Odpusť

Anotace: Vím, že si to tenhle človíček už nikdy nepřečte, ale i tak mu vzkazuji: ,,Slib jsem dodržela!"

Určitě si každý pamatuje na svojí první lásku. U někoho přišla dřív, u někoho později. Já si jí pamatuji, jako by to nebylo před 6 lety, ale včera...
Nepamatuji si, jestli jsem se někdy vůbec bavila s někým jiným než s klukama (mám pouze jedinou kamarádku Evču). Vždycky to tak bylo. I potom co jsme se přestěhovali do města. Našla jsem si tu pár dobrých přátel a jednoho moc hodnýho klučinu. Nikdy jsme spolu nechodili, jen jsme se měli hodně rádi. Za to do jeho brášky jsem se zamilovala až po uši. Jenže i v tomhle věku člověk žárlí. Luky, tehdy můj nejlepší přítel, se obrátil proti mně i svému bráškovi Míšovi. Do té doby byli nerozluční. Jeho mamce tehdy namluvil spoustu lží, jen abychom se s Michalem nemohli vídat. My jsme se ale moc milovali a vždycky jsme si našli cestu k sobě.
Jednoho dne však přišel zlom. Michal dostal úplný zákaz mne. Ale i přesto jsme se snažili vídat. Za tu dobu jsem hodně rychle dospěla. Nic jiného mi ani nezbývalo. Ale i přesto jsem s ním byla šťastná.
-----Teď už ani nevím jak pokračovat. Vybavují se mi vzpomínky a slzy mi tečou po tváři. Pamatuji si to štěstí v jeho očích, když za mnou zase utekl. To teplo, když mi dal pusu na tvář na přivítanou. Dělal to pokaždý. A pak už jen to rychlé auto, co vyjelo ze zatáčky. Skoro bych mohla říct skřípot brzd... jenže on nebrzdil. Prostě jen jel přímo proti mně. Strachem se nešlo ani pohnout. Už dávno vím, co to znamená, když vám celý život proběhne před očima. Jediný, na co jsem se zmohla, bylo zavřít oči. Pak už si jen pamatuji ten tupý náraz a ránu...
Otevřu pomalinku oči. Divim se, že mě nic nebolí. Rozhlédnu se kolem, ale oči mi moc neslouží. Přeci jen se dostavila bolest v hlavě. První, co zaznamenám, jsou sirény. Sanitka. To mě probere. Jako bych dostala facku, se mi vrátí všechny vzpomínky. Měla bych být mrtvá. Jenže tohle by byl divný ráj natož peklo. Otevřu oči. Nade mnou je spousta lidí. Já je vůbec nevnímám. Hledám jen svého Míšu, abych mu řekla, že jsem v pořádku, aby se nebál. Jenže kde je. Zpozoruji další skupinku lidí. Tentokrát větší. Tam musí být. Bude tam s nimi. Pospíchám k nim. Couvnou přede mnou. Na silnici leží chlapec. Můj Míša. Teď už vím, proč žiji. Protože on zemřel. Ne!!! On přeci nemůže být mrtvý. Určitě mě jen zkouší. Vždycky si ze mě rád střílel. Sednu si k němu. ,,Míšo!" zašeptám mu do ucha. ,,No tak, Míšo, vstávej!" Začnou mi téct slzy. Dopadají na jeho obličej. Ucítím jemný dotek na své ruce. ,,No tak, maličká, neplač! Není ti nic?" Podívám se na něj očima rozmazanýma od slz. ,,Není. A ty budeš taky v pořádku, že jo?" Místo odpovědi se jen usměje. Najednou se kolem nás objeví spousta zdravotníků a odtrhávají ho ode mne. Na celé kolo křičím, ať mi ho neberou. Mlátím sebou, jenže nemám sebemenší šanci.-----
------Dále si vzpomínám, jak jsem u něj byla poprvé. Jeho bratr mě obvinil ze všeho, a jeho matka naopak vše pochopila a dovolila mi jít za ním. Ležel tam v bezvědomí. Spousta pípajících přístrojů okolo něho. Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděla. A stejně jako tenkrát ucítim jemný dotek na dlani. Míša mi do něj opatrně vkládá řetízek. ,,Chtěl jsem ti ho dát až k narozeninám, ale teď je lepší příležitost. Slib mi, že ho jednou dáš člověku, kterého budeš milovat tak, jak já miloval tebe, maličká." A už je tu zase spousta zdravotníků, zase mě od něj odtrhávají a já stačím jen říct: ,,Slibuji!"----
17.2. to bude přesně 6 let, co mi Míša umřel. Jeho rodiče tu už dávno nebydlí. A já mám teď jiného přítele a můžu s lehkým srdcem říct: Svůj slib jsem splnila.