jsem bez větší ztráty na čase přeskočila; totéž se však už bohužel nedá říct o kbelíku s vodou a čistícím přípravkem, který „ochutnala“ má pravá nohavice a teniska Adidas) pelášila vstříc novým zážitkům a dobrodružství.
Náhoda tomu chtěla, abych před domem dostala do hlavy mičudou, s kterou si kluci kompenzovali své sebevědomí a soutěžili, kdo kopne nejvíc, a tím jsem ji celou zničila (ne hlavu, ale mičudu, která náraz o mou tvrdou lebku nevydržela; lebka se však vzápětí neukázala jako zas tak tvrdá – pěst milého spolužáka byla bohužel kostnatější), mě však nemohlo nic rozházet, já statečná cestovatelka se přece jen tak nedám.
V druhém bloku u třetí lavičky zprava se ta statečná cestovatelka ale přece jen zarazila. Kam mám vlastně namířeno? Kam pojedu? Smutně jsem si sedla na kraj lavičky a zoufale přemýšlela. Tam, kde je to ze všeho nejkrásnější. Tam, kde je trošku moře, trošku hor, trošku slunce, trošku chladu a hodně radosti. Tam, kde bude velká společnost, a přece tam bude klid. Tam, kde se dá maličko hrát a maličko přemýšlet a maličko zpívat a maličko poslouchat…..
Už to mám! Pojedu do vzdušného oceánu! Vzdušný oceán je blíž než Atlantik a je tam toho víc k vidění, to byste se divili! Co říkáte? Že to nejde? Ale kdeže! Stačí jen trošku přivřít oči…. a vnímat všemi buňkami svého těla ten královský živel. Nechat se unášet jemným vánkem i ohnivým uragánem. S troškou snů a kapkou skutečnosti… a jsem tam!
Jedna, dvě, tři – otevřít oči!

Je to jako v jiném světě. Všude kolem je opojná vůně, vzduchem se nese nebeský klid, a přesto je tu rušno! Tolik se toho tady děje! A já se vznáším! Výš a výš. Vzdušné víry jsou jako houpačka – a pořádně rychlá!
Svrchu je vidět stromy a květiny, zvířata, všechno živé i neživé… voda, skály, písek, a taky domy, silnice, továrny, obchody, divadla…. a vůbec celá lidská civilizace. Odsud je všechno tak maličké! Problémy se scvrknou, ztratí svou důležitost, stanou se malichernými. Tady je to opravdové. Člověk je člověkem, hornina horninou a vše má své místo.
Mám čas přemýšlet. Mám spoustu času. Ne jako dole, v tom uspěchaném, chaotickém lidském světě. Opravdu se člověk musí dostat až sem, aby to pochopil? Ne, to určitě ne. Je to uvnitř. Uvnitř každého z nás.
Rychlost je stále vyšší. Ztrácím vše, co mě kdy tížilo, a letím dál. Plná energie, lehkosti a vzrušení. Zavřu znovu oči. Výš! Ještě výš! Až nahoru! Až ke hvězdám!
Letím. Stále letím. Ale vím, že někde stejně musím zastavit. Nic přece netrvá věčně. Otevřu oči.
Ozónová vrstva. Je tu, a přece není. Dívá se smutnýma očima na svět pod ní. Co to s ní dělají? Ona je tu, aby je chránila, a zatím je likvidována. Svými ovečkami, které má pod svou ochrannou rukou. Zoufale křičí: Nechápete? Když tu nebudu já, tak vy taky ne! Se mnou neodejde jen pár molekul, ale téměř vše živé na vaší zeměkouli! Ale nikdo ji neslyší. Je nemocná a nemá už tak silný hlas jako zamlada, a tak nedokřikne.
Je mi to líto. Nejen této milé ochránkyně, ale i všeho toho lidstva na Zemi, které si možná ani neuvědomuje to, co je odsud tak patrné. Je to křehká záležitost, a každým dalším negativním skutkem se rozsype jak domeček z karet.
Dívám se a přemýšlím. Tamhle je šrám a tam trhlina. Chci nějak pomoci. Teď jsem přece nejblíže, jak to jen jde. Vytáhnu z batůžku jehlu a niť. Tak! Já to prostě zašiju! Když už mě s touto prací ve třetí třídě tak trápili, musím to nějak smysluplně využít.
Ruka se mi chvěje. Zvládnu to, zvládnu! opakuji si stále dokola.
Ale to se nemá stát. Jehla mi zničehonic vyklouzne a padá…. A já padám také…. do obrovské propasti, do toho velkého prostoru pode mnou. A třebaže letím stejnou cestou, jako jsem sem přišla, dívám se na všechno jinýma očima. Vzdušný oceán je krásný, to je jistá věc, ale teď si všímám i toho trápení, které má s těmi stvořeními na Zemi. Taky churaví. Taky kýchá a kašle, a je to něco horšího než chřipka.
Hepčííí! kýchnu teď i já a jsem rázem na Zemi.
Jaktože se mi nepodařilo pomoci ochranné vrstvě v atmosféře? Proč jsem si neporadila se stonajícím vzduchem?

A pak mi to došlo. Že to tak asi mělo být. Že se nedá pár nešikovnými stehy spravit po sta let trpící vzdušný oceán. Že to nejde tak jednoduše. Ale přesto se dá najít řešení! Lék nemusí být drahý, stačí jen trochu přemýšlet…
Teď už vím, že i když jsem se ocitla tam nahoře „nejblíže, jak jsem vůbec mohla být“, mnohem více pomůžu vzduchu odsud, zespoda, ze Země. Protože tady se toho dá udělat víc. Z této planety vychází všechny ty škodliviny, které působí velkému živlu šrámy a odřeniny, z této planety proto musí přijít i pomoc. Vyléčení. Možná to nebude procedura krátká, ale když budeme dostatečně vytrvalí, můžeme leccos změnit.
A já jsem ráda za tu „dovolenou“. Dala mi lekci, dala mi motiv k přemýšlení, dala mi toho hodně. A určitě se tam jednou vrátím. Podívat se, jak pokračuji. Podívat se, jak se oceán pomalu, ale jistě uzdravuje. A on se bude uzdravovat!
Zase se jednou proletět přece nebude tak obtížné. Stačí jen zavřít oči…