Protože on chtěl 34. kapitola

Anotace: =)

Třídou se rozezvučel zvonek a žáci se automaticky zvedali ze svých míst s úmyslem opustit prostory školy alespoň pro dnešek. Snad bych se i hádala, že nikdo nebyl šťastnější že může jít než já. Chtěla jsem to mít už všechno za sebou, všechno včetně seznamování…čekala jsem, jak se všechny holky sesypou kolem naší lavice…dobře kolem Sama a začnou… Nic z toho se ani nestalo.
„Hej,“ šťouchla jsem do něj.
„Chtěla jsi to…“
„Ale…ale…nene,“ zalhala jsem v hlouby duše sama sobě. Nechtěla jsem aby mě měl za takle moc slabou a bojácnou vůči ostatním.
Jen se ušklíbl, „Stejně by se všichni přetvařovali.“
„Třeba ne,“ špitla jsem, ale zároveň radovala, že to udělal tak jak jsem chtěla.
„Věř mi, že jo,“ zamrkal a objal mě kolem ramen.
Na setinu sekundy jsem zazmatkovala. Chtěla jsem se mu vyvlíknout, nenechat mu ho tak lehlo projít. Opět mě měl tam, kde potřeboval. Na mém slabém bodě, kde jsem se bála toho, že by někdo z těch všech lidí se mnou chtěl náhodou mluvit. Nebo nemluvit, ignorovat mě a všímat si jen jeho. Ale tentokrát jsem byla ráda, že všichni věděli že patříme k sobě. Byť už jen jako dva kamarádi, co prostě čistou náhodou bydlí u sebe.
„Tak…co budeme dělat teď,“ prohlásil, když sme scházeli z posledního schodu, přesně ve chvíli, kdy okolo stálo nejvíc holek.
„No? Nebo chceš jet domů?“ vypadlo z něj venku, čímž mě ujistil, že se mě neptal jen proto, aby na sebe strhnul veškerou pozornost.
„Nechci,“ zadívala jsem se do země. Někde uvnitř jsem se pořád klepala a chtěla pryč. Pryč od všech těch lidí. Nechápala jsem co se to děje. Nikdy mi jejich přítomnost tolik nevadila. Možná protože jsem vedle sebe nikdy neměla nikoho, kdo by během pár minut dokázal s jistotou vědět, co jsou zač. Jak jsem nad tím přemýšlela, došlo mi, že tohle břemeno bych neunesla ani náhodou. Byla jsem dost naivní v tom, jak jsou všichni relativně hodní a jak to nemyslí špatně… Na druhou stranu… zase nemohl od nikoho čekat víc…
„Nemusíš to vědět o všech…“ prohodil a šel dál jakoby nic.
„Hej! Jakto?“ Praštila jsem ho „uraženě“.
„Co jakto… nemůžeš se tak zamýšlet…pak nad sebou ztrácíš kontrolu,“ ušklíbl se. Když se ujistil že kolem nikdo není z naší nové dokonalé třídy vytáhl klíče z kapsy a odemkl auto.
„Není fér“ ušklíbla jsem se a zaplula do auta.
„Ale prosímtě…tak co podnikneme?“
„Nevím…překvap mě,“ vypadlo ze mě ani né tak proto, že bych chtěla vědět jak moc originální a nápaditý je, ale asi spíš proto, že se mi nechtělo nic vymýšlet. Moc dobře jsem si dala pozor na jeho nátlak, protože kdyby s tím začal zrovna ve chvíli, kdy jsem sama sobě přiznala, že mě vůbec nezajímá co bude, ale spíš to, že něco bude by bylo vcelku trapný. Nakonec mě ale docela zklamalo, že se o nic nepokusil, když jsem na to byla tak skvěle připravená.
„Tak ale zavři oči, když už chceš překvapit.“
„Ne..“ Zaprotestovala jsem hned, protože jsem věděla, že bych to stejně celou cestu nevydržela. V prvním případě zvědavostí, v druhém strachem kam mě „odtáhne“.
„Srabe,“ sykl a přidal na plynu.
„Pche…“
„Bojíš se…opět…“ Usmál se.
„Ne…vůbec to není ve strachu… vydíráš mě chlapče!“
„No a?“ Byla sranda ho pozorovat na pokraji „nervového zhroucení“. Věděla jsem že by stačilo si už jen párkrát rýpnout a nevydržel by to. Nenáviděl, když se s ním někdo hádal. Když někdo odolával.
„Notak…prosím,“ zaskučel a v hlase bylo znát, že už naposled. Že dál už přemlouvat nebude.
„Ne,“ odsekla jsem a otočila jsem od něj hlavu.
„Fajn, řekla sis o to…“
Cuklo mu v koutku a hned u prvního sjezdu na polní cestu zastavil.
„Co blbneš?“ Vykoktala jsem ze sebe. Nic neřekl. Vypl motor a vystoupil z auta. Jen ho rychle obešel, otevřel dvířka na mojí straně a vší silou mě z něj vytáhl. Stalo se to všechno tak rychle, že jsem ze sebe nestihla dostat jediný slovo.
„Nechtěj po mě, abych tě k tomu donutil…“ vyrazil ze sebe. V hlavě mi začlo šrotovat, že bych z něm možný měla mít strach…že bych mu měla ustoupit…To všechno jsem ale zavrhla, když to nevydržel a začly mu jemně pocukávat koutky.
„To by jsi neudělal,“ vyškubla jsem se mu.
„Když myslíš,“ zašeptal a strh mě zpět k sobě. Pevně mě stiskl jednou rukou a tou druhou si sundaval pásek.
„Same?„ Znejistěla jsem,“co…co to děláš?!?“
„Pšššt… nevyváděj…někdo nás uslyší,“ smál se se zvrhlým nádechem v hlase. Přechytl si mě druhou rukou, srazil mi ruce k sobě a omotal pásek kolem zápěstí.
„Pusť,“ procedila jsem mezi zuby a snažila se, aby to znělo dost naštvaně a vůbec ne vyděšeně.
„Pozdě holčičko,“ špitl, přejel mi prstem po krku, zasmál se, když sem sebou hystericky škubla a přehodil si mě přes rameno. Už se mi skoro podařilo mi vyklouznout, když otevíral kufr, ale měl moc velkou sílu.
„Nechtěl jsem po tobě tak moc, to ty jsi chtěla překvapení,“ položil mě opatrně do kufru.
„Ne…to nemůžeš…to neuděláš…“ Začala jsem ječet. Nejak jsem se ztrácela v tom, jestli si děla srandu nebo ne. Očividně ne, potvrdilo se mi, když kufr zabouchl. Naštěstí zůstalo nad vrchním příklopem trochu místa, takže tam pronikala i trochu světla.
„Tak co…těšíš se…,“ prohodil vepředu, nastartoval a dal rádio tak nahlas, aby neslyšel moje vztekání…