Povídka - 2. část (Kopretiny v únoru)

Povídka - 2. část (Kopretiny v únoru)

Anotace: druhá část mého nepříliš úspěšného pokusus...ještě stále nemám konec, nevím, zda má být šťastný, nebo ne... asi bych psaní měla vzdát...

Dnes je pondělí, musím do práce. Ne... Ne bez toho, abych ji viděl. Já ji potřebuju vidět, potřebuju... já ... musím! Zavolám tam a vezmu si volno, ale až ráno, teď v kanceláři nikdo nebude... Měl bych se oholit, padlo rozhodnutí. A sehnat nějaké kopretiny... v únoru... Proč se jen všechno obrací proti mně? Musím něco vymyslet, nemohu ji zklamat... znovu... Teď už ne, ona si to nezaslouží...
Proč jsem ji jen nezastavil? Proč jsem ji z toho vražedného stroje nestrhl?Proč jsem se nedokázal zachovat jako muž? Proč?!... Bál jsem se...To je ono. Opět je ta věta tady, jako by byla mým stínem, nebo možná hůř... Jako bych já byl její stín. Poslední dobou mi začíná připadat, jako by celé mé srdce naplňoval jen strach, jako by mi zatemnil mozek. Já sám jsem strach. Bůh mi udělil nové jméno. Jako trest... Bůh je prý spravedlivý, tak nevytrpěl jsem si snad už dost? To měl raději zabít mne než ji. Za moje věčné váhání, mladickou nerozvážnost a neschopnost postavit se někomu čelem. Ale... nepatří to snad k životu? Nemá každý právo si tohle prožít? Co si to nalhávám, já nemám nárok na nic, ani na zbytky slunečního svitu, které se zvládnou prodrat skrze těžké mraky plné sněhu...
Beru do ruky žiletku. Ty vousy musí dolů, už kvůli ní. Třeba se na mne za to usměje, třeba mi poví i něco hezkého... Mám strašně rád, když se směje. Je v tom cosi čistého a nevinného a přitom tak nekonečně svůdného. Stydím se za sebe, ale už jen při představě jejích dokonale sněhobílých zoubků je mi těsno v kalhotách.Au !!! Dobře mi tak. Pořezal jsem se na tváři. Boží trest za to, že jsem ji znesvětil tak hříšnými myšlenkami. Pozoruju, jak krev stéká do umyvadla bez jakékoli snahy ji zastavit. Už mi na sobě nezáleží, všechno je pryč a já se jen tak protloukám. Zase se mi bude smát, jak jsem nemotorný, bude si mě dobírat jako vždycky, když něco nezvládnu. Což se stává docela často, takže už jsem si zvykl. Je to ale lepší, než kdyby se zlobila. Stejně mě nakonec pohladí po tváři a řekne mi blázínku... Takže je to vlastně i svým způsobem výhra...
Krev stále stéká umyvadlem, jen už mnohem pomaleji. Cosi mě nutí stále se dívat na ty rudé stezky, které znesvěcují andělsky bílý povrch umyvadla. Chci se dívat jinam, měl bych si ošetřit ránu, ale nemůžu ze své krve spustit oči. Možná jsou to spíš mžitky, jak dlouho zírám do dříve čistoskvoucího umyvadla. Ale ne! Nemůže to být náhoda. Stopy po krvi jsou toho jasným důkazem... Je tam...její jméno... Snad nejhezčí jméno na světě, nejhezčí, jaké jsem slyšel. Jaké vánek v lánech kopretin, jako rozbouřené moře, jako svěžest motýlích křídel, jako vůně země po dešti... Náhlé prozření mne ze snění vytrhne. Náhle pochopím.
Už vidím, co se mi Bůh tím vším snažil naznačit. Musím za ní...hned!!!... Ve spěchu dokončím očistný obřad holení, k mému vlastnímu údivu bez dalších nehod, jen na pyžamo hodím kabát a běžím... Naštěstí mi ještě ty chabé zbytky rozumu, co mi v hlavě ještě zbyly, velí nevyběhnout v bačkorách, ale vzít si nějaké boty. Poslechnu vtíravý hlásek, ale pak už mne nic nemůže zastavit. Spěchám na noční tramvaj... „Poslední stanice, Ústřední hřbitov.“ Připadám si jako ve snu. Jako v němém černobílém filmu, jako v nějaké...nepodařené grotesce.
Je teprve pět ráno. Je ještě zavřeno. Musím tedy přelézt vysoký hřbitovní plot... Na chvíli zaváhám. Je vysoký, na koncích zašpičatělý a působí úctyhodně... Ne!!! Teď není čas na zbabělost. Kdykoli jindy, ale ne teď... Zhluboka se nadechnu a začnu přelézat. Zpočátku to jde snadno, ale když už jsem byl téměř nahoře, zachytil se mi o něco kabát. Snažil jsem se jej soustavným škubáním uvolnit, ale docílil jsem pouze toho, že mi jiný osten plotu probodl nohu skrz naskrz. S ohlušujícím řevem a s hlasitým zvukem trhající se látky jsem dopadl do sněhu za hřbitovní zdí.
Dokázal jsem to! Překonal jsem první překážku, ale nějak jsem nebyl schopen se z toho radovat. Pulsující bolest mi procházela celým tělem a naprosto mě otupila. Chvíli jsem ležel ve sněhu, hlasitě oddechoval a snažil se přemoci bolest. Po nějaké době, kdy jsem se přestal třást, jsem se pokusil postavit. Ostrá bolest, která mi projela nohou, mě na místě poslala k zemi jako dobře mířená rána mezi oči... S vypětím všech sil jsem se vyškrábal na všechny čtyři. Teď to nevzdám, teď ne. Nemůžu...kvůli ní... V agonii se začnu plazit k jejímu hrobu. Ve sněhu za sebou nechávám širokou, krvavou stopu...
Autor Tanecnice, 07.08.2012
Přečteno 478x
Tipy 1 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Písnička...
ikonka Komentáře (2)
ikonka Komentujících (2)

Komentáře

No páni, trošku brutální ne?o:) Škoda, že to probodnutí nohy skrnaskrz znělo trošku pateticky.... Jinak pěkné;) Ale už to dopiš, jsem zvědavá...o:)

09.08.2012 12:56:22 | Písnička...

ja Ti rikala,ze je to psychoussky...a jak bys to napsala jinak,aby to tak neznelo?rada si necham poadit...
a s koncem si pord nevim rady...nevim,jaky mu mam pripravit"osud"...

09.08.2012 21:17:55 | Tanecnice

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.9 | Facebook, Twitter