Krátký výpis z deníku jedné nejmenované dámy

Anotace: Náhled do deníku jedné londýnské dámy. Dle zadání se během jednoho ze tří dní měl objevit jeden z dopisů z díla Evžen Oněgin od A. S. Puškina.

Dne 27. 11. 1837, Londýn

Má drahá přítelkyně Caroline dnes pořádala jeden ze svých velkolepých plesů. Je jisté, že v Londýně se o něm bude vyprávět ještě dlouhou dobu. Caroline vždy měla jistý… smysl pro to, aby se z jejích plesů staly události roku, ale tentokrát se skutečně překonala. Což mi připomíná, že až se s ní příště setkám, rozhodně se jí nesmím zapomenout zeptat, u koho si nechala ušít ty nádherné blankytné šaty, na kterých zřejmě postavila téma celého včerejšího plesu. Vypadala v nich nadmíru kouzelně, ten krejčí musí být umělec.
Ale ta podstatná událost, kterou sem musím ještě dnes zapsat, je ta, že na plese se objevil William. Ano, William Darong.
Od té doby, co jsme se viděli naposledy, uplynulo sice téměř pět let, ale má vzpomínka na něj je dosud živá. Když jsme se tenkrát loučili, věřila jsem tomu, že už se nikdy nesetkáme. Myslím, že i on tomu věřil, vypadal skutečně překvapeně, sotva si mě všimnul. Vlastně vypadal… vypadal stále stejně dokonale. Musím přiznat, že jeho havraní vlasy a oči barvy půlnočního nebe pro mne pořád mají své kouzlo.
Mohu si však gratulovat, že na samotném plese se mi podařilo zachovat klidnou a nevzrušenou tvář a to dokonce i ve chvíli, kdy mi ho manžel mé drahé Caroline, pan Dashwood, představil. William byl dokonale zdvořilý, přirozeně, a během dvou tanců, o které mne požádal, se choval tak, jako bychom se doopravdy viděli prvně v životě.
Pokud mám být zcela upřímná, jeho chování ke mně bylo celkem lhostejné. Téměř to vypadalo, jako by se před pěti lety nic nestalo. Přiznávám, že mne to celkem uráželo. Přísahám teď sama sobě, že už mu neprojevím ani nepatrný kousek mé předchozí náklonnosti k němu. Od této chvíle pro mne přestává být Williamem, od této chvíle pro mne bude jen a jen panem Darongem.

Dne 28. 11. 1837, Londýn

Má drahá Caroline mne dnes pozvala, abych ji odpoledne navštívila a připojila se k ní na šálek čaje. Slibovala, že přijde i pár mladých gentlemanů, jen jsem netušila, že mezi nimi má být i pan Darong.
Dnes ke mně byl obzvlášť pozorný, choval se docela opačně než včerejšího večera. Jsem nucena přiznat, že mu vůbec nerozumím. Dokonce se kvůli mně vzdal partie whistu a zahrnoval mne samými milými slovy. Velmi jasně jsem mu však dala najevo, že o jeho komplimenty nestojím – za to jsem na sebe skutečně hrdá.
Potěšilo mne, že ho mé zjevné opovrhování jeho společností překvapilo a snad i přispělo k rozmrzelé náladě, kterou měl po celý zbytek mé návštěvy u Caroline. Čímž ovšem nechci říct, že bych ho nějak zvlášť pozorovala. Navíc si za mou odtažitost může přímo on sám, jeho včerejší chování mne doopravdy urazilo.
Před jeho odchodem jsem vycítila, že mi touží něco důležitého sdělit, a tak jsem se schválně zapojila do tolika konverzací, kolik bylo třeba, jen aby nezískal možnost se mnou promluvit.
Když jsem se rozhodla také se vydat domů, Caroline mi prozradila, že pan Darong mne během dýchánku celou dobu pozoroval se zvláštním výrazem ve tváři. Řekla mi, abych si na něj dala pozor, protože se zdá, že zanedlouho pocítí touhu se se mnou blíže seznámit. Poděkovala jsem jí za její varování, ale jsem toho názoru, že blížeji než jako tehdy před pěti lety, se už se mnou pan Darong seznámit nemůže.

