Povídka - 1. část (Poslední stanice)

Povídka - 1. část (Poslední stanice)

Anotace: Můj první (a myslím, že i poslední) pokus o povídku. V tomhle se opravdu nevyznám, tak budu ráda za jakýkoli názor. Snad nikoho neurazím...také si moc nevím rady s názvem (provizorní)

Další probdělá noc, další bezútěšný ráno... a prší. Do zrcadla se už ani nedívám, stejně to nemá cenu. Prostě na sebe hodím kabát a jdu na tramvaj... jako vždycky. Společníkem je mi jen můj stín, i bez něj bych se obešel. A tak jedu... Je to jedno, kam, když je neděle, míjím jednu zastávku za druhou a koukám skrze zamlžené okno. Všechno vypadá tak šedě, jako by někdo snědl všechny barvy a nechal tam jen rozbité skořápky. A pořád prší. „Poslední stanice, Ústřední hřbitov.“ Zase se přistihnu, jak chodím po hřbitově. Společnost mrtvých mi vyhovuje tak nějak víc. Pozoruju mravence, jak se snaží pohnout s velkou vosou. Na takový náklad nemají šanci. Mně taky život naložil příliš mnoho, nebo vlastně nic a možná to je ten problém.
Byl jsem příliš mladý... Nevěděl, co si mám vybrat, jak se rozhodnout...a pak už bylo pozdě...Teď už je taky pozdě, brzy se bude stmívat. Den končí, jiný začíná, život končí, všechno končí...jak patetické...Jen ta dřevěná soška, co jsem kdysi nahrubo vytesal, mi ji připomíná, ona...prostě nebyla. Vím, že to zní bláznivě, ale občas si s ní povídám. Je pořád stejná... Stejně bláznivé myšlenky, stejné názory, vždy opačné než moje, snad už jen z principu. Chtěla být jiná, bořit mýty, stát se nezapomenutelnou, působit dospěle. I teď mě peskuje jako čtyřletého kluka, ráda má pravdu. A tak jsem zase tady, potřeboval jsem ji vidět. Nebo spíš...slyšet...cítit?... Těžko říct. Chybí mi, nedokážu ani vyjádřit, jak moc. A nejhorší je to, že zapomínám. Zapomínám její smích, její tvář, šimrání jejích vlasů na tváři, její vůni. Na růže nemám, nosím jí alespoň kopretiny...
Chodím sem přemýšlet, trochu si postěžovat. Pořád si mě za to dobírá, to se nezměnilo, ale vždycky mě chápala. Jako nikdo jiný... Byl jsem příliš mladý, naivní, pln ideálů. Ona ještě víc. Realita byla jinde, ale já si to nepřipouštěl. Potřebovala opravdového muže, což jsem jí nikdy nebyl schopen dát, i když jsem se snažil... Je deset, už bych měl jít, za chvíli se bude zamykat. Jen ještě odhrnu sníh z jejího hrobu... A ona mě nechce pustit domů, chce, aby tu s ní někdo zůstal. Bojí se tmy. Jak zvláštní... Já si vždycky myslel, že ona se nebojí ničeho...
Doma nemám stání, nejraději bych se zase někam rozjel. Hodiny ukazují půlnoc a zrcadlo stále tu stejnou, zarostlou tvář. Napadlo mě, že bych se měl oholit, nikdy neměla ráda hrubost mých vousů, i když to byla jedna z mála věcí, ve kterých jsem byl mužem, kterého tolik potřebovala...
Rozhodnutí nechávám na později... Jako vždycky. Bohužel. Jsem už takový. Člověk se těžko změní, i kdyby stokrát chtěl. Bezcílně bloumám po bytě. Obývák, kuchyně, koupelna, předsíň. Obývák, kuchyně, koupelna, předsíň. Po chvíli se přistihnu, jak nevědomky chodím v kruhu bez jakéhokoli cíle. Kuchyňské hodiny ukazují tři hodiny ráno. Už jen čtyři hodiny, než otevřou hřbitov... Co budu do té doby dělat???
Autor Tanecnice, 26.07.2012
Přečteno 270x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (2)
ikonka Komentujících (2)

Komentáře

určitě pokračuj ve psaní povídek,i když tahle je doufám už celá,otevřené konce,to je moje!...i tečky mezi slovama a větama já miluju,však tam často jsou pomlky,které nejdou jinak vyjádřit :-)
možná bych taky dala místo pár slov jiné slovo,ale na druhou stranu to zase dělá Tvůj styl,Tvůj rukopis :-)

26.07.2012 19:20:49 | te.re.

Zatím netuším kam povídka směřuje. První část byla taková nemastná, neslaná. V některých větách bych přehodil slovosled, jiné mi připadaly navíc a zbytečné.Co mě ale nejvíce vadí jsou ty tečky mezi větami. Často věta pokračuje a těmi tečkami ji drobíš a je to potom pro děj trhané, nepřirozené a rušivé.
V každém případě jsem zvědavý na díl druhý:-)

26.07.2012 17:13:21 | kočkopes

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.9 | Facebook, Twitter