Dne 29. 11. 1837, Londýn

Události dnešního dne jsou tolik… překvapivé a neočekávané, že by byl skutečně hřích, kdybych je nezapsala.
Ráno jsem si jako obvykle vyjela ve svém kočáru do St James’s Park. Hodnou chvíli jsem se procházela tamějšími cestičkami, které již stejně znám nazpaměť, a obdivovala se okolní kráse. Ke konci své procházky jsem narazila na pana Daronga.
Zdál se být krajně rozrušený. Zdvořile jsem se ho optala, co se mu stalo – čímž ovšem nechci naznačit, že by mne to nějak zvlášť zajímalo. Jediná odpověď, které se mi dostalo, byl dopis a vroucné přání, ať si jej co nejdříve přečtu. S těmi slovy rychle odešel.
Byla jsem přirozeně zvědavá, co tak důležitého mi pan Darong nemůže říci do očí, ale to, co v dopise stálo, jsem si nepředstavovala ani v těch nejdivočejších fantaziích.
Zde přikládám obsah dopisu:

„Já tuším vše: vás urazí
mé tajemství, jež se vám vzdává.
A vaše hořkost pohrdavá
se v hrdém zraku odrazí.
Co chci? Proč spěchám odhaliti
vám duši svou tím dopisem?
A jaký podnět, může býti,
pro zlobný posměch dávám v něm!
Když tenkrát maně jsme se střetli,
já, zahlédnuv váš úsměv světlý,
té něze bál se věřiti,
a známé city popíraje,
i když má volnost ponurá je,
přec nechtěl jsem ji ztratiti.
A co nás rozloučilo dále…

Nebohý Lenskij v oběť pad…
Všeho, co miloval jsem stále,
já musel jsem se tehdá vzdát;
všem odcizen a cizí všemu,
já viděl v klidu, volnosti,
náhražku štěstí, radosti!
Jak zmýlil jsem se ke zlu svému!

Ne, každou chvíli vidět vás,
být vaším stínem, který vnímá
rty v úsměvu, váš něžný hlas
očima zamilovanýma,
jen vnímati, jen duší pít
váš zjev, v němž božstvo tuším kvést,
vám před očima v mukách mřít
a mizet, zhasínat… toť štěstí!

Jen přelud je to; nazdařbůh
se vleku pro vás, nevím kudy.
Mně drahý den i chvíle tuch.
Ale jen v marném běhu nudy
uniká čas, mně souzený.
I tak je těžký, zkalený.
Já vím: mé dni jsou vyměřeny;
že vaše přísnost uvidí
jen rozmar zchytralosti liché –
a s odporem ji odklidí.
Kdybyste znala, jaká trýzeň
je v krutém ohni lásky mé,
i v rozumu, jímž horkou žízeň
své krve věčně krotíme;
chtít kolena vám objímati
a v prachu, zalit slzami,
svou zpověď, lítost svou vám lkáti,
vše, vše, co klidu nedá mi.
A při tom všem se chladným zdáti,
nezradit okem, slovem cit;
předstírat v rozhovoru klid
a s úsměvem vám naslouchati!…

Jsem u konce však: nebudu
se sobě vzpírat v marném zdání;
vím, nemohu již; jste má paní.
Vzdávám se svému osudu.“ – *

Nemohu snad ani vypsat hloubku a povahu pocitů, které mne po přečtení zavalily.
Když mne odpoledne navštívila má drahá Caroline, nebyla jsem schopna ji dostatečně dobře vnímat a bavit, byla jsem neuvěřitelně roztržitá. Caroline si určitě musela všimnout, že se stalo něco důležitého, ale nenaléhala na mne, abych se jí svěřila, za což jí budu do konce svých dní vděčná. Nedlouho po jejím odchodu mne navštívil pan Darong. Byl stále stejně rozrušený jako dnešního rána a snad ještě více roztržitější než já. Po několika zdvořilostních frázích se mne konečně zeptal, zda jsem četla jeho dopis. Přiznám se, že jsem na tento dotaz netrpělivě čekala.
Teď se mi zdá, jakoby žádných pět let našeho odloučení neexistovalo, jako bychom dneškem jen zpečetili to, co se mezi námi tenkrát odehrálo. A nyní, nyní jsem konečně zasnoubená. Budoucí paní pana Daronga. Jak to asi zní? Paní Darongová… Líbí se mi to. Což mi vzdálenou asociací připomíná, že jsem se mé drahé Caroline stále ještě nezeptala, u koho si nechala ušít své nádherné blankytné šaty.

*) A. S. Puškin - Evžen Oněgin (Oněginův dopis Taťáně